Manekýnka

V souvislosti s tím, jak Ondra moc nejí, si občas vzpomenu na jeden starý vtípek.

Ptá se maminka své holčičky: 

"Terezko, víš co se stane s holčičkami, které nechtějí papat???"

a holčička odpoví: 

"Jasně že vím - budou z nich manekýny!"

a já si tak říkám, co by mi tak odpověděl Ondra a čím by asi jednou chtěl být....

Tak už jsem velká

Včera večer ze sebe Ondra opět vypustil jeden úžasnej monolog. Povídal mi:

"Když jsi byla ještě malinká, tak tos byla holčička. 

A hrála sis s hračkama. 

Ale házelas je do kuchyně a to nebylo dobře. 

A odteďka už jseš velká. 

Mamka. 

Máš velký prsa, velký břicho. 

Jseš naše celá maminka."

Kouzelná babička

To si takhle ležíte ráno v posteli, jedno dítě spí, druhý je kupodivu hodný. A najednou zazvoní zvonek. Jdete otevřít a za dveřmi stojí kouzelná babička.

Tak takhle nějak probíhalo naše dnešní ráno. Taťka odfrčel do práce, Martínek ještě spinkal a s Ondrou jsme si pod peřinou hráli "na domečky". Najednou někdo zvoní. Nikoho nečekáme, pošťák touhle dobou ještě rozhodně nechodí. Tak kdo to je???

Ještě jsem v pyžamu, neučesaná, oči nemytý - no nic moc pohled. Ale jdu ke dveřím, mrknu kukátkem..... a už vím :-))))

Za dveřmi stojí naše sousedka, co se přistěhovala před několika měsíci. Je jí něco přes šedesát, Ondra říká, že je to "jiná babička". Jak otevřu, hned je mi to všechno jasné - krásně to totiž zavoní. Zase upekla muffiny a zase nám přišla dát ochutnat. Kakaovo-ořechový. MŇAM!!!

Tož takhle bych se nechala tahat z postele každý den :-)

Výlet

Včera jsme se celá rodinka vydali na výlet. Bylo neskutečné vedro, přesto jsme přibalili teplé mikiny, tepláky a čepice. Žádné sandálky, ale pevná uzavřená obuv. Kočárek berem z preventivních důvodů téměř všude, ale tentokrát jsem si dala sakra pozor na to, abych nezapomněla na náš ring sling (upravený šátek na nošení, vyráběla jsem si ho sama, vypadá podobně jako ten z odkazu).

Cesta autem v pohodě, posledních 5 kilometrů jsme ovšem stále přemýšleli, jestli jedeme dobře. Slepá cesta vedla lesem, vcelku po rovince, přesto samá serpentina. Potkávali jsme spoustu cyklistů, občas i bruslaře. Když jsme se na úzké cestě míjeli s dvěma autousy, bylo jasné, že jsme se neztratili a cíl je blízko.

A kam že jsme to měli namířeno?

Do jedné jeskyně. Ondra si z výkladu průvodce zapamatoval: "Holčička se ztratila a už nemohla najít cestu ven." A že se dá v jeskyni opravdu ztratit velmi lehce jsme si potvrdili, když průvodce v nejzadnější části zhasl a všude kolem se rozprostřela černočerná tma. Ondra mlčky mačkal mou ruku a okamžitě zapomněl na pouštěcí pokusy, které na mě zkoušel od počátku prohlídky. Marťu jsem měla v ring slingu, stále cítil mou blízkost. Přesto do ticha a tmy, co byla najednou všude kolem nás, zavolal to svoje ujišťovací: "Mami!!!???"

Já dodávám, že v jeskyni kdysi žili medvědi a teď tam bydlí netopýři :-) A mají tam Čarodějnici. A taky Bambusový lesík.

A další nápověda...

Jasně, byli jsme v Kateřinské jeskyni v Moravském krasu. A do naší sbírky přibyla nová turistický známka.

Šachy

Když jsme čekali první miminko, nikomu jsme nechtěli říct, co se nám narodí. Hlavně když bude mimčo zdravý, však je to fuk, jestli kluk nebo holka. No ne? Ale docela mě bavilo poslouchat úvahy všech lidí kolem, co to teda nakonec bude a hlavně proč a jak vlastně na to přišli :-)

Děda byl stoprocentně přesvědčený o tom, že to bude Terezka. Prý "hvězdy mi to řekly". Doteď netuším, jestli chtěl vnuka a z nějaké opatrnosti raději tvrdil, že to bude určitě holka. Možná si dělal na pozděj aliby, kdyby to skutečně byla Terezka, takže on holku taky bere... Fakt nevím a ptát se už nebudu :-) Každopádně na vnouče se moc těšil, tím jsem si jistá. 

