Čekáme na Štědrý večer...

Vánočka jak od profíků

Recept na pravou poctivou vánočku :-)

0,5 kg hladké mouky
2 žloutky
1/4 kostky másla
1/4 kostky hery
       - celkem 125 g tuku, jen z másla tolik nevyskočí, jen z hery není tak dobrá
12,5 dkg cukru krystal
2g soli (půl lžičky)
0,2 - 0,25 l mléka
1/2 kostky kvasnic (21 g)
2 lžíce rozinek naložených v rumu, ale nechat rum aspoň půl dne vyprchat
Trochu kandované pomerančové kůry

Napřed udělat „omládek“ (někde řečený „kvásek“) z trochy vlažného mléka, trochy cukru a všech kvasnic

Vymíchat těsto, nechat cca 15 minut dozrát, pak uplést a nechat upletenou cca hodinu vykynout.
Velikost je cca úhlopříčně na plech
Až vykyne, mašlovat celým vajíčkem s trochou mléka

Péct na 160, kdyžtak pak po 20 minutá trochu přidat, celkem aspoň 40 minut

Tentokrát jsem se receptu držela zcela, žádné obměny či experimentování. Mléka jsem dala něco v tom rozmezí, protože samozřejmě záleží na velikosti vajíček. Těsto za mě míchal robot. Poté jsem počkala 15 minut, těsto zvážila a opravdu přesně na gram jsem ho rozdělila na 6 dílů. A pak pletla rovnou ze šesti. Návodů je na netu spousta, hodně se mi líbil třeba od Petra Stupky. Napřed spojíme tři a tři, ty pak k sobě a pak už jen křížíme ruce a Vánočka je hotová :-) Tak ať chutná!

Vánoce jsou tady

Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady - chce se mi zpívat jako v profláklé reklamě na Coca-colu. Po roce už jsem se konečně dočkali. Už dnes večer, už za necelých 10 hodin :-) Celý rok jsme byli hodní, někdo víc a někdo míň, taky někdy víc a někdy míň, ale myslím, že Ježíšek nám všem něco přinese. 

Dnes nás ovšem ještě čeká zdobení stromečku. Poprve od té doby, co máme kluky, ho budeme strojit společně. Ještě loni jsme na něho baněčky a světýlka věšeli s taťkou večer před Štědrým dnem, až šli kluci spát. Ti ho pak ráno objevili rozsvícený a bylo to pro ně velké překvápko... 

Ostatní přípravy však probíhají přesně podle plánu, čili jako každoročně. Cukroví je napečené - přiznávám, letos jsem pekla jen čtver z nichž do dnešního dne přežilo jen linecké a mandlové suchárky (a to ve značně ztenčené zásobě!) ale i tak budeme mít zhruba 20 druhů - kolegyně v práci totiž peče úúúžasně a vzorek neváhala poskytnout. (3/4 kg je i tak víc než dost a povánoční kila navíc nás stejně neminou) Včera jsem jako každý rok udělala bramborový salát a velký hrnec zelňačky. Jak říkával už můj taťka, kluků děda, salát se musí náležitě uležet a slehnout, a tak ho chodil do lednice pořád kontrolovat, jestli už se slehává. Samozřejmě s lžící :-) Mám pocit, že tahle tradice bude pro příští generace zachována, náš taťka se jí taky milerád chopil. Jen kluky to zatím moc nebere a povinné ochutnání salátu brali jako největší trest. Nechápu :-( Zelňačky už taky ubylo, klukům taky moc nejede, ale to je tím zelí, jakože konzistencí. Poučena z loňska jsem porci pro ně vzala ponorným mixerém a snědli všechno. "Nás nedostanou", chce se mi napsat :-) Kapr už taky čeká v lednici a jeho přípravy se již tradičně chopí taťka. Liguére (karamelový ala Bailys) byl taky hotov, ale vlivem ochutnávacího procesu je flaška prázdná. Jeho příprava je však rychlá, takže dnes ještě rychle uděláme ten, aby se do večera stihl náležitě vychladit. 

Ovšem pozor - novinkou těchto Vánoc je u nás domácí vánočka. Recept na ni není ani rodinný ani od žádné kamarádky, nýbrž pozor - podělil se o něj náš šéf, který kdysi dávno pracoval v pekárně a doteď se baví tím, že sem tam něco upeče. Všechny nás šokoval tvrzením, že vánoček prý peče pro rodinu a známé rovných šedesát. Fakt nechápu, jak to ten chlap dělá... 

 A tak vybavená pravým profi receptem jsem neváhala a pustila se do ní. Jak od profíků není, to neříkám. Co se týče pletení, mám zcela jistě rezervy. I když i já jsem kdysi dávno, takových 15 let zpátky brigádničila v pekárně, a vánočky ze šesti jsem taky pletla - oběma způsoby, jak s okýnky, tak bez nich. Ale bohužel už je to dávno a má paměť není nekonečná. Včera jsem v jednu chvíli pustila prameny a následné chyby v pletení si všimla až když byla celá hotová. Nicméně chuťově je nepřekonatelná. 

Takže přátelé, kamarádi, příbuzní a známí - vánočka je na stole a Vánoce jsou tady :-)

Až na vrchol

V pátek odpoledne jsem měli mít saunu. Kluci nemají krky úplně v pohodě, mě sauna moc nebere (teda sauna jo, studená koupel či sprcha ne), takže jsem za nás rozhodla, že raději půjdeme podniknout další klimatoterapii :-)

Vyrazili jsem ve tři odpoledne směr Horní Světlá, lépe řečeno k chatě Luž. Už to tam známe :-) Přesně v 15.30 jsme se od chaty vydali na Luž, nejvyšší vrchol Lužických hor. Nějaké mraky jsme měli nad hlavou, tak jsem kluky pobízela, aby spěchali. A přišlo mi, že cesta utíká daleko rychlej než před rokem. Tehdy nám to trvalo cca hodinku a půl, s podobným časem jsem počítala i letos. Ale zůstala jsem doslova čumět, když jsme 15.56 dorazili na vrchol Luže! Kluci jsou prostě fakt borci!!!

Počasí nám přálo, bylo vidět široko daleko, svítilo sluníčko a my nemuseli vytahovat mikči, které jsme si nesli v baťůžcích.Kluci pojedli svoje Brumíky a úplně z nich sálalo nadšení a radost ze zdolaného vrcholu. Já měla taky radost, protože jsem si pamatovala, jak loni Martínek poplakával a my ho museli motivovat pitím, sušenkama a pořád jsme kvůli tomu zastavovali. Tentokrát jsme to vylezli na jeden zátah a i dolů jsme šli každý po svých :-)

Za odměnu jsem jim v chatě Luž koupila tatranku. No snědli ji s chutí!

A hádejte, co mi v autě řekli na to, kam pojedeme zítra? No přece na Luž, protože tam jsou překrásné rozhledy :-) A s tím musím souhlasit...

Jako král Miroslav :-)

Ve čtvrtek jsem se rozhodla, že vyrazíme na Panskou skálu. 

