Okluzor

Ondra nosí brýle. Už skoro rok. Šilhá a je tupozraký. V dnešní době nic zvláštního, už ve školce jsou brejlatý děti, na základce jich přibyde a na střední je nosí snad každý druhý... Nedělám s tím vědu, sama je nosím od dětství, můj brácha taky. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že je musí nosit i Ondra.

Někdy od podzimu má okluzor, za mě se tomu říkalo klapka. Prostě jedno oko zakryté. Nejdřív jsme v optice nafasovali náplasťové "nálepky", ale ty Ondrovi nevyhovovaly. Když jsem mu je sundávala, vždycky plakal, že ho to moc bolí. Internetová kamarádka Ivča mi poradila látkové okluzory pro děti. Jsem ráda, že jsme ho koupili (ještě jednou díky, Ivi!). Ondra ho teď nosí vcelku rád, naprosto se s ním sžil. A hlavně ho to nebolí, což je nejdůležitější.

Jenže teď je okluzor už z dálky nepřehlédnutelný, každý si ho všimne. Že se malé děti potichu či nahlas ptají "co to je????", to mě nepřekvapuje. Ale když i někteří dospělí koukají, jako by měl Ondra nějaké závažné postižení, to mi v dnešní době přijde poněkud zvláštní...

Nejdůležitější asi bude vysvětlit Ondrovi, proč musí mít očičko zakryté. Aby věděl, že to není nic strašného či nenormálního. Řekli jsme mu, že je pirát. A on je na to náležitě pyšný :-) Když dostal látkový okluzor s obrázkem autíčka, každému se tím chlubil. Měla jsem fakt radost. Taky jsem hodně rychle zjistila, že největší obdivovatelé brejliček a okluzorů jsou maminky brejlatých dětí. Oslovovala jsem je na ulici, na dětském hřišti i v obchodě. Všechny upřímně pochválily brejličky a nezapomněly Ondráškovi říct, jak moc mu to sluší a jaký je to fešák.

Pak přišla trochu ťafka - to když jsme šli na den otevřených dveří do školky. S Ondrou si tam hráli dva předškoláci a najednou se mu začali kvůli "pirátovi" smát. Tuhle reakci jsem neznala a nečekala. Neuměla jsem si s ní vůbec poradit. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo udělat, bylo popadnout Ondru a rychle ho odvést pryč, aby mu nedošlo, proč se mu smějí... Přiznávám, v tu chvíli mi to přišlo velmi líto. Dost mě to trápí a od té doby přemýšlím, jak ještě jinak to Ondrovi vysvětlit. Jak mu říct, že okluzor není nic, proč by se mu jiné děti měly smát. Ale že i s tím se v životě bohužel potká a bude se s tím muset umět poprat...

O to víc mě však předvčerejškem překvapila jeho reakce na dětském hřišti. Hrál si s dvěma staršíma holčičkama a nikdo z nich nevěděl, že je z dálky sleduju a poslouchám. Holčičky (určitě už školačky) se ho ptaly, kolik mu je, což Ondra okamžitě rád sdělil. Potom začaly vyzvídat, proč má jedno oko zadělaný. A Ondra spustil:

"No, ono to očenko odpočívá. To druhý očičko je lenošný, tak musí trénovat, aby pak bylo zdravý." 

Holčičky se vůbec nesmály. Naopak. Z odpovědi byly překvapené, očividně je to zajímalo a jedna se hned zeptala: "A to zakrytý je špatný, to nevidí?"

A Ondra na to vesele odpověděl: "Ne-e, ono taky umí koukat!" A aby jim to dokázal, odhrnul si okluzor, brýle posunul na špičku nosu a oběma očima radostně zamrkal na ty dvě holčičky. Všichni se zasmáli a pak už se bavili o něčem úplně jiném...

:-)

A tady to je náš "pirát". Snad nebude vadit, že jsem si fotku půjčila z výše uvedeného odkazu. Ale jsem opravdu moc ráda, že jsem na něco takového narazila, že se takové okluzorky vůbec vyrábí...