Celý nadšený si plánoval, co bude na zahradě s Terezkou dělat. Jak jí tam napustí bazének a Terezka se bude cachtat. Jahodám, který ten rok vysadil, říkal "Terezčiny jahody" a že je tam pěstuje hlavně pro ni. Jó, kdyby tehdy věděl, že to nebude Terezka, ale Ondra! A že na jahody se sice bude chodit zvědavě koukat, ale do pusy že (zatím) nevezme ani jedinou... Říkám si, jak je moc fajn, že některé věci dopředu člověk nemůže vědět ani zjistit :-)

Nicméně na otázku, když by to byl nakonec přecejen kluk, tak co by s ním rád děda dělal, byla jeho odpověď jasná. 

"Naučil bych ho hrát šachy!"

Děda je totiž vášnivý šachista, dokonce je jezdil hrát na soutěže. 

A nakonec je to tedy náš Ondra. A dědu má rád. A děda koupil bazének. Jahody teda zatím nic. No a na společnou šachovou partičku si bude muset děda taky ještě chvíli počkat. Pevně věřím, že svůj slib dodrží. Kdyžtak mu ho ráda připomenu :-)

Děda měl teď nedávno narozeniny. Motiv dortu mě napadl vcelku hned. Zkrátka jasná volba :-)

Takže dědo, všechno nejlepší, zdraví ať slouží, nohy ať chodí! A ty šachy s našima klukama, ty Vás neminou!

Andělíček

Dnes jsem si konečně, snad po roce, stáhla do PC všechny fotky z mobilu. A tak se kochám :-)

A proto - možná tak trochu šíleně - sem dám fotky ze zimy, ač venku je docela hic... Jenže ty fotky jsou kouzelný a Ondra táááák roztomilej :-)

Na písku

Venku je nádherně. Včera jsme s klukama zašli na dětské hřiště. Ondra se hned ztratil na průlezkách a Martínek s nadšením obsadil pískoviště.

A tady je důkaz - Martínek plácá bábovky. Děsně rád teď nosí klobouk se šnekem :-)

Poveď se mi bábovičko,

jestli se mi nepovedeš,

tak do Prahy nepojedeš!

Lodičky

Dnes máme kromě rybičky na vaně vyskládané ještě lodičky. Ondra mi už od rána hlásí, že potřebují také vodu. A jedna má pásek, protože je rozbitá. No kouzelný :-)))

Doufám, že do týdne nebudeme mít na vaně celý přístav a ve vaně velrybu. Nebo žraloka...

Kouzelná školka

Ondra vzorně snídá a u toho se mě ptá:

"Mamíííí, je v koupelně ještě ta rybička?"

"Jaká rybička, Ondrášku?" a fakt nevím. Vytahuju z postýlky Martínka, že ho přebalím a převleču než taky dostane snídani.

"No ta, jak jsem ji zachránil a dal do vodičky!"

Jo, tak už mi to došlo. Určitě myslí ten kelímek plný vody a v něm plastovou rybičku, co nechal včera po koupání stát na vaně. Ten, co jsem pak vylila a dala i s rybičkou uschnout k ostatním hračkám. Jdu Martínkovi umýt prcku a pohledem zkontroluju, že kelímek na vaně opravdu nezůstal.

"Ondrášku, tu rybičku jsem vylovila a už tam není!" volám na Ondru z koupelny.

"A proč? Ona tam přece plavala! Ona přece potřebuje vodičku!"

"Nepotřebuje, ona Ti vydrží i na suchu, neboj." A Marťu už oblíkám do tepláčků. Jsem šikovná, jak zvládám obstarat obě děti :-)

"Přece potřebuje! Rybičky musí plavat ve vodičkách!"

A začíná být smutný, určitě začne plakat a pak odmítne jíst. Klasický scénář. Musím honem něco vymyslet...

"Ondrášku, neplač. Ona tu vodičku nepotřebuje. Tvoje rybička je určitě kouzelná."

"Kolka, " zařechtá se Marťa a dá jasně najevo, že náš rozhovor poslouchá a taky se chce zapojit. 

"Kolka" je totiž školka a Kouzelná školka začíná v televizi o půl 9té. A Marťa to ví. Nebo aspoň tuší. Když máme po snídani, tak si ji pustíme. Nebývá to však moc často...

A nestihnem ji ani dnes, protože Ondrovi se nechce pít mlíko a Marťa se taky divně tváří na svoji misku. Navíc se budeme bavit se o rybičkách a vodičkách a Marťa bude opakovat kde co, protože to je zrovna něco, co ho začalo děsně bavit.