Napřed jsme se ale stavili v Novém Boru. Jednak jsme v hračkářství koupili dřevěné šachy, no a pak jsme zašli do infocentra a koupili nějaké turistické nálepky, pár pohledů, taky tričko s motivem skalního hradu ve Sloupu a pobrali pár informačních letáků. Navíc se nám zadařila jedna "kuriozita" - využili jsme jejich neveřejné WC, protože Martínek v zcela nevhodnou chvíli na celé info zahlásil "kakat!!!!" a Ondra se pro jistotu přidal "já taky!!!" Zadařilo se nakonec jen Martínkovi, ale já byla červená až na zadku...

Nakonec jsme ale vyrazili k Panské skále. Už jsme tam byli loni, ale tehdy nám nevyšlo počasí a foukalo. Letos jsme ale sluníčko měli snad objednané :-) Bylo parádně. Kluci se z parkoviště nadšeně rozběhli ke skále, ptali se, jestli opravdu půjdeme až tam nahoru a s napětím poslouchali moje vyprávění o princezně Krasomile a králi Miroslavovi, kteří se tady u té skály schovávali před zlými zbrojnoši...

 

Na skálu jsme vylezli, opravdu až úplně nahoru, rozhled byl parádní. Kluci posvačili svoje Brumíky, poseděli jsme hodnou chvíli a pak pomaličku opatrně slezli dolů. Myslela jsem, že už skálu jen objedeme a jedeme domů. Omyl!

Dole u rybníčku seděl rybář. Zrovna si vybaloval pruty a kluci ho nadšeně pozorovali. Ondra se mě ptal: "Copak jsou v tomhle rybníce nějaký ryby?" No jak já to mám vědět. A na otázku, jak je ten pán bude lovit, jsem jim odpověděla, ať se jdou pána zeptat. No pána, byl to spíš kluk, tak 25-30 let. Naštěstí mu kluci nevadili, ukázal jim, jak se na háček napichuje žížala, nahodil udičku a šup, splávek už se houpal uprostřed rybníka. Kluci si v tichosti sedli na břeh vedle něho a jako správní rybáři čekali, čekali a čekali, určitě aspoň 20 minut. Marťas pak šel ještě krmit kačeny, u rybníka jsme pobyli asi hodinku, pán za tu dobu nic nechytil. A pak už jsme jeli spokojeně domů.

Když jsem se kluků v autě ptala, kam pojedeme zítra, nadšeně volali, že zase na Panskou skálu :-)))

Nevýletování

Zatím jsme výletování moc nedali. V pondělí ráno jsme dostali od rehabilitační sestřičky bojový úkol - opatřit si tajpovací pásky. Takže dopolední výlet byl jasný - namířili jsme si to do místní lékárny. Ono to není moc daleko, ale 3 kiláky jsme před obědem v nohách měli. Navíc léčebna je na kopci a kluci se zpátky sunuli jak šneci... Pondělní odpoledne jsme prospali, a to doslova. Asi na mě dolehla únava ze sobotní cesty sem. Každopádně jsme se probudili skoro ve čtyři, to už se nikam nehodilo jet. Takže jsme obešli areál léčebny, zašli ke koníkům po večeři si dali odpočinkové kino, kde dávali pohádku Lví král. 

Doufala jsme, že v úterý to bude o něco lepší. S maminkama z oddělení jsem se domluvily, že se zajedeme podívat na přehradu Naděje. Zase jsem si s klukama pospala, nicméně o půl čtvrté jsme byli připraveni vyrazit. Bohužel počasí nám nějak nepřálo, mraky se nám honily nad hlavou, tak jsme plán přehodnotily a naznaly, že bude stačit, když zajdeme na Schillerovu vyhlídku, která je na kopci vedle léčebny. Taky pěkný kopec, tak proč ne. Jak jsme došli přes louku k lesu, děti se nám šermovaly klackama, jedna holčička najednou začala plakat, že ji bolí očičko. Jestli v tom měl nebo neměl prsty náš Martínek - to fakt netuším. Ovšem maminka to vzdala a i s jejíma dětma si to namířila zpět k léčebně. Pokračovaly jsme tedy už jen s jednou maminkou, s našima klukama tak ťapala ještě  2,5letá holčička. Odbočili jsme na lesní cestu, co vedla do kopce.... a tak nějak nám - už docela vysoko a daleko - došlo, že vyhlídka bude patrně jinde. Do léčebny jsme se vrátili akorát tak na večeři :-) Ondra si pak zašel do kina na pohádku Malá mořská víla, Marťa nesnědl večeři, takže ten si to namířil přímo do vany. 

Plánovat výlet na středu nebylo potřeba. Ráno se nestihlo nic, maminka si totiž užívala :-) Objednala jsem se tu na masáž! Je tu německá praktikantka Anička a masíruje zadarmo - no byla bych hloupá, když bych toho nevyužila. Mimochodem - v pátek jdu zase :-) Bylo to fakt prima. Kluci si mezitím pouštěli na tabletu pohádku Tajemství staré banditky. A jestli se ptáte, proč zrovna tuhle? Vysvětlení je jednoduché - tahle pohádka se totiž točila na zámku Lemberk, kam mám v plánu s klukama zavítat...

Výlet se včera ale přecejen konal - organizovala ho léčebna a jeli jsme do Doubice.Tam se nachází Stará Hospoda a hned u ní je super areál pro děti - vyřezávané dřevěné sochy, kamenný hrad s bludištěm, skluzavka - no prostě pro děti ráj.... Kluci se vyblbli, pak tam pro nás měli připravené pohoštění - čajíček, kávičku, buchtičky.... Ondra snědl 3 makové buchty, já jen dvě makovo-tvarohové, Marťas měl jednu. Se musím pochlubit - Ondra se nám tu nějak rozjedl :-) Do léčebny jsme přijeli po šesté hodině, kluci se už jen navečeřeli, vysprchovali a šup do hajan...

Dnes ráno jsme měli asi hodinku čas. Nemělo smysl někam vyrážet autem. A tak jsme šli jen pěšky. Kluci teda žalostně úpěli a ptali se, proč teda tady máme auto, na což jsem jim odpověděla otázkou, proč oni teda mají nožičky? Ale jak jsme zabočili přes tenisové kurty do lesa, prodírali se houštím a hledali pěšinku, kterou bysme se dostali srázem na cestu dole u potoka, to už je začalo bavit. Prošli jsme se kolem rybníka, zašli na náměstí - no a když jsem jim koupila bublifuk, tak byli v sedmém nebi :-) Ještě že jsou zatím tak úplatní :-))))))

Teď právě oba spí. Přemýšlím, jestli udělat kratší výlet a vráti se do léčebny na 16.30, kdy máme muzikoterapii. Nebo se na muziko dnes vyprdnout a udělat si výlet na celé odpoledne? no nevím... Po večeři už toho moc nestihnem.  Ale ono se to nějak vyvrbí :-)))))

Pohádková galerie

Původní plán na dnešní odpoledne byl kapku jiný. Jenže Marťa se potřeboval víc prospat, takže z dlouhého odpoledne se stalo krátké odpoledne a musel přijít na řadu plán záložní. 

