Každý den, když se s klukama vracím ze školky, tak se mi ti naši dva raraši několikrát pohádají. Nejprve o to, kdo dřív vystoupí z auta. Následně se předhání, kdo bude první u dveří. Pak já přijdu s klíčem a oni se zase dohadují, kdo z nich dvou do těch dveří vejde první. Tím to nekončí - ještě jeden z nich musí vyhrát závod do schodů, jen jeden z nich bude první u dveří do bytu, jen jeden z nich se stihne dřív vyzout, doma vysvléknout, převlíct se do domácího oblečení. Vždycky je první jen jeden, tomu druhýmu je to strašně líto a začne brečet.
Zcela dobrovolně a hlavně upřímně se přiznávám, že mi to jejich "já budu první" a "neeee, JÁ budu první" už pekelně leze na nervy. Opravdu se to denodenně opakuje. Oba chtějí být první, oba chtějí vyhrát, oba se snaží a když se nedaří, tak řvou - a to tím víc, čím víc má ten druhý radost. Fakt k zbláznění.
Minulý týden mě to už fakt dožralo. Poté, co jsme vešli do chodby a Marťa začal mít na schodech náskok, který by Ondra už v prvním patře lehce smazal, mě něco napadlo.
"Vyhraje ten, kdo bude nahoře jako druhej."
Marťa už neviděl ani neslyšel a s nesmírnou radostí a zvětšujícím se pocitem vítězství zdolával schod za schodem. Ondra na mě nedůvěřivě koukl: "A to jde?!?"
Jasně že to jde :-) Vzala jsem Ondru za ruku a pomalu jsme po schodech došli až nahoru.
Marťa nám nadšeně hlásil: "Já jsem byl první, JÁ jsem byl PRVNÍ."
A Ondra mu s absolutním klidem povídá: "Tys byl první, ale já jsem vyhrál."
Ovšem největší pocit vítězství jsem měla určitě já. Aspoň tento den... Ondra pak totiž dodal, že zítra už nechce vyhrát, že by raděj byl první...
Žádné komentáře:
Okomentovat