Ondra mi vzal (on teda říká, že si vypůjčil) malou svítilničku, která je o něco větší než tužková baterie. Moc se mu líbí, pořád si s ní hraje a obdivuje je ji. No je mi jasný, že by ji moc chtěl :-)
A tu se mě zeptá: "Mamííí, a proč ta baterka pořád svítí?"
A po chvíli si sám sobě odpoví: "No protože je to světluška."
Ondra večeří a opět mu to neskutečně dlouho trvá. Jako vždy se dívá sem a tam a zase onam, stíhá všechno možný a nemožný, jen z talíře skoro nic neubývá...
Nastává náš rodičovský monolog: "Ondro, no tak jez. Ondro slyšíš??? Jíš? No tak sakra jéééééz. Co zase děláš? Proč nesedíš u stolu? Ondro! No tak Ondro, co jsme ti řekli? Sakrrrra Ondro! Jez přece!"
Ondra občas řekne "jo" a občas "jím", jinak jen kouká a evidentně nejí.
Taťka už pění a říká: "Ondro, kousej rychle!"
A Ondra na to: "Ale já nemůžu, já nemám rychlý zuby!!!"
S Ondrou sedíme ve vaně a povídáme si. Je to takový krásně důvěrný, mazlíme se a říkáme si, jak se máme rádi a jak jsem rádi, že máme taťku a Martínka, jak jsme všichni kamarádi a jak je nám všem na světě fajn.
Do toho všeho se Ondra jakoby zasní, podívá se do stropu a povídá: "Čím jsou věci okolo nás výš, tím si připadáme menší..."
Tak trochu mi z téhle myšlenky spadla brada. Tohle musel někde slyšet, jenže kde?
"Ondro, kdes to slyšel, kdo to říkal?"
"Nikdo, to mě napadlo v mojí hlavě!"
Žádné komentáře:
Okomentovat