A tak jsme se vydali do Jiřetína do Pohádkové galerie řemesel. Paní majitelka tam měla samé zajímavé věci - vyřezávané obrazy, keramické postavičky, vitrážové obrázky, věcičky dělané drátkováním, různé batikované oblečení, knížky, co pohladí na duši, taky kolovrátek, na kterém prý spřádá ovčí vlnu - a tak bych mohla ještě chvíli pokračovat. 

Už dopředu mi bylo jasný, že kluci řeknou jen "hmmmm", nanejvýš je potěší, že si můžou nalepit do sešitku nálepku a přidat pár razítek. Martínek a následně i Ondra nakonec skončili u velkého dřevěného auta, na které nakládali velké dřevěné kostky, pak z nich i stavěli hrady a opravdu se jim to moc dařilo. Bohužel jsem ta jejich veledíla zapomněla vyfotit.

Ale paní tam měla pro děti ještě jedno lákadlo - v ceně vstupného byla totiž možnost udělat si vlastní výtvor. Kluci obhlídli pár předloh a rozhodli se téměř okamžitě - Ondra pro auto a Marťas chtěl za každou cenu pavouka. Oběma se "výrobka" (jak to nazval Ondra) moc povedla. Ondra na autíčku pracoval zcela sám, poctivě přiznávám, že s pavoučkem jsem Marťovi pomáhala. Marťas ještě nezvládne chytit tak drobné korálky a i přesné zacílení jednotlivých "dílků" mu dělalo trochu problémy. Nicméně snažili se oba a věnovali tomu naprosto stejné úsilí i čas - což mě překvapilo. Že to zvládne Ondra, to jsem samozřejmě předpokládala, ale že to bude skoro půl hodiny bavit i Martínka, to jsem teda fakt nečekala...Mimochodem všiměte si, že sluníčko má brýle :-))))

Po návratu do Cvikova jsem ještě jen tak mimochodem zvládli vyjít křížovou cestu. Nevím, jestli je to z fotky vidět, ale je to vcelku kopec. Od loňska byl vidět pokrok - kluci to vyšli naprosto v pohodě, žádné pobrekávaní jak loni, že už nemůžou a že je bolí nožičky :-) U každého obrazu jsem se zastavovali, přečetli text kluci zase utíkali k dalšímu. Taky sbírali klacky, přemýšleli, kdo z nich našel ten větší a lepší, pak si je měnili, no sranda to byla :-) U obrazu, kdyJežíše přitloukali ke kříži, se Ondra zamyslel a pak jen s respektem konstatoval "a jééééje...." 

Loni jsme na křížovce byli aspoň 4x, je to hned vedle léčebny - proto mě docela překvapilo, že si to kluci nepamatovali. Marťa teda pak říkal "já si to pamatujuuuuu", ale určitě kecal :-)

Poustevník

Kdo to tu zná, je mu jasné, kde že jsme to byli, když řeknem, že u poustevníka. 

Zopakovali jsme výlet z loňska a zamířili jsme na skalní hrad ve Sloupu. Kluci nadšení ze schodů a z "terénu", což znamenalo, že při prohlídce hradu hrozil pád, zakopnutí o kořeny, zvrtnutí nohy nebo jen prosté uklouznutí na skále, která byla jakoby pocukrovaná drobným prachem z písku. Nic z toho se naštěstí nestalo a tak to pro nás bylo příjemně strávené dopoledne. Prohlídku jsme zakončili v hradní kapli, kde hráli dva muzikanti - jeden na housle a druhý na klávesy. Mně se to líbilo moc a byla jsem až překvapená, že kluci taky vydrželi aspoň chvíli sedět v klidu a poslouchat... Já bych takhle vydržela klidně ještě hodinu, ale v léčebně už na nás čekal oběd.

Martínka dopolední výlet zmohl, patrně ještě dospává včerejší náročnou cestu. Ondra taky dodržuje polední klid - ten už ovšem nespí. Podařilo se mi ho taky zahnat do postele - tak je pod peřinou a hraje na tabletu šachy :-) Už přemýšlím, co spácháme odpoledne. Tajný tip mám - teď jen záleží, v kolik se probudí Martínek...

Ještě bych měla dodat, že turistické známky jsme tu v širokém dalekém okolí vysbírali už loni. Letos jsme klukům začali sbírat turistické vizitky, což jsou takové nálepy s fotkou daného místa. Lepí se do speciálního deníčku, kam se dá napsat stručný popis výletu a je tam místo i na razítko :-)

Pachatel se vrací na místo činu :-)

Ti, kdo nás znají, už vědí...

Je to víc než rok, kdy jsme tu byli. Bylo tu nádherně, prožili jsme tu úžasných 7 týdnů, na které vzpomínáme dodnes. A musím říct, že tehdy bych si rozhodně nemyslela, že se sem ještě někdy vrátíme. 

Jenže rok se s rokem sešel a v hlavě pořád hlodal červíček pochybností, jestli to naše "nikdy" je opravdu nikdy. Teď se tomu směju, ale vážně platí "nikdy neříkej nikdy", protože my tu jsme :-) 

K našemu rozhodnutí přispělo více faktorů - tím prvním je, že je tu opravdu moc krásně. Člověk vyběhne před dům a je v lese. A ten les je opravdu les, ne jen pár stromů vedle sebe. On totiž tak, ale tak hezky voní, že člověk chtíc nechtíc musí klukům říct: "Kluci, dýchejte! Cítíte to? To je ale vzdoušek, co? Tak takhle voní opravdový les!"

Dalším důvodem pro zvážení byl fakt, že kluci, hlavně tedy Ondra, jsou od začátku roku často nemocní a my s taťkou už jsme z toho začali být lehce zoufalí. Zatím ne tolik, co loni, ale začalo se to tomu rychlým krokem blížit. No a tím posledním faktorem, který nás přiměl, abychom se zcela vážně začali zajímat o možnost tu pobýt, byla skutečnost, že u nás nefunguje školka a stejně bysme museli být s klukama doma. Takže proč zrovna nezkusit spojit příjemné s užitečným...

Tak co, už jste doma? 

Tak ještě malá nápověda. Vyjížděli jsme v šest ráno, udělali jsme si jednu přestávku kousek před Hradcem a dorazili sem něco málo po půl jedenácté. Tachoměr ukazoval krásných 279 km. A inoformace pro našeho taťku - průměrná spotřeba byla 4,9 litrů :-) (informace pro ty ostatní - máme benzíňáka)

Už určitě víte :-) Jasně - jsme opět ve Cvikově a hodláme si to tu náležitě užít. U kluků se tu tentokrát s taťkou vystřídáme, protože už bohužel (no, spíš bohudík) taky chodím do práce. Ale to neva, aspoň bude od loňska změna.

PS hůř se tu chytá internet, tak kdyžtak budu psát "do šuflíku" a publikovat s časovým posunem :-)

Říkejte mi kuplířka :-)

Za týden končí provoz ve školce, pak se děti rozprchnou a uvidí se až v novém školním roce... Náš zamilovaný Ondra pořád říká, že se mu bude po Zuzance moc stýskat. Včera večer, když už kluci leželi a chystali se usnout, zaslechl taťka jejich rozhovor. Ondra se svěřoval Martínkovi, že k nám pozval na neděli Zuzanku a že ji má opravdu moc rád :-)

A tak jsem dnes udělala takový "pokus" - napsali jsme Zuzančině mamince na lísteček vzkaz. Spíš teda prosbu, jestli by nám dala adresu, že by Ondra rád Zuzance poslal pozdrav z prázdnin. Ondra se podepsal a přimaloval srdíčko. 

