Až já budu taťka

Ondra zase jednou začal nahlas přemýšlet...

"Mamíííí, až vyrostu, tak budu velkej, to ze mě bude taťka, že?"

"Jo, jo, Ondrášku!"

"A co budeš ty, až já budu velkej?"

"No jestli z tebe bude taťka, tak to já budu babička."

"Babička?" ptá se zděšeně Ondra. "A to už nebudeš mamka?"

"Ale budu, vždycky budu tvoje mamka. Ale když ty budeš taťka, tak to budeš mít děti a pro ty já už budu babička." 

No, tohle je hodně vzdálená představa a hlavně zatím zcela nepředstavitelná...

"Aha," povídá Ondra a těžko říct, jestli už to ta jeho hlavička-makovička zvládne zpracovat. "A až já budu taťka, tak to budeme dva taťci, že?"

"Ne ne, Ondro. Když ty budeš taťka, tak z našeho taťky bude dědeček."

"Jo?????" ptá se nedůvěřivě Ondra.

"Určitě, věř mi."

"A mamí, co pak bude naše babička?"

"No babička bude prababička."

"Aha.... A co bude dědeček ze zahrady a ten druhej dědeček? Ti budou pořád dědečci?"

"Ne, Ondrášku. Oba dva už nebudou děda, ale praděda."

"Praděda??? Ale na Pradědu už jsme byli, že?"

Tak - a co na tohle říct? 

No pravdu a nic než pravdu. Takže moje odpověď byla: "Ano, Ondrášku, TAM jsme byli."