Horolezec

Ondra miluje výšky. Od malička někam leze, na reprobedny, na žebřík. Na okno poprve vylezl v 17,5 měsících. Jednu dobu býval unavený a doktorka se mě ptala, jak se to projevuje. Tak jsem jen konstatovala, že ani na to okno už neleze, neskáče z něj...

Martínek se proti Ondrovi zdá být daleko větší kliďas. Říkala jsem mu i méďa Béďa, přišlo mi, že kam ho položím, tam ho najdu. Hodně spával, spokojeně si hrál v postýlce, doteď vydrží v klidu sedět v kočárku. Pro mě je tato varianta asi lepší, nemusím se bát, kam zase to dítě vleze, odkud spadne, kdy pojedeme na pohotovost s rozbitou hlavou atd. Na druhou stranu jsou mi bližší děti živější, přijde mi to přirozenější a celkově do života tak nějak lepší...

Jenže tichá voda břehy mele. Martínek se sice tvářil jako pecivál, ale plazit, lézt, sedět, chodit - to všechno se naučil kupodivu dřív než Ondra. Na okno umí vylézt od 15ti měsíců. Zatím z něho neskáče. Naštěstí :-)

Jenže dneska se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Byl v postýlce, natahoval se po vypínači tak jak to dělá každé ráno. Nevěnovala jsem tomu pozornost, zastýlala jsem a sklízela věci ze sušáku. Najednou buch, Martínek v postýlce nebyl. Prostě se NĚJAK dostal ven! Ani neplakal, ale on není uřvanec, přesto ve mně hrklo. Naštěstí se mu nic nestalo, žádná krev, žádná boule, vše OK.

Jak se mu to povedlo, je pro mě velkou záhadou a už se to asi nedozvím. Každopádně se můžu rozloučit s tím, že když potřebuju Martínka na chvíli "uklidit", aby se mi tu nemotal, aby mi neutekl, abych mohla jít třeba vybrat schránku, tak ho šupnu na chvíli do postýlky. Holt už nešupnu...

Je to ale stejně borec, co?

PS výška postýlky je 56 cm a Martínek má odhadem něco málo přes 80 cm. Když v ní stojí, kouká mu jen hlava...