A Zuzančina maminka odpověděla, napsala nám adresu, přidala i telefon na sebe a vzkaz, že by si Ondráška vzali k sobě v týdnu na návštěvu. 

Hmmm, jde to rychle, mluví o ní od května, na začátku tohoto týdne jí vyznal lásku a už se jde ukázat do rodiny :-))))))))

Langoše

Mám je ráda, tak nějak odjakživa. Ale ne ty, co prodávají na stánku. Ty jsou většinou smažené na připáleném oleji, děsně mastné a šíleně drahé. Za cenu jednoho takového si můžem doma dopřávat celá rodina :-) 

Chcete taky ochutnat? Tak si je udělejte, je to fakt jednoduchý :-)))

400 g hladké mouky

0,25 "tekutin" - zhruba půl na půl mléka a kefíru, může se dát podmáslí, kysaná smetana, bílý jogurt atd..

1 vejce

necelá jedna lžička soli

trochu cukru (ke kvasnicím)

cca 15 g kvasnic

Dělám v domácí pekárně, takže to mám téměř bez práce :-) Při ručním zaděláváním se udělá kvásek (tj. vlažné mléko, cukr a nadrobené droždí), pak se přidá vše ostatní, vypracuje se těsto a dáme na 2 hodiny do lednice. Tam vykyne a kupodivu vydrží třeba týden - to je ale potřeba těsto přikrýt, aby neoschlo.

Placky tvaruju namočenýma rukama, dělám menší, cca 3 na pánvičku. Osmažené osuším ubrouskem, aby nebyly tak moc mastné.

Hotové potíráme česnekovou vodou, tj. prolisovaný česnek se solí smíchaný s vodou, kečupem a sypeme strouhaným sýrem. 

Tak dobrou chuť!

Můj portrét

Když se letos slavil svátek matek, ve školce na nástěnku vystavili portréty maminek. A vzhledem k tomu, že jsem se Ondrovi fakt povedla, můžu se tu pochlubit. Jsem hezká, co?

Zuzanka

V květnu jel Ondra se školkou na výlet do zoo v Jihlavě. Když jsem si ho odpoledne vyzvedávala od školky, hned jsem se dychtivě ptala: "Tak co, jaký to bylo?"
A Ondra mi odpověděl: "Já jsem seděl v autobuse vedle Zuzanky."
Tak jsem konstatovala, že je to moc fajn a zase se vyptávala, jaký zvířátka tam viděl, jaká byla cesta a jak se mu tam líbilo.
Načež Ondra dodal: "Vedle mě seděla Zuzanka a já jsem byl rád. Moooc rád."
A tím to skončilo. Přísahám, že jsme se o samotné zoologické zahradě nedozvěděli nic. Tedy když pominu fakt, že měli pak kreslit nějaké zvířátko, co je tam nejvíc zaujalo, a Ondra nakresli "orela".
Mimochodem - že je to orel jsem poznala pouze proto, že to tam paní učitelka napsala. Z Ondrova popisu jsem pochopila, že je to orel stojící, nikoli v letu, a má roztažený křídla. A uši mu přimaloval proto, že si prostě myslel, ža uši má každej.

Nicméně od té doby jsme doma věděli, že Ondrovi se líbí Zuzanka.

Jednou jsem ho vzala k sobě do práce a Ondra si se zájmem prohlížel můj služební průkaz. Koukal na fotku a radostně vykřikl: "Mamíííí, Ty vypadáš jako Zuzanka!!!" Nevím, na kolik by Zuzanka byla potěšena, že mi je podle Ondry podobná, ale můžu říct, že mě to potěšilo dost :-) Kolegyně se smály, svým způsobem i dojatě záviděly, že mi Ondra vysekl takovou krásnou poklonu. A mně došlo, že Zuzanka nebyla a není jednodenní záležitost. Ta holčička mě začala víc zajímat.

A tak mi ji Ondra jednou ukázal v šatně. A co myslíte? Jo, Ondra má vkus :-) Opravdu to je moc pěkná holčička, s blonďatými vlásky a milým úsměvem. S její maminkou jsme to probraly, řekla jsem jí o Ondrových dojmech z výletu a oběma nám to přišlo moc hezký.

Čas od času se Ondra o Zuzance zmínil, že se mu pořád líbí. Tož fajn - je na ženský, umí si vybrat tu nejhezčí a má výdrž. To se cení :-)

Nedávno jsem dělala úklid v pokojíku a našla staré poklady, takové drobnosti ještě po mně. Mezi těma blbůstkama bylo i růžové srdíčko, co se dá pověsit na krk. Normálně by to letělo do koše, ale mě napadlo: "Ondro, podívej! Nechceš to dát Zuzance?" A Ondra celej nadšenej, že jo. Zuzanka však zrovna nebyla celý týden ve školce, pak byl Ondra nemocnej, takže k předání došlo až tento týden. Ondra nadšeně hlásil, že srdičko si Zuzanka vzala a už ho nosí na krku. Ondra jen zářil. A druhý den zářil ještě víc, protože Zuzanka mu přinesla panáčka, pana Policajta.

Včera jsem přišla pro Ondru do školky, Ondra si mě chvíli prohlížel a pak trochu zasněně řekl, že jsem opravdu podobná Zuzance. A že Zuzance řekl, že ji má moc rád. "No fakt mamííí, vážně jsem jí to tak řekl." A mě zajímá, co Zuzanka na to. "Taky mě má ráda," s naprostou samozřejmostí a vlastně i s pořádným sebevědomím konstatoval Ondra. "Pozval jsem ji k nám příští neděli. Tuto ne, to už jsem k nám pozval Matyáše a taky Míšu."

Mikroši a makroši

mikroš chodí do jeslí
tam se ještě nekreslí
po obědě tam hajaj
maj život jako Havaj
cvrnkají tam kuličky
protože jsou maličký
oddávaj se rozkošem
každý chce být mikrošem

i když zní to jako fakt
je to právě naopak
neboť pohled mikroše
obdivuje makroše
který chodí světem sám
bez kočárku bez zábran
do diska a do kina
s holkama si začíná

mikroš chce být makrošem
makroš zase mikrošem
vrátit se do hezkých jeslí
dělat vše co velcí nesmí
to je osudem lidí
že si vždycky závidí
markoš svému mikroši
a ten zase makroši

mikroš má ale šanci
stát se jednou makrošem
naopak to nefunguje
tím je makroš pohoršen
makroš nikdy nestane se
znovu malým mikrošem
i když bývaj situace
kdy je k tomu pokoušen
mikrošem

......úžasný text Jana Vodňanského......

Dort pro Ondru

Tak nějak nás napadlo, že uděláme Ondrovi dnes oslavu narozenin. Sice není to správný datum, ale to neva. 