PS Martínek umí říct např. peřina, polštář, pytel, počítač, gaťata, pyžamo, bodyno, korálky, kožíšek,.. Samozřejmě trochu v té jeho hatlamatla, ale některá slova, jako třeba kos, jsou naprosto srozumitelná. Je to šikulka :-)

Citát od Marka Ebena

Došlo mi kdysi mejlem a pobavilo mě to :-) Tak Vás třeba taky...

Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul.

Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by asi těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. A pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí.

A co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty.

Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá.

Zub

Martínek byl hodně dlouho bez zoubků. Čekali jsme to, i Ondra měl první zoubek až ve 12ti měsících. Jenže Martínkovi jako první vylezly horní dvojky. Vypadal kouzelně - jako upírek. A i jsme mu tak říkali. Bylo to moc roztomilé, nezvyklé a moc mu to slušelo... Pak se za pár týdnů vyklubaly i horní jedničky. Předcházela tomu nějaká ubrečená noc a teplota, co zmizela tak rychle jako se objevila. Jenže dolní zoubky pořád nikde. Za chvíli mu bude 17 měsíců...

Teď už asi čtvrtou noc se Martínek budí snad co 2-3 hodiny. Je to hodně vyčerpávající pro mě, pro něj i pro našeho taťku. Možná i pro naše sousedy, ale zatím si nikdo nestěžoval. Ale já si říkám, že všechno musí mít svou příčinu, že nám to Martínek určitě nedělá naschvál.

A taky že ne. Před chvílí jsem objevila zub číslo 5 - jeho pravou dolní jedničku. HURÁÁÁ. 

Mimochodem - tajně doufám, že se teď zase pořádně vyspím :-)

Okluzor

Ondra nosí brýle. Už skoro rok. Šilhá a je tupozraký. V dnešní době nic zvláštního, už ve školce jsou brejlatý děti, na základce jich přibyde a na střední je nosí snad každý druhý... Nedělám s tím vědu, sama je nosím od dětství, můj brácha taky. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že je musí nosit i Ondra.

Někdy od podzimu má okluzor, za mě se tomu říkalo klapka. Prostě jedno oko zakryté. Nejdřív jsme v optice nafasovali náplasťové "nálepky", ale ty Ondrovi nevyhovovaly. Když jsem mu je sundávala, vždycky plakal, že ho to moc bolí. Internetová kamarádka Ivča mi poradila látkové okluzory pro děti. Jsem ráda, že jsme ho koupili (ještě jednou díky, Ivi!). Ondra ho teď nosí vcelku rád, naprosto se s ním sžil. A hlavně ho to nebolí, což je nejdůležitější.

Jenže teď je okluzor už z dálky nepřehlédnutelný, každý si ho všimne. Že se malé děti potichu či nahlas ptají "co to je????", to mě nepřekvapuje. Ale když i někteří dospělí koukají, jako by měl Ondra nějaké závažné postižení, to mi v dnešní době přijde poněkud zvláštní...

Nejdůležitější asi bude vysvětlit Ondrovi, proč musí mít očičko zakryté. Aby věděl, že to není nic strašného či nenormálního. Řekli jsme mu, že je pirát. A on je na to náležitě pyšný :-) Když dostal látkový okluzor s obrázkem autíčka, každému se tím chlubil. Měla jsem fakt radost. Taky jsem hodně rychle zjistila, že největší obdivovatelé brejliček a okluzorů jsou maminky brejlatých dětí. Oslovovala jsem je na ulici, na dětském hřišti i v obchodě. Všechny upřímně pochválily brejličky a nezapomněly Ondráškovi říct, jak moc mu to sluší a jaký je to fešák.

Pak přišla trochu ťafka - to když jsme šli na den otevřených dveří do školky. S Ondrou si tam hráli dva předškoláci a najednou se mu začali kvůli "pirátovi" smát. Tuhle reakci jsem neznala a nečekala. Neuměla jsem si s ní vůbec poradit. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo udělat, bylo popadnout Ondru a rychle ho odvést pryč, aby mu nedošlo, proč se mu smějí... Přiznávám, v tu chvíli mi to přišlo velmi líto. Dost mě to trápí a od té doby přemýšlím, jak ještě jinak to Ondrovi vysvětlit. Jak mu říct, že okluzor není nic, proč by se mu jiné děti měly smát. Ale že i s tím se v životě bohužel potká a bude se s tím muset umět poprat...

