Žehlení

Žehlím ráda. Ale přiznám se, že to nemusí být příliš často. Takže to u nás většinou vypadá, že nežehlím ráda...

Můj muž si ovšem myslí, že mě žehlení děsně baví. Na vysvětlení dodává, že když jsme se spolu sestěhovali do jednoho podnájmu, přinesla jsem do naší společné domácnosti žehličku a prkno, zatímco on měl počítač a reprobedny.

Je fakt, že žehlení je vceku nenáročné, zvládne to bez zaučení každý, kdo pochopí význam tří puntíků na žehličce a umí číst štítky na oblečení. Já, s mnohaletou praxí, už štítky nečtu, čas od času toho lituju, například když jsem nedávno přežehlila obrázek na Ondrovým triku. Obrázek samozřejmě nepřežil a tu žehličku jsem pak čistila aspoň půl hodiny :-(

Nicméně při žehlení si často vzpomenu na film Vratné lahve, kdy žena sleduje stupidní seriál, manžel se jí ptá, jak se na takovou blbinu může koukat, a ona jen řekne "A žehlils někdy?"

Dřív, ještě za bezdětna, jsem si taky k žehlení pouštěla filmy. Většinou ty, co už znám snad i pozpátku a nezprotiví se mi, i když si je pustím ještě tisíckrát. Klasika bylo Jak dostat tatínka do polepšovny. Oblíbené scény jsem odkoukala, zbytek odposlouchala a prádlo vyprané za 14 dní jsem měla za tu hoďku a půl bez problémů vyžehlené.

Ovšem s dětma se tento můj systém žehlení stal naprosto nepoužitelný. Nějak nebyl čas a prádla bylo najednou několikanásobně víc, byť do rodiny přibylo jen jedno (a po čase tedy i to druhé) malé mimino. Děkuji své kamarádce Hance, která první (a zdaleka ne jediná) mi řekla, že věci na děti se nežehlí. Měla pravdu. Dobře se poskládají, dají se ve skříni naspod a než přijdou na řadu, jsou jako ze žurnálu :-) Přesto mi moje "monte žehlu" roste a roste, protože ráda peru. Klidně desetkrát za týden, ono se vždycky najde něco, co tu pračku zaplní až po vrch... Navíc látkujem (tj. používáme látkové pleny)

S klukama v patách žehlit odmítám. Okamžitě mi před očima naskakují katastrofické scénáře, kdy jeden z nich na sebe žehličku strhne a spálí se. Brrrrr, fuj! Jenže večer, když konečně odpadnou a spokojeně odfukují v postýlkách, odpadám taky a na žehlení nemám ani pomyšlení...

Dnes jsem si řekla, že jdu do sebe. Budu ty trošky prádla žehlit denně (jo, kolikrát já už si tohle říkala!). Marťas usnul, Ondra už je velkej a ví, co znamená "pálí". Tak jsem vytáhla prkno a žehličku a hurá na věc. A Ondra čučel. Pořád mě pozoroval a děsně se mu zalíbilo vypouštění páry, až nakonec naznal: 

"Maminko, já bych taky potřeboval takovou žehličku s kolečkem a s párou!"

"Ondrášku, a na co by Ti byla? Kluci přece nežehlí, to dělají jen holky a mamky."

"Ne ne, mami, já bych taky potřeboval žehlit a dělat páru. Chlapi taky musí žehlit."

"Ondrášku, nemusí. Náš taťka přece taky nemá žehličku. Náš taťka má mě, mamku, a já mám žehličku. To tak prostě je. Ty taky nepotřebuješ žehličku. Ty si jednou najdeš nějakou holku s žehličkou."

Miluju tyhle rozhovory, přijdu si, že synkovi předávám životní zkušenosti. Jenže Ondra se nedal:

"Mami, já nechci žádnou holku. Já chci radši takovou žehličku a budu si tu páru vypouštět sám!"