Ondra si přál "autový dort", tedy dort s autama.
A tyhle přání by se měly plnit!
S Martínkem jsme dnes v obchodě vybrali lego, v kterým byly dvě autíčka Cars a já dostala nápad..... :-)))

Korpus (do chlebíčkové formy)

3 vejce, 3 lžíce oleje, 90 g hladké mouky, 90 g cukru moučka, špetka soli

Postup

Bílky ušlehat se špetkou soli, pak přidat cukr a cca 8 minut šlehat na nejvyšší otáčky

pak dát na nejmenší otáčky a přidávat na střídačku vejce a lžíci oleje (ale jde dát naráz všechna vejce a pak přidat 3 lžíce oleje)

Nakonec vmíchat prosátou mouku - ale pro zjednodušení - nechat na nejmenší otáčky a mouku neprosívat, povede se taky.
Pekla jsem cca na 175 stupňů.

Varna - potahovací hmota

150 ml vody, 70 g másla, 150 g hladké mouky, 500-700 g cukru moučka, mandlové aroma, lze prý i trochu sušeného mléka, ale neměla jsem, tak jsem nedala

Postup

Dát vařit vodu s máslem.Jakmile voda začne vřít, nasypat mouku, zamíchat a odstavit mimo plotýnku. Stále míchat - než se začne těsto oddělovat od stěn.

Těsto se musí nechat vychladnout při pokojové teplotě, ne v lednici.

Jak vychladlo, dala jsem do robota, kápla aroma, přisypala cukr a nechala míchat. Dělala jsem kakaové, takže jsem přidala i kakao a pro zlepšení chuti přidala i váleček kupovaného marcipánu. Pak se dá odpočnout do lednice, já dala chvíli i do mrazáku, protože jsem spěchala. 

Korpus jsem 3x podélně rozkrojila, promazala na střídačku jahodovou a meruňkovou marmeládou (kdo by v těchto vedrech měl chuť na krém...?), rozválela potahovací hmotu, přenesla na dort, kolem jsem to ořízla, uhladila, udělala marcipánovou šestku, ozdobila jedlýma kamínkama, lentilkama a autíčkama cars. Zapíchla 6 svíček, dala ještě na chvíli potuhnout do lednice a pak už se mohlo slavit :-) Ondra byl nadšenej, svíčky sfoukl sám, o autíčka se podělil s Martínkem a na dortu jsme si pochutnali všichni.  

Náš malý cyklista II

Loni v dubnu jsem tu psala o tom, jak se Ondra naučil jezdit na kole. Je až neskutečné, že v podstatě stačí vyměnit jména a mám napsaný dnešní příspěvek o Martínkovi :-) No však můžete porovnat Náš malý cyklista

Dnes jsem si řekla, že Marťu zkusím posadit na kolo bez koleček a že uvidím, co on na to.

Už rok má odrážedlo Davídka, takové to kolo bez šlapátek. Drandí na tom jak drak a drandil by i dál, jenže... Ondrovi už bylo kolo malé, tak jsme mu pořídili větší, čímž se stalo, že to menší bylo k dispozici a Marťa zatoužil na tomto kole jezdit :-) A tohle přání se musí plnit a touha podporovat! 

Takže nastalo škatule škatule hejbejte se - na malém kole jsme dali sedátko i řidítka dolů, přidali balanční kolečka a Marťa mohl trénovat. Stejně jako Ondra totiž nikdy neměl tříkolku, tudíž technika šlapání byla pro něho novinka... Marťa je proti Onďovi kus chlapa, jak řekla naše paní doktorka: "je to jiný konstituční typ", takže šlapání bylo pro něho vcelku hračka a naučil se to během jednoho odpoledne. Občas teda místo dopředu šlápl dozadu, čímž zabrzdil, ale co bych chtěla od začátečníka. Na kole byl dvakrát, pak nás dostihly nemoci, tak jsme dali víc než týden pauzu. Včera jsem ale Martínka zase vzala na kolo a mu to už opravdu šlo. Prostě ideální podmínky!

Dnes bylo venku nádherně a já se rozhodla. Taťka odmontuje kolečka a my to zkusíme. Taťka se zprvu tvářil nedůvěřivě, až mě to trochu nahlodalo. Přecejen je Marťovi přesně o rok míň než bylo při učení Ondrovi. I mi problesklo hlavou, že kdyžtak ty kolečka zase přimontujeme, vždyť o nic nejde. Venku hic, tak jsme napřed doma uvařili k večeri buchtičky s krémem, kluci se najedli, aby měli dost síly na ježdění, a těsně před sedmou večer jsme všichni čtyři vyrazili. 

 

Taťka si šel napřed koupit ledňáka, Ondra na větším kole ho následoval, no a já se věnovala Martínkovi. Už před domem, asi po 20ti metrech, jsem ho zkoušela pouštět, zatím tak nějak nanečisto. Ale Marťa neměl v sobě jistotu, pořád se ohlížel, přestával šlapat. I přesto jsme to za domem zkusili už naostro. Běžela jsem za Martínkem, přidržovala ho a už jsem viděla, že to půjde. Chvílemi jsem ho přestávala držet, ale stále jsem ho jistila. Zhruba po 50ti metrech jsem ho pustila úplně a on jel! Už podle stínu viděl, že jel sám a měl z toho obrovskou radost. Těch 50 metrů jsme projeli ještě 3x tam a zpátky a Marťa už parádně frčel sám. Vždycky jsem ho jen pořádně štuchla, aby nabral rychlost, volala jsem na něj, aby pořád šlapal - no a on šlapal a jel a jel a jel :-) Rovnováhu zvládl bravurně, jen ještě budeme muset dopilovat brždění a rozjezd bude asi taky ještě chvíli problém. Ale základ máme, to je super.

 

Taťka s ledňákem v ruce a Ondrou za zády už jen koukali, jak se k nim řítí na kole šťastný a pyšný Martínek. Společně jsme pak zamířili do blízké klidné ulice, kde se před rokem učil jezdit Ondra. Martínka jsme si posílali mezi sebou, trénovali jsme brždění a rozjíždění, ale spíš jsme ho museli chytat. Prostě to chvíli potrvá... Marťa pak žadonil, že chce ještě "na výlet", tak jsme se šli ještě projet. Pro mě a taťku to byl takový super tělocvik, protože kluci na kolech už jsou opravdu hodně rychlí, chtělo to permanentní klus. Ale večerní běhání po buchtičkách s krémem vůbec nebylo k zahození :-)

Mám fakt radost a jsem na Marťu opravdu pyšná! Je to borec a šikula. Prostě sedl a jel :-)

Naši prďoši jsou prostě skutečně borci a kluci jak se patří!
 

Rybízová buchta pod sněhovou peřinou

Máme doma rybíz. Hodně rybízu. A na keřích je ještě hromada rybízu. A kluci jak na potvoru rybíz nejí...

No neva, já a taťka rybíz jíme :-)

Tož co s ním? Určitě budeme dělat marmeládu, přidám maliny a bude vynikající. Ale to až tak za týden., až ho bude aspoň 3 kila. Dnes jsem zapátrala na netu, původně po nějaké bublanině, ale nakonec mě zaujala sněhová peřina a bylo rozhodnuto. Je to rychlovka a moc dobrá - soudě podle toho, že taťka snědl na posezení třetinu plech :-)

Těsto jsem dělala v robotovi, byla to rychlovka.

