Velkej kluk

V životě každé mámy jsou okamžiky, kdy si naplno uvědomí, že čas letí a její miminečko už zas není tak malý miminko, že už to vlastně vůbec není mimino... Že Ondra už dávno není ani batole a že u Martínka batolecí období patrně už taky moc dlouho nepotrvá...

Osamostatňování - to je to slovo. To je přesně to, co vystihuje každou člověčí vývojovou fázi, ovšem období batolete se to týká asi nejvíc. Kolem roku se naučí chodit, čímž se najednou dostane snáz tam, kam potřebuje. I mezi cizími lidmi si batole dovolí postupně zvětšovat vzdálenost mezi ním a mámou. Překonává strach, neboť uspokojení potřeby zkoumání a poznávání je čím dál tím důležitější než stát mámě stále za zadkem... 

Tohle všechno probíhá tak nějak postupně a přirozeně, kolikrát si toho člověk ani nevšimne a nepovažuje to ani za další pokrok. Ovšem pak jsou skokový změny, který jsou vidět na první pohled a právě v těch chvílích si člověk víc uvědomí, jak ten čas letí a děti rostou...

A my máme právě za sebou taky jeden takovej mezník. V pátek odpoledne jsem dala spát Martínka do pokojíčku na postel místo do postýlky. A on to zvládl s přehledem. Sice jsem mu musela jít asi 2x říct, aby udělal hají - ale pochopil to velice rychle a v posteli v pohodě usnul.

Původně jsem noční spaní chtěla takto přesunout až pozděj, ale navnaděná odpoledním úspěchem jsem ho tam dala spát i večer. Už to nešlo tak hladce jako odpoledne, Martínek vylízal, chtěl si hrát, pořád rozsvěcel lampičku. Dokonce vlezl i za Ondrou pod peřinu :-) Ale nakonec si v klidu lehl pod svou vlastí, chytil si plyšového pejska a usnul.

A takhle to zatím bez problému pokračuje, takže jsme se definitivně rozhodli postýlku prodat. (mmch - nemáte někdo zájem?) Je to tedy velmi zvláštní pocit, že po tolika společných nocích, kdy jsem snad i ve snu zřetelně vnímala, jak Martínek hned vedle mě spokojeně odfukuje v postýlce, tak že je najednou v pokojíčku. Jen kousek dál, hned za dveřmi, přesto tak strašně daleko... 

Na tenhle krok jsme se samozřejmě připravovali už dřív. Postel má v pokojíčku koupenou téměř rok, loni k Vánocům dostal velkej polštář a peřinu a k tomu i povlečení s Křemílkem a Vochomůrkou. Nedávno jsme mu pořídili na zimu flanelový povlečení se Žirafou a já rozhodně nečekala, že se do něho Martínek tak zamiluje :-))) Jeho nové slovo je šifaa a moc se za ní do postele těší. Taky má na zdi kapsář - vláček a pokaždé na něho významně poklepává a neustále opakuje mašina. Nad postelí má stejnou modrou lampičku jako Ondra. Máte vidět jeho nadšení, když se lampička rozsvítí :-) Když se zavrtá pod peřinu, tak na ni ukazuje a říká ampika nesítí a dožaduje se jejího zapnutí. 

Mám radost, že přesun do pokojíčka se u nás prozatím odehrává nad očekávání velmi velmi dobře. Na druhou stranu je to přesně ta chvíle, kdy si člověk uvědomí, že děti už menší nebudou, že rostou neuvěřitelně rychle a že je škoda každého dne, kdy nevyužijem možnost s nimi to jejich dětství prožívat... Njn, než se naděju, budou z našich kluků velcí chlapi (a ze mně stará babka)

A do čeho že se ten náš Maťa tak zamiloval? no přece do téhly šifay :-)