O to víc mě však předvčerejškem překvapila jeho reakce na dětském hřišti. Hrál si s dvěma staršíma holčičkama a nikdo z nich nevěděl, že je z dálky sleduju a poslouchám. Holčičky (určitě už školačky) se ho ptaly, kolik mu je, což Ondra okamžitě rád sdělil. Potom začaly vyzvídat, proč má jedno oko zadělaný. A Ondra spustil:

"No, ono to očenko odpočívá. To druhý očičko je lenošný, tak musí trénovat, aby pak bylo zdravý." 

Holčičky se vůbec nesmály. Naopak. Z odpovědi byly překvapené, očividně je to zajímalo a jedna se hned zeptala: "A to zakrytý je špatný, to nevidí?"

A Ondra na to vesele odpověděl: "Ne-e, ono taky umí koukat!" A aby jim to dokázal, odhrnul si okluzor, brýle posunul na špičku nosu a oběma očima radostně zamrkal na ty dvě holčičky. Všichni se zasmáli a pak už se bavili o něčem úplně jiném...

:-)

A tady to je náš "pirát". Snad nebude vadit, že jsem si fotku půjčila z výše uvedeného odkazu. Ale jsem opravdu moc ráda, že jsem na něco takového narazila, že se takové okluzorky vůbec vyrábí... 

Zase jedna povedená :-)

Chystáme se na dětské hřiště a Ondra hlásí:

"Maminko, nesmíš mi zapomenout vezmout ten balon, abych mohl fotbalovat!"

Kousky

Náš Martínek nejí kousky. Je mu už skoro rok a půl a stále má všechno jídlo kašovité konzistence. Úplně všechno důkladně mixuju. Občas zkusím mixér vypnout o něco dřív, občas v jídle nějaký pidikousek zůstane. Marťova reakce je ale vždy stejná - zvrací obloukem. V lepším případě jen půlku snědeného, v horším všechno, v nejhorším jde ven i předchozí jídlo. 

Je mi jasné, že se to musí neustále zkoušet. Takže zkuším. Ovšem přiznávám, že intervaly mezi jednotlivými pokusy prodlužuju, protože zvracející dítě - to je nic moc pohled. Momentálně jsem spíš ve fázi beznaděje a nezkouším to skoro vůbec. Už jsem to konzultovala i s naší pediatričkou. Ta jen naznala, že holt některé děti mají s kousky problém dlouho, že u někoho to přetrvává i do dospělosti. A radila, ať mixuju dál a tak nějak postupně to zkouším. 

A já zkouším. Čas od času mu dáme piškot, ten už někdy zvládne, někdy mu zaskočí a dáví se, ale už si napamatuju, kdy ho vyblinkal naposledy.. Už si troufneme dát mu i rohlík. Něco máličko pojí, kousek mu zaskočí a dáví se, ale obloukem už dlouho neletěl. Pravda, po březnovém zážitku jsem mu ho na čas odmítala dávat úplně. To jsme totiž byli nakupovat a on si rohlík doslova vyžankal - jenže pak 3 hodiny po obědě vyzvracel v kočáře komplet celou porci špenátu. Ano, všechno bylo nechutně zelené...Blééééé :-(((

A dnes překvapil. Opět jsem měla pro něho k obědu oranžovou žbryndu (téměř všude mu dávám mrkev, protože je sladká a mu to pak chutná). Už je to ale pro něj nuda, takže se vůbec nedivím, že není nadšený a jí to spíš jen proto, aby něco pojedl. Jenže dnes se natahoval po mé polívce. Na lžičku jsem nabrala jen čistý vývar, to mu zachutnalo a že ještě. "I ty potvůrko," říkám si - a na další lžičku jsem už nabrala kostičku brambory. A překvapivě ji snědl. Pak ještě jednu a nakonec i mrkvičku. 

Tak super, zase jsme se posunuli kousek dál. Nepřestávám doufat, že moje děti jednou budou jíst normálně. Martínek kousky a Ondra standardní porce, do kterých ho nikdo nebude muset nutit. To je takový můj sen. Někdy si říkám, že je to sci-fi, ale sním o tom pořád...

Nic jiného než doufat mi nezbývá. Ale já jim věřím, však jsou šikovní po nás, že taťko? 

Žehlení

Žehlím ráda. Ale přiznám se, že to nemusí být příliš často. Takže to u nás většinou vypadá, že nežehlím ráda...

Můj muž si ovšem myslí, že mě žehlení děsně baví. Na vysvětlení dodává, že když jsme se spolu sestěhovali do jednoho podnájmu, přinesla jsem do naší společné domácnosti žehličku a prkno, zatímco on měl počítač a reprobedny.