4 žloutky vyšlehat s 3/4 hrnkem cukru + lze přidat i 1 vanilkový

pak jsem postupně přidala 3/4 hrnku oleje a 3/4 hrnku mléka

a nakonec jsem pomalu vsypala 2,5 hrnku polohrubé mouky s jedním prdopečem

Vzniklo tužší (ne úplně tuhé) těsto, to jsem rozetřela na plech a na něj se naplácala sníh ze 4 bílků a 3/4 hrnku cukru. Do úplně tuhého sněhu se nakonec opatrně ručně vmíchá cca 1/2 l rybízu, ale my dali o něco víc.

Peče se pomalu, na cca 150 stupňů, sníh musí lehce zhnědnout.

Buchta byla výborná a já už si představuju, jak asi musí chutnat třeba s borůvkama...

Tuňákové palačinky

Palačinky naši kluci milujou. Podle mě jsou nejlepší s domácí marmeládou, Ondrovi asi nejvíc chutnají s cukrem a Maťovi je to fuk, i když s nutelou je má asi přece jenom nejraděj - zkrátka palačinky na jakýkoli způsob jsou prostě mňamka :-)

A když na jakýkoli způsob, tak proč ne na slano? Ony to vlastně ani tak nejsou palačinky, jako spíš tuňákové placičky, ale ty by kluci nejedli. Zato palačinky, i slané, ano :-) Inspirovala jsem se od Petra Havlíčka, známého to propagátora zdravého stravování.

Příprava je jednoduchá a rychlá, cenově je to taky docela v pohodě a chuťově.... no zkuste :-)

konzerva tuňáka - já kupuju kousky a vodu sliju.

vajíčka - zhruba dle počtu lidí 

na zředění trochu mléka, ale dnes jsem neměla, tak musel stačit bílý jogurt

špenát - měl by být čerstvý, ale nám zatím vždy stačil nasekaný mražený

mouka - hladká nebo celozrnná, množství tak nějak podle konzistence těsta

Nesolím ani ničím neochucuju, tuňák je slaný dost a špenát tomu přidá správný šmak :-) Smažím na oleji, nejlíp olivovém, placičky se rády trhají, takže je možná lepší dělat na pánvičce víc menších placiček. Ale nechám to na vás. 

Kluci se olizovali, chutnalo jim a pro mě je to zase další fígl, jak do nich dostat nějakou rybu :-)

Nakupovatel

Ondra je předškolák. Do školy teda půjde až za rok, protože máme požádáno o odklad, nicméně není od věci, aby byl čím dál tím samostatnější a zvládal víc a víc věcí. A tak mě 1. května ráno napadlo, že by mohl jít sám do obchodu.

Napřed na mě vyjeveně vytřeštil oči: "To jako úplně SÁM???"

A tak jsem ho uklidňovala, že to zvládne, že je velkej a šikovnej. Koupí jen rohlík a kaiserku. Dodávala jsem mu víc a víc sebedůvěry, ač taťka na mě taky koukal hodně zděšeně. Ale obchod máme kousíček, když se obejde parkoviště, nemusí se ani přecházet silnice a Ondra má pořádnou vyřídilku - tak jsem si říkala, proč ne. 

Ondra začal být víc a víc nadšený, vzal si malou taštičku, dostal dvacetikorunu a šel. 

Přiznám se, že mi to nedalo a vydala jsem se nenápadně za ním. A tak jsem viděla, jak si poskakuje po cestě, jak doběhl až na kraj parkoviště před obchodem, několikrát se rozhlédl a pak honem rychle přeběhl silnici až k obchodu. Já se rozhodla čekat u pokladen. Jenže Ondrovi to trvalo nekonečně dlouho. Nervózně jsem nakukovala do uliček mezi regály, ovšem Ondra nikde. Nakonec jsem mu šla naproti, ale to už měl Ondra rohlík i kaiserku v taštičce a mířil si to k pokladnám. Nechala jsem ho stát frontu u pokladen samotnýho a šla zase čekat před pokladny. 

Ondra se celou dobu na mě naculoval a mával mi. Když už byl na řadě, položil nákup na pás a paní pokladní ho zvesela zdravila: "Ahoj Ondro!" A Ondra na to: "Ahóóój!"

Bylo srandovní, jak Ondra nevěřícně koukal na to, že zaplatil jednou dvacetikorunou a dostal vráceny 3 mince. Nějak se mu to nezdálo, ale byl moc spokojený - přece nakoupil a ještě nese domů víc penízků než původně měl. Úžasný, ne?

Zpátky už jsme šli spolu, držela jsem toho svýho šikovnýho kluka za ruku a chválou jsem nešetřila. Byl na sebe pyšný - a právem :-)

Druhý den jsme přišli ze školky domů a Ondra už přede dveřmi hlásil - já bych zase šel nakoupit, myslím, že potřebujeme zase rohlík a kaiserku... Nepotřebovali jsme, tak z toho byl chvíli zdrblej.

V pátek 3.května jsem jeho prosbu vyslyšela a tentokrát šel do obchodu úplně sám. Já s Marťou jsme čekali doma. Koupil 2 rohlíky a 2 kasierky. Zvládl to na jedničku a definitivně se z něho stal náš malý "nakupovatel"...

PS že ho v obchodě všichni obdivovali a chválili, to ani nemusím dodávat. Vypadá mladší než je, takže o to víc obdivu a pochvalných slov sklízel. Paní prodavačka mi v sobotu hlásila, že to Ondra fakt úžasně zvládl. Že mu teda všechno pečivo popadalo na zem, ale to přece nevadí. Hlavně mu to nemám říkat... Tak slibuju, neřeknu :-)

Domácí nutela

To je tak, když člověk hledá na netu recept na domácí lučinu - a kromě tohoto objeví i recept na domácí nutelu. Zatímco při výrobě lučiny ušetříte nějakou tu korunu a vyrobíte si něco zdravého, tak při přípravě nutely je tomu přesně naopak. A možná i proto mě lákalo tento recept vyzkoušet. Předem varuju, že kdo je - stejně jako já - čokoholik, této mňamce určitě propadne... Jako základ jsem použila recept z Apetitu, ale lehce jsem si ho upravila...

Nutela

1 salko

200 g kvalitní mléčné čokolády (já dala 100 g orion a 100 g čoko na vaření z lídlu, ale příště bych dala opravdu jen mléčnou)

1 smetana ke šlehání

kousek másla, cca 30 g

původně tam měl přijít ještě med (cca 2-3 lžíce), ale neměla jsem, tak jsem kápla javorový sirup

to vše necháme rozpustit ve vodní lázni. Mezitím si nachystáme 100 g lískových oříšků a odslupkujeme je. Náročný to proces. Měly by se cca 15 minut péct v troubě, já je opražila, většina z nich pak šla odslupkovat docela dobře, některé však nepovolily ani potom. Neměla jsem na to trpělivost, tak jsem přidala ještě loupané mandle. Oříšky rozemeleme na jemno, vznikne z toho taková kašička. Tu přidáme do rozpuštěného základu a ještě promícháme, třeba ponorným mixerem. A pak už můžeme plnit do skleniček, nutely je cca 600 ml. Teplá je tekutá, ale jak zchládne, tak ztuhne.

