Mockrát a moc

Ondra poslední dobou často sleduje Čipa a Dejla (jasně, anglicky se to píše jinak, ale to je fuk). Ondra je sleduje moc rád. Moooooc rád, řekl by Ondra. Ale já moc ráda nesleduju, jak on je sleduje. Prostě jsem nikdy nechtěla, aby se vyplacatěl před telku a čučel na ni do zblbnutí.

No ale stalo se, zrovna tuhle činnost fakt miluje. Radost z toho nemám ani trochu a snažím se ho samozřejmě zabavit i jinak. Cíl je jasný - aby si za celý den na telku a pohádky ani nevzpomněl. Občas se podaří, občas ne - to je holt realita... 

Na druhou stranu musím říct, že čas od času se to hodí. Když potřebuju kluky zabavit tak, aby se mi nemotali pod nohama, např. když vařím a opravdu se mi nehodí jejich asistence nebo třeba když uklízím a manipuluju s čistícími prostředky. Taky když jsou nemocní a musí ležet a už je nebaví číst knížky nebo si v posteli s něčím hrát a být při tom stále pod peřinou (to jde fakt blbě). V tu chvíli jsem za pohádková DVD ráda.

Ale dnes odpoledne už jsem rezolutně řekla: "Ondro, konec. Už jsi to dnes viděl mockrát. Vypnout!"

Jenže Ondra prohlásil: "Mamííí, ale mockrát není moc!"
Co na to říct?!?

Čip a Dejl pro tentokrát jedou dál a já přemýšlím, jak je možné, že mockrát není moc....

PS vidět každý den mockrát úsměv na dětské tváři, to určitě není moc! Ondra měl pravdu :-)