Je fakt, že žehlení je vceku nenáročné, zvládne to bez zaučení každý, kdo pochopí význam tří puntíků na žehličce a umí číst štítky na oblečení. Já, s mnohaletou praxí, už štítky nečtu, čas od času toho lituju, například když jsem nedávno přežehlila obrázek na Ondrovým triku. Obrázek samozřejmě nepřežil a tu žehličku jsem pak čistila aspoň půl hodiny :-(

Nicméně při žehlení si často vzpomenu na film Vratné lahve, kdy žena sleduje stupidní seriál, manžel se jí ptá, jak se na takovou blbinu může koukat, a ona jen řekne "A žehlils někdy?"

Dřív, ještě za bezdětna, jsem si taky k žehlení pouštěla filmy. Většinou ty, co už znám snad i pozpátku a nezprotiví se mi, i když si je pustím ještě tisíckrát. Klasika bylo Jak dostat tatínka do polepšovny. Oblíbené scény jsem odkoukala, zbytek odposlouchala a prádlo vyprané za 14 dní jsem měla za tu hoďku a půl bez problémů vyžehlené.

Ovšem s dětma se tento můj systém žehlení stal naprosto nepoužitelný. Nějak nebyl čas a prádla bylo najednou několikanásobně víc, byť do rodiny přibylo jen jedno (a po čase tedy i to druhé) malé mimino. Děkuji své kamarádce Hance, která první (a zdaleka ne jediná) mi řekla, že věci na děti se nežehlí. Měla pravdu. Dobře se poskládají, dají se ve skříni naspod a než přijdou na řadu, jsou jako ze žurnálu :-) Přesto mi moje "monte žehlu" roste a roste, protože ráda peru. Klidně desetkrát za týden, ono se vždycky najde něco, co tu pračku zaplní až po vrch... Navíc látkujem (tj. používáme látkové pleny)

S klukama v patách žehlit odmítám. Okamžitě mi před očima naskakují katastrofické scénáře, kdy jeden z nich na sebe žehličku strhne a spálí se. Brrrrr, fuj! Jenže večer, když konečně odpadnou a spokojeně odfukují v postýlkách, odpadám taky a na žehlení nemám ani pomyšlení...

Dnes jsem si řekla, že jdu do sebe. Budu ty trošky prádla žehlit denně (jo, kolikrát já už si tohle říkala!). Marťas usnul, Ondra už je velkej a ví, co znamená "pálí". Tak jsem vytáhla prkno a žehličku a hurá na věc. A Ondra čučel. Pořád mě pozoroval a děsně se mu zalíbilo vypouštění páry, až nakonec naznal: 

"Maminko, já bych taky potřeboval takovou žehličku s kolečkem a s párou!"

"Ondrášku, a na co by Ti byla? Kluci přece nežehlí, to dělají jen holky a mamky."

"Ne ne, mami, já bych taky potřeboval žehlit a dělat páru. Chlapi taky musí žehlit."

"Ondrášku, nemusí. Náš taťka přece taky nemá žehličku. Náš taťka má mě, mamku, a já mám žehličku. To tak prostě je. Ty taky nepotřebuješ žehličku. Ty si jednou najdeš nějakou holku s žehličkou."

Miluju tyhle rozhovory, přijdu si, že synkovi předávám životní zkušenosti. Jenže Ondra se nedal:

"Mami, já nechci žádnou holku. Já chci radši takovou žehličku a budu si tu páru vypouštět sám!"

Cookies

Moc nepeču. Ne, že bych neuměla, ale celý plech buchet sami většinou nesníme. No vlastně po pravdě musím přiznat, že klidně i sníme, jenže moc zdravé to asi nebude. Ovšem říkám si, že můj čas pečení teprve přijde. Jen co kluci trochu povyrostou a začne je víc honit mlsná! Zatím - tedy aspoň Ondru - honím k jídlu jen já. Ale to asi bude úděl všech matek nejedlíků...

Teď v pátek jsem na netu objevila recept na cookies. Vypadalo to velmi jednoduše. Když nemusím, nedržím se receptu úplně na 100%. Hledala jsem tedy dál, narazila na další postupy a varianty, nějak to nakombinovala a tak vznikl můj vlastní recept. A dnes, když už mám ten svátek (matek), jsem se do nich pustila. Ondra mi pomáhal, hlavně tedy mixoval, z čehož měl ohromnou radost. 

No a naše první cookies jsou na světě! Voní báječně, jsou krásně měkoučké, sladké tak akorát, chutnají výborně a jí je i Ondra :-)

Cookies - můj upravený recept :-)

1 hera - ve větší misce rozpustit (já dala na minutu do mikrovlnky), přidat 220 g cukr krystal, 1 vanilkový cukr, 2 vejce a toto vše ušlehat do pěny.