Domácí jogurtová pomazánka

Někdo tomu říká domácí lučina, ale ta je tvarohová, což tahle pomazánka není. Recept mám - no hádejte odkud :-) Jj, z netu. Jak jsem si ho přečetla, bylo jasný, že ho hned vyzkouším. Je to jednoduché jak facka, levné a jak jsme následně při konzumaci zjistili, tak i moc chutné... Budem dělat častěj!

Domácí jogurtová pomazánka

500 g hustého bílého jogurtu, např. hollandia

kelímek (cca 200g) zakysané smetany (prý jde i ke šlehání)

sůl, koření, bylinky - dle chuti

jogurt se smetanou důkladně smícháme, trochu osolíme, já dala mletou sladkou papriku, trochu solčanky a kdybych měla, určitě přidám pažitku. Pak směs dáme do čisté utěrky a necháme odkapat syrovátku. Celý proces trvá několik hodin, ideálně třeba přes noc.

Já měla na drátek uzavíratelnou sklenici z ikea, tak jsem utěrku přivřela mezi sklenici a víko. Ale určitě jde dát utěrka do sítka a sítko nad nějakou nádobu. No nějak už to vymyslíte :-)

Myšlenky ženy a muže

ŽENA:
Leží vedle mě, vůbec mne neobejme. ... Dívá se do stropu....
Kdo ví, nad čím přemýšlí. Jsme spolu už dva roky.
Příliš dlouho na to, aby byl nejvyšší čas vyměnit mě. Za mladší.
Přece jen, za ty dva roky jsem dost přibrala.
Zamračil se, to není dobré. Myšlenkami je někde úplně jinde.
Ztrácím ho, už se mnou určitě nechce mít nic společného...
 

MUŽ:
Moucha na stropě. Jak to kurva dělá, že nespadne?

..........našla jsem kde jinde než na netu :-)

Veselé Velikonoce

Jsou chvíle, kdy zjišťuju, že jako "zkušená" matka mám mezery. Že stále existují situace, které by sice už neměly ani překvapit ani zaskočit, nicméně opak je pravdou. A předvelikonoční čas je jedním z těch okamžiků.

Každá máma ví, že by měla snad už od Vánoc vyfukovat všechna vajíčka a pečlivě je schraňovat, protože těsně před Velikonocemi se ve školce (předpokládám, že i ve škole, v kroužcích atd) někde na nástěnce, nejlíp přehlídnutelně, objeví nenápadný vzkaz "vyfukujte a noste" :-)

A tak začne první fáze velikonoční vaječné "diety". My měli smažená vajíčka, palačinky a upekla jsem nějaké buchty. Ono není ani tak problém se spotřebou a množstvím, jako spíš si ve správný okamžik vzpomnět, že těch 5 vajec, co jste právě rozklepli do těsta, mělo být vyfouklých... No určitě to znáte... To jsme pak volali babičkám, přemýšlela jsem i o tom, že poprosím sousedy a uspořádám sbírku vyfouklin. Naštěstí jsme to nakonec zvládli sami :-)

A tak jsme sice na poslední chvíli, ale stále v termínu, donesli do školky potřebný počet "polotovarů". Pak už zbývalo jen čekat, co z toho naši kluci stvoří :-)))) Výtvor Ondry jsme bohužel zatím neviděli - vajíčka si nechali ve školce a ozdobili s nimi strom (či keřík) před školkou. Ovšem až v týdnu před Velikonocema, kdy byl Ondra nemocný. No nic, podíváme se na kraslicový stromeček pozděj. Domů Ondra přinesl aspoň slepičku udělanou z roličky od toaleťáku. Moc hezká, kropenatá :-)

Ale z Martínkova výtvoru jsme byli celí paf. Donesl si ze školky svoji zahrádku se zajíčkem a kuřátkem. Byl na to náležitě pyšný, já a taťka samozřejmě taky :-)

A tak, ač už je vlastně po, nám to neva a přejem všem 

----- veselé Velikonoce -----

Jill podruhé

Pročítala jsem si svoje loňské příspěvky o cvičení s Jill. Počáteční nadšení tehdy pomalu vymizelo a já vydržela pouhopouhých 16 dní. A ještě jsem je necvičila v kuse :-(

Rok je fuč, moje váha se zase posunula špatným směrem, pohybu mám minimum a co se jídla týče, tak si "užívám" = hřeším... Zatím to není tak strašné jako loni 1.1., ale přestomi začala v hlavě blikat varovná kontrolka... 

Tak co s tím? Včera jsem se do toho opět pustila a odcvičila první den Jill 30 day shred. Vcelku se to dalo. Činky jsou těžké, moje fyzička je zatím někde pryč, ale je to začátek...

Dodávám, že velkou inspirací je pro mě blog Nikki www.mojetelo.blogspot.cz. Ta holka je fakt dobrá. A já chci být taky... Držte mi pěsti, hlavně ať vydržím....

Mazanec

Velikonoce se kvapem blíží a mazanec by při nich neměl chybět. Mám jeden úžasný recept, už mnohokrát vyzkoušený, bezvaječný a výsledek je dokonalý :-) Našla jsem ho kde jinde než na netu, ale už je to pár let zpátky.

A dnes ráno jsem si řekla, že nastal správný čas na to, abych upekla zkušební kousek, takový poslední testovací pokus před Velikonocemi :-) Pekárna už má zamícháno, těsto už krásně vykynulo a chvíli po osmé už ho budou  moct kluci posnídat. 

Velikonoční mazanec

275 ml mléka (vážím a dávám cca 300 g)

100 g rozpuštěného másla či hery (dám to na minutku do mikrovlnky)

500 g polohrubé mouky

1 vanilkový cukr a 5 lžic cukru (dávám celkem cca 65-70 g)

lžička soli

1/4 kostky kvasnic

citronová kůra (když není, tak nevadí, ale s ní to líp voní)

rozinky, mandle, kandované ovoce - co kdo rád a taky co je zrovna doma :-)

přidávám i jemně mleté ovesné vločky, množství odhadem, tak hrstička - záleží na konzistenci těsta, jak moc mi ujede ruka s mlékem či moukou... 

Peču v domácí pekárně, program základní (dle situace klasický i zrychlený), váha 500 g a hlavně nezapomenout navolit světlou kůrku. Tak vyzkoušejte.

Stanoviště

Kluci dostali od Ježíška pod stromeček spacáky. Budou se hodit. Stanování jsme si vyzkoušeli loni, klukům se to moc líbilo, takže vlastní spacáky jsou pro ně nutnost. 

Zjistili jsme, že spacáky mají i jiné využití. Teď v týdnu se Martínek v noci poblinkal, takže jsme hodinu po půlnoci zjistili, že celá postel, tj. povlečení, výplně, dokonce i potah na matraci jsou nepoužitelné. (Mimochodem poblil i zeď a koberec...) Co teď? No vytáhli jsme spacák a Marťa chrupkal v něm. Ve spacáku spal až do dneška, dokud peřina s polštářem pořádně nevyschly. 

