Náš malý cyklista II

Loni v dubnu jsem tu psala o tom, jak se Ondra naučil jezdit na kole. Je až neskutečné, že v podstatě stačí vyměnit jména a mám napsaný dnešní příspěvek o Martínkovi :-) No však můžete porovnat Náš malý cyklista

Dnes jsem si řekla, že Marťu zkusím posadit na kolo bez koleček a že uvidím, co on na to.

Už rok má odrážedlo Davídka, takové to kolo bez šlapátek. Drandí na tom jak drak a drandil by i dál, jenže... Ondrovi už bylo kolo malé, tak jsme mu pořídili větší, čímž se stalo, že to menší bylo k dispozici a Marťa zatoužil na tomto kole jezdit :-) A tohle přání se musí plnit a touha podporovat! 

Takže nastalo škatule škatule hejbejte se - na malém kole jsme dali sedátko i řidítka dolů, přidali balanční kolečka a Marťa mohl trénovat. Stejně jako Ondra totiž nikdy neměl tříkolku, tudíž technika šlapání byla pro něho novinka... Marťa je proti Onďovi kus chlapa, jak řekla naše paní doktorka: "je to jiný konstituční typ", takže šlapání bylo pro něho vcelku hračka a naučil se to během jednoho odpoledne. Občas teda místo dopředu šlápl dozadu, čímž zabrzdil, ale co bych chtěla od začátečníka. Na kole byl dvakrát, pak nás dostihly nemoci, tak jsme dali víc než týden pauzu. Včera jsem ale Martínka zase vzala na kolo a mu to už opravdu šlo. Prostě ideální podmínky!

Dnes bylo venku nádherně a já se rozhodla. Taťka odmontuje kolečka a my to zkusíme. Taťka se zprvu tvářil nedůvěřivě, až mě to trochu nahlodalo. Přecejen je Marťovi přesně o rok míň než bylo při učení Ondrovi. I mi problesklo hlavou, že kdyžtak ty kolečka zase přimontujeme, vždyť o nic nejde. Venku hic, tak jsme napřed doma uvařili k večeri buchtičky s krémem, kluci se najedli, aby měli dost síly na ježdění, a těsně před sedmou večer jsme všichni čtyři vyrazili. 

 

Taťka si šel napřed koupit ledňáka, Ondra na větším kole ho následoval, no a já se věnovala Martínkovi. Už před domem, asi po 20ti metrech, jsem ho zkoušela pouštět, zatím tak nějak nanečisto. Ale Marťa neměl v sobě jistotu, pořád se ohlížel, přestával šlapat. I přesto jsme to za domem zkusili už naostro. Běžela jsem za Martínkem, přidržovala ho a už jsem viděla, že to půjde. Chvílemi jsem ho přestávala držet, ale stále jsem ho jistila. Zhruba po 50ti metrech jsem ho pustila úplně a on jel! Už podle stínu viděl, že jel sám a měl z toho obrovskou radost. Těch 50 metrů jsme projeli ještě 3x tam a zpátky a Marťa už parádně frčel sám. Vždycky jsem ho jen pořádně štuchla, aby nabral rychlost, volala jsem na něj, aby pořád šlapal - no a on šlapal a jel a jel a jel :-) Rovnováhu zvládl bravurně, jen ještě budeme muset dopilovat brždění a rozjezd bude asi taky ještě chvíli problém. Ale základ máme, to je super.

 

Taťka s ledňákem v ruce a Ondrou za zády už jen koukali, jak se k nim řítí na kole šťastný a pyšný Martínek. Společně jsme pak zamířili do blízké klidné ulice, kde se před rokem učil jezdit Ondra. Martínka jsme si posílali mezi sebou, trénovali jsme brždění a rozjíždění, ale spíš jsme ho museli chytat. Prostě to chvíli potrvá... Marťa pak žadonil, že chce ještě "na výlet", tak jsme se šli ještě projet. Pro mě a taťku to byl takový super tělocvik, protože kluci na kolech už jsou opravdu hodně rychlí, chtělo to permanentní klus. Ale večerní běhání po buchtičkách s krémem vůbec nebylo k zahození :-)

Mám fakt radost a jsem na Marťu opravdu pyšná! Je to borec a šikula. Prostě sedl a jel :-)

Naši prďoši jsou prostě skutečně borci a kluci jak se patří!