V druhé misce si smíchat 300 g polohrubé, 200 g špaldové, 1 prdopeč a  postupně přimíchat do tekuté směsi. Zároveň přidat 1/2 hrnku vlažného mléka.

Nakonec přidat nasekanou jednu celou čokoládu na vaření a ještě tolik ovesných vloček, až vznikne spíš tužší  (ne zcela tuhá) směs.

Na plechu na pečící papír tvoříme hrudky, necháváme velké mezery, protože cookies se hodně roztečou. Pečeme cca 5 minut na 250 stupňů. První plech jsem pekla déle (cca 10), ten poslední možná i míň než těc 5. Jde to vcelku rychle.

Dávka je to obr, bylo toho na 5 plechů - ale my to nějak sníme :-)))))

Maminkóóó

Martínek dnes poprve řekl "maminko". No, spíš mami-ko, ale to je fuk, já mu rozumím.

To je tak, ale tak krásný!

Mamí už říká dýl, většinou když je v postýlce a chce buď ven nebo pochovat. Udělá ten svůj smutný kukuč, začne skákat jako by hopsal na trampolíně a hodně hlasitě volá "mamííí, máááámíííííí"

Určitě to odkoukal od Ondry. Velmi rychle pochopil, že "mamííí" je slovo, kterým se dá vyjádřit naprosto vše - chci pochovat, přebalit, mám hlad a chci napít, dát něco zakázanýho, pojď sem, všechno mě štve, jsem unavený, chci spát, nejsem unavený a nechci spát, chci tam tu hračku, nechci tuhle hračku, nevím si s tím rady, pomoz mi a nebo chci se přitulit, pomazlit a dát pusu... Stačí změnit výraz v tváři a tón hlasu a maminka to jistojistě pochopí :-)

Přiznám se - tajně doufám, že někdy to znamená i "mám tě rád".

Maminko mi říká Ondrášek. Ne mámo nebo mamko, ale pokaždé maminko.

A dnes se tedy přidal i Marťas.

Připitoměle se culím na monitor... Štěstí... Štěstíčka moje :-)

PS zítra máme my mamky svátek. To jsem ale dostala dárek, co? Díky moc, kluci moji!

Romantika

Je sobota. Probudím se, protože vedle mě v posteli někdo brebentí. Otázka KDO je zbytečná, nikdo jiný než Ondra to být nemůže. Nezklamal, on si o víkendu prostě neumí dýl pospat. By mě zajímalo, jestli je tak naprogramovaný nebo jestli to dělá schválně. Ale schválně to asi nebude. Když před týdnem i předvčerejškem je pro něj včera, tak přece nemůže vědět, že je dnes sobota a že se nemusí brzo vstávat. Ach jo!

Ale i tak mám pořád zavřené oči, dělám že spím, přesto však poslouchám jeho monolog občas přerušený taťkovou otázkou. A začíná to být zajímavé...

"Tatíííí, už je sluníčko, už budeme vstavat, cooooooo???"

"Ne Ondrášku, ještě budeme chvíli ležet." 

Ondra si poslušně lehá pod taťkovu peřinu. Chvíli je klid, říkám si "že by?" Hmmm, tak ne. Slyším, jak se Ondra posadil a už zase povídá.

"Tatíííí, ale pak uděláme čaje a snídani a budeme papat. Já budu móóóc papat. A pak se budu dívat na Čipa a Dejla, joooo??? Já je mám moc rád."

"Ondro, myslíš, že mamka se taky bude chtít dívat na Čipáky?"

"No, asi ne. Ona má ráda jinej film. Ten s paní."

"Spaní? To máš pravdu, mamka by teď určitě chtěla spát."

"Ne. Ona se chce dívat na paní. S pánem. Jak chodili na procházky a jak jeli na lodi. Jak se jim rozbila loď. Všechno jim uplavalo a oni pak museli uschnout."

Tak jo, otvírám oči, čímž přiznávám, že jsem vzhůru - a bohužel tím pádem je mi jasný, že dnes ráno už spát nebudu. 

Ondra šťastně zakřičí: "Tatíííí, mamka už nespí. Venku je sluníčko, budeme vstávat!"

"Pššššt," povídám, ale je to zbytečné. Probudil se i Marťa, takže jsme komplet a vstávání už je nutnost.

Ale Ondra mě fakt pobavil. Moc hezky si to v té svojí makovičce srovnal. 

Včera jsme místo Čipáků (který už nemůžu ani slyšet, natož vidět) pustili Svatební cesta do Jiljí. Můj oblíbený. A koukám, že Ondra si to pamatuje a pochopil, že maminka potřebuje sem tam kouknout na nějakou tu romantiku.