Dnes ráno jsme postel znovu uvedli do použitelného stavu a taťka začal balit spacák. No a v tu chvíli jsem se zeptala:

"Kluci, pojedem o prázdninách pod stan?"

Oba nadšeně volali "Jasně!!!!!"

A Ondra dodal: "Pojedem na stanoviště!"

Jeden byl první a druhý vyhrál :-)

Každý den, když se s klukama vracím ze školky, tak se mi ti naši dva raraši několikrát pohádají. Nejprve o to, kdo dřív vystoupí z auta. Následně se předhání, kdo bude první u dveří. Pak já přijdu s klíčem a oni se zase dohadují, kdo z nich dvou do těch dveří vejde první. Tím to nekončí - ještě jeden z nich musí vyhrát závod do schodů, jen jeden z nich bude první u dveří do bytu, jen jeden z nich se stihne dřív vyzout, doma vysvléknout, převlíct se do domácího oblečení. Vždycky je první jen jeden, tomu druhýmu je to strašně líto a začne brečet.

Zcela dobrovolně a hlavně upřímně se přiznávám, že mi to jejich "já budu první" a "neeee, JÁ budu první" už pekelně leze na nervy. Opravdu se to denodenně opakuje. Oba chtějí být první, oba chtějí vyhrát, oba se snaží a když se nedaří, tak řvou - a to tím víc, čím víc má ten druhý radost. Fakt k zbláznění.

Minulý týden mě to už fakt dožralo. Poté, co jsme vešli do chodby a Marťa začal mít na schodech náskok, který by Ondra už v prvním patře lehce smazal, mě něco napadlo.

"Vyhraje ten, kdo bude nahoře jako druhej."

Marťa už neviděl ani neslyšel a s nesmírnou radostí a zvětšujícím se pocitem vítězství zdolával schod za schodem. Ondra na mě nedůvěřivě koukl: "A to jde?!?"

Jasně že to jde :-) Vzala jsem Ondru za ruku a pomalu jsme po schodech došli až nahoru.

Marťa nám nadšeně hlásil: "Já jsem byl první, JÁ jsem byl PRVNÍ."

A Ondra mu s absolutním klidem povídá: "Tys byl první, ale já jsem vyhrál."

Ovšem největší pocit vítězství jsem měla určitě já. Aspoň tento den... Ondra pak totiž dodal, že zítra už nechce vyhrát, že by raděj byl první... 

Maminka ví všechno...

Přišla jsem pro Martínka do školky. Jako obvykle mi Marťas samou radostí skočil do náruče, opusinkovali jsem se a pak šup šup se oblíkat, abysme stihli vyzvednout z jiné školky ještě Ondru.

Obvykle se ptám: "Martínku, byli jste venku na procházce?"

A Martínek řekne, že ano, že šel za ruku s Nikolkou, že je to hodná holčička a že ji má moc rád.

Ovšem tentokrát jsem jen s hrůzou konstatovala: "Martínku, že vy jste byli venku?!?"

"Anooooo!!! Jak jsi to poznala?"

"Mamky vědí úplně všechno..."

"Jo????"

Nevím, jestli se smát nebo brečet. Ale nemám čas na přemýšlení. Honem obleču Martínka, spěcháme k autu a už jedeme k druhé školce pro Ondru. Tam už připravená (čili bez hrůzy) zjišťuju, že i Ondra byl venku na procházce. 

Čerstvý vzduch je super. Ale jak se smířit s tím, že ráno jsme z domu odváželi dva čisté andílky a odpoledne si přivážim dva prďochy, co se venku vyváleli v blátě. Ne, nespletla jsem se - museli se v něm válet. Mají ho nejen dole na nohavicích a na kolenech, ale i na rukávech a dokonce i na zádech. 

Nebo že by existovalo i jiné vysvětlení? Že by mamky přecejen nevěděly všechno?!?
Těžko :-)

Margotkové muffiny

Máte rádi margotku? Já MILUJU margotku!
A protože jsme si minulý týden pořídili nové formičky na muffiny a z obchodu jsem ve slabé chvilce přinesla margotku, tak bylo celkem jasné, že s klukama zkusíme margotkové muffinky.

Recept je stejný jako na margotkovou buchtu, vyjde z ní 20 muffinků. Nejsou to tedy ty klasické muffinky, kdy se zvlášť smíchá vše sypké, zvlášť vše tekuté a pak opatrně všechno dohromady... Ale to nevadí, protože na chuť byly vynikající. Na pohled ostatně taky :-) Upekli jsme je včera po obědě a na ráno zbyly jen 2 pro kluky k snídani...


Margotkové muffinky

2 hrnky polohrubé mouky
1 hrnek cukru
2 vejce
1 prášek do pečiva
1 vanilkový cukr
1/2 hrnku oleje
3/4 hrnku mléka
1 nastrouhaná velká margotka

Tiramisu

Je to zhruba týden, co jsem na netu shlédla recept na tiramisu. Takové to pravé nešizené. Stránku jsem si hned uložila mezi své oblíbené s tím, že to určitě musím dřív či pozděj vyzkoušet. Shodou okolností donesl taťka tento týden z obchodu sýr Maskar z Polné, takže bylo rozhodnuto :-) Vyrábět tiramisu se bude tento víkend!

Podle videa to vypadalo jednoduše, takže se nebylo třeba ničeho obávat.

Tiramisu

3 vajíčka - zvlášť bílky a zvlášť žloutky

špetka soli

3 lžíce cukru krupice

cukrářské piškoty (já měla balení 24 ks)

cca 300 g sýru typu mascarpone

1 espresso (zchládlé)

1 panák amareta / rumu (podle chuti a podle toho, co je doma)

kakao na posypání

Z bílků a špetky soli ušlehat tuhý sníh. V druhé misce ušlehat nejprve žloutky s cukrem, pak přidat mascarpone. To vše lze dělat mixérem, pak už ale opatrně ručně vmíchat bílky. Vznikne tak nasládlý krém.

Do hlubokého talířku či misky nalít šálek espressa a alkohol (já použila tentokrát rum), kdyžtak trochu naředit vodou. No a můžeme začít vrstvit do sklenic či misky. Průhledná nádoba by byla efektní, nicméně takovou nevlastním, takže jsem použila porcelánovou zapékací misku o rozměrech cca 18 x 22 cm.

Piškoty krátce namočit do kávy, ponořit jen z půlky, nesmí se celé nacucnout, aby ještě mohly vsáknout krém. Piškoty pořád drží tvar, nejsou rozmočené. A skládáme je na dno pěkně jeden vedle druhého. Další vrstvu tvoří krém. Na to opět piškoty a pak zase krém, který pěkně uhladíme. Mně to vyšlo perfektně - celkem 22 piškotů a krému trochu zbylo, příště budu vědět, že na mou nádobu stačí 1 balení mascarpone, tedy 250 g. Nakonec pomocí sítka celý moučník posypeme kakaem. A dáme do lednice - dle původního receptu na 4-6 hodin, tak jsem zvědavá, jak dlouho vydržíme chodit kolem zavřené lednice my :-)))