Jo jo, kéž by mu taky došlo, že si maminka (i tatínek) potřebují o víkendu aspoň o hodinku dýl pospat, to by bylo bájo, to by byla romantika :-)))

mmch - film s Abrhámem a Šafránkovou o netradičním pojetí předsvatební cesty je fakt super. A i když je točený skoro před 30ti lety, tak já napřed četla knížku a tu můžu doporučit. A jak tak nad tím přemýšlím, asi se do ní zase začtu.... jj, romantika je potřeba, té není nikdy dost :-))))

Jak bylo sluníčko

Ondra nám dnes ráno vyprávěl:

"Včera, jak bylo sluníčko, tak jsme šli na procházku. A víš kudy jsme chodili? No přece po cestičce nahoru a dolů!"
a pak ještě dodal:
"A včera ráno, jak jsem byl v té kouli, tak tam to bylo dobrý. Jen jsem neplakal, jsem se tam nebál. Zacpal jsem si uši a už to bylo hotový!"


Časové souvislosti jsou pro něj pořád ještě tak trochu španělská vesnice - vážně by mě zajímalo, kdy i u něj včera bude fakt včera a ne minulý týden nebo před měsícem :-)  

Jak bylo sluníčko - to je v překladu ve dne.  K tomu bych jen dodala - většinou o víkendu, když si chceme přispat, tak se Ondra jako na potvoru probudí hodně brzo. Zkoušíme to na něj, že je ještě noc, že se ještě spí. Ale on vždy vítězoslavně hlásí: "To teda není, vždyť už je sluníčko!!!"

V angličtině?

Taťka se ptá Ondry: "Ty ses díval na Čipa a Dejla v angličtině?"

"Ne-e, v televizi!"

Horolezec

Ondra miluje výšky. Od malička někam leze, na reprobedny, na žebřík. Na okno poprve vylezl v 17,5 měsících. Jednu dobu býval unavený a doktorka se mě ptala, jak se to projevuje. Tak jsem jen konstatovala, že ani na to okno už neleze, neskáče z něj...

Martínek se proti Ondrovi zdá být daleko větší kliďas. Říkala jsem mu i méďa Béďa, přišlo mi, že kam ho položím, tam ho najdu. Hodně spával, spokojeně si hrál v postýlce, doteď vydrží v klidu sedět v kočárku. Pro mě je tato varianta asi lepší, nemusím se bát, kam zase to dítě vleze, odkud spadne, kdy pojedeme na pohotovost s rozbitou hlavou atd. Na druhou stranu jsou mi bližší děti živější, přijde mi to přirozenější a celkově do života tak nějak lepší...

Jenže tichá voda břehy mele. Martínek se sice tvářil jako pecivál, ale plazit, lézt, sedět, chodit - to všechno se naučil kupodivu dřív než Ondra. Na okno umí vylézt od 15ti měsíců. Zatím z něho neskáče. Naštěstí :-)

Jenže dneska se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Byl v postýlce, natahoval se po vypínači tak jak to dělá každé ráno. Nevěnovala jsem tomu pozornost, zastýlala jsem a sklízela věci ze sušáku. Najednou buch, Martínek v postýlce nebyl. Prostě se NĚJAK dostal ven! Ani neplakal, ale on není uřvanec, přesto ve mně hrklo. Naštěstí se mu nic nestalo, žádná krev, žádná boule, vše OK.

Jak se mu to povedlo, je pro mě velkou záhadou a už se to asi nedozvím. Každopádně se můžu rozloučit s tím, že když potřebuju Martínka na chvíli "uklidit", aby se mi tu nemotal, aby mi neutekl, abych mohla jít třeba vybrat schránku, tak ho šupnu na chvíli do postýlky. Holt už nešupnu...

Je to ale stejně borec, co?

PS výška postýlky je 56 cm a Martínek má odhadem něco málo přes 80 cm. Když v ní stojí, kouká mu jen hlava...

Ať mluví jinak!

Ondra, náš televizní maniak, má rád pohádky na DVD. Jak už jsem psala, momentálně vede Čip a Dejl. Pohádky si umí pouštět sám, bez problému vloží DVDčko do mechaniky, zapne PLAY, počká, až skončí reklamy, opět zmáčkne PLAY, pohodlně se usadí a placatění před telkou může začít.

Jenže zrovna u Čipa a Dejla není nastaven výchozí jazyk čeština, takže obraz je sice v pohodě, ale postavičky brebentí anglicky. Když se mu to stalo poprve, tak se sice zarazil, ale vzorně to odkoukal celý v angličtině. Upřímně si myslím, že mu to nijak neublíží. Spíš naopak. Že je mu to jen ku prospěchu a když už na to kouká, tak aspoň poslouchá rodilé mluvčí. To se bude hodit vždycky. Jenže pak zjistil, že postavičky umí i česky. Takže když se mu to stalo podruhé, nešťastně na to koukal a po chvilce zahlásil: "Mamíííí, přepni to, ať mluví jinak!"

Přiznám se, že ani já nerozumím anglicky. Jde mi matematika, mám logické myšlení, ale na jazyky jsem tak trochu antitalent. Ve škole jsem měla ruštinu, němčinu a francouzštinu, takže povinná angličtina mě bohužel minula. Chodila jsem sice do několika kurzů, dohromady (ovšem ne po sobě) něco přes 3 roky, ale téměř žádné následky to na mně nezanechalo. Vždycky jsem byla začátečník nebo věčný začátečník. A jsem dosud :-(

Ale teď jsem se rozhodla. Jdu do sebe, zkusím na sobě zapracovat. Našla jsem si na netu online kurz angličtiny a pomalu, postupně se s tím zkusím poprat. Denně si na to tu čtvrthodinku určitě vždycky můžu najít. Jen to nevzdát...

Snad si jednou s Ondrou u Čipa a Dejla v originále nebudu muset přát, ať mluví jinak :-)

Mockrát a moc

Ondra poslední dobou často sleduje Čipa a Dejla (jasně, anglicky se to píše jinak, ale to je fuk). Ondra je sleduje moc rád. Moooooc rád, řekl by Ondra. Ale já moc ráda nesleduju, jak on je sleduje. Prostě jsem nikdy nechtěla, aby se vyplacatěl před telku a čučel na ni do zblbnutí.

No ale stalo se, zrovna tuhle činnost fakt miluje. Radost z toho nemám ani trochu a snažím se ho samozřejmě zabavit i jinak. Cíl je jasný - aby si za celý den na telku a pohádky ani nevzpomněl. Občas se podaří, občas ne - to je holt realita... 

Na druhou stranu musím říct, že čas od času se to hodí. Když potřebuju kluky zabavit tak, aby se mi nemotali pod nohama, např. když vařím a opravdu se mi nehodí jejich asistence nebo třeba když uklízím a manipuluju s čistícími prostředky. Taky když jsou nemocní a musí ležet a už je nebaví číst knížky nebo si v posteli s něčím hrát a být při tom stále pod peřinou (to jde fakt blbě). V tu chvíli jsem za pohádková DVD ráda.

Ale dnes odpoledne už jsem rezolutně řekla: "Ondro, konec. Už jsi to dnes viděl mockrát. Vypnout!"

Jenže Ondra prohlásil: "Mamííí, ale mockrát není moc!"
Co na to říct?!?

Čip a Dejl pro tentokrát jedou dál a já přemýšlím, jak je možné, že mockrát není moc....

PS vidět každý den mockrát úsměv na dětské tváři, to určitě není moc! Ondra měl pravdu :-)

Aquazorbing

Znáte aquazorbing? 

Průhledná bublina, do které Vás zavřou a odkutálí na vodní hladinu. Zvenku úžasná legrace, vypadá to, že i zevnitř :-) Dočetla jsem se, že je to poměrně dost fyzicky náročné. Vstup je doporučený dětem až od 10ti let.

Ondra, když to včera viděl, tak byl nadšený. Jenže je mu tři a půl... Ale viděli jsme, že uvnitř byly i děti mladší než předepsaných 10 let, ovšem všechny byly určitě školou povinné. Nějakou dobu jsme váhali. Nakonec jsem se zeptala pořadatelů, ujistila je, že Ondra opravdu uvnitř plakat nebude, a už jsem držela v ruce vstupenku. Pak jsem ho bez bot, čepice a brýlí strčila do bubliny a čekala, co bude.

Když se bublina nafukovala, Ondra si zacpal uši. To jsem si myslela, že začne plakat a bude chtít jít ven.

Ale Ondra překvapil. Náramně si to užíval, smál se na celé kolo a přitahoval pozornost kolemjdoucích, kteří se zastavovali a ukazovali si na něj. Jak je maličkej, jak mu to jde, jak se nebojí, jak je šikovnej. Musím říct, že jsem byla hodně pyšná matka. Ondrášku, mám z Tebe fakt velikou radost :-) Jsi moc šikovný a odvážný klučina, jen tak dál!

Jen pro představu, vypadá to nějak takhle

a tady je i nějaké ukázkové video