Třetí čtyřka

Tak mě před chvílí napadlo kouknout Martínkovi do pusiny a omrknout, zda nepřibyly nový zoubky. A vono jo!!! Prořízla se mu jeho levá dolní čtyřka. Pravá už je slušně oteklá, ta bude taky co nevidět. 

Jen by mě ale zajímalo, jestli se někdy dočkáme i dolních dvojek, ty mu stále chybí....

Sušenky podruhé

Není to tak dlouho, co jsem patlala těsto na sušenky a pak jsme je s Ondrou vykrajovali a pekli. Ondra byl nadšenej už jen z té tvorby a což teprve až se do nich pustil a začal je ve velkým pojídat. Ostatně chutnaly nám všem.  

A tak mě napadlo upéct je znovu, tentokrát z plné dávky a trochu je vylepšit. Takový jednoduchý upgrade :-) Nápad to není úplně můj, inspirovala jsem se kde jinde než na netu, ale to neva. Výsledek byl geniální :-)

Spotřeba lentilek byla velká, na jeden plech cca 1,5 krabičky. Takže ty další už byly bezlentilkové. Než jsem ale vytáhla z trouby druhý plech, tak lentilkových sušenek bylo sotva polovic. Tak tak jsem stihla poprosit taťku o vyfocení. Než se dopekl třetí plech, tyhle mrkací už prostě nebyly, či spíš nezbyly...

Formičky

Ondra u babičky zkoumal obsah jejích kuchyňských šuflíků a objevoval skryté poklady.

"Babííí, co to je?"

"To jsou formičky, Ondrášku, v tom se peče třeba cukroví na Vánoce."

"Jasně babí, my s mamkou taky upečem těsto a pak to tady s tím budem deformovat."

Jak jsme oznamovali Martínka

Druhé mimčo jsme si samozřejmě taky moc přáli. Když mě po narození Ondry odváželi z porodního sálu, řekla jsem jim: "Tak za dva roky na shledanou!" 

Úplně ze začátku jsem chtěla druhé dítě co nejdřív. Jedním z důvodů byl fakt, že se taky nemusí vše podařit a příroda holt rozhodne některé věci za nás. Ale takový racionálnější argument byl co nejmenší věkový rozdíl mezi prťaty. Ze své zkušenosti vím, že rodina se víc podřizuje mladšímu dítěti a ten starší tím dost trpí. Nechodí se na dlouhé výlety, protože mlaďoch by to nezvládl. Nejde se na prohlídku toho a toho, protože mlaďocha by to nezajímalo. Nemůžeš dostat to a to, protože mlaďoch by to chtěl taky a prozatím je to pro něj nebezpečné... Příkladů bych našla celou řadu, prožila jsem si to...

Ještě na konci šestinedělí jsem si říkala, že druhé dítě bych chtěla co nejdřív. Ač jsem byla unavená jak nikdy předtím, tajně jsem doufala, že pak to bude lepší. Ovšem ono "PAK" stále nepřicházelo a mě pozvolna opustila touha mít děti hned po sobě. Došla jsem k přesvědčení, že si Ondru musím co nejvíc užít. A taky že musíme přečkat to jeho uplakané období, protože Onďa byl opravdu křikloun první kategorie. S taťkou jsme mu říkali všelijak, třeba taky Tyranosaurus :-)

Na Nový rok 2009 už jsem si ale opět přála, abych co nejvíc dní toho roku prožila těhotná. Přestala jsem se bát, že to nezvládnu. Říkala jsem si, že nic uplakanějšího a nespavějšího než Ondra se mi narodit nemůže, takže to druhé dítko by mohlo být tak nějak za odměnu. A kdyby přece ne, tak mě to nemůže rozhodit, neb mám přece zkušenosti. 

Vzhledem k tomu, že už teď vím, jak to dopadlo, musím uznat, že Marťas byl ta první možnost - fakt za odměnu :-) Pořád spal, až mi to přišlo divný. Ani moc neplakal, netrápily ho prdíky tak strašně jak Onďu, krásně jedl a přibíral - prostě paráda. Mít je ovšem v opačném pořadí, tak si to jdu hodit, to musí být pro mamky strašný šok!

Jenže miminko se nám hned na začátku roku nepovedlo a já tudíž naznala, že to ještě odložíme. Nechci mít dítě narozené na Vánoce (jak se zadařilo kolegovi od manžela z práce) a navíc by bylo fajn užít si léto na kolech a tak nějak aktivněj... 

No a dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěla. V dubnu jsem zjistila, že jsem těhotná a s hrůzou jsem hleděla na datum termínu porodu. Přesně 24.12.! Bože... Navíc jsem týden předtím držela Ondru, když mu dělali rentgen hlavy, kterou si tehdy rozbil. Pocit štěstí se nedostavil, spíš zoufalství a strašný strach, aby bylo miminko v pořádku... Ale taťka měl obrovskou radost a utěšoval mě, že bude všechno OK. A když mi to potvrdil i pan doktor, byla jsem ten nejšťastnější človíček na světě.

A jak jsme to oznamovali tentokrát? No opět dopisem :-)

Ahoj lidičky!

Tak už jsem tu. Teda ještě tu nejsem, ale už brzo budu :-)

Zatím se schovávám u maminky v bříšku a je mi tam moc a moc dobře. Hlavně si mě nepleťte s mým bráškou - to už je historie z roku 2007. Letos jsem Pupík JÁ a hodlám si to náležitě užívat!!!

A hádejte, jestli jsem kluk nebo holka!?! Ha, já to vím, ale nepovím :-) Možná se ukážu mamce, taťkovi a bráškovi při ultrazvuku, ale ještě si to musím pořádně rozmyslet. Hra na schovávanou totiž vůbec není špatná... Ale nebojte se, jak vykouknu na svět, už se zpráva o mé identitě bude šířit jako lavina! Předem slibuju, že se budu ze všech sil snažit, aby se na mě už od první chvíle nedalo zapomenout. Pořádně si zakřičím a pak se uvidí :-)

Už se těšíte, jak si mě pochováte? Jak na sebe budeme koukat, jak na mě budete dělat ksichtíky, jen abyste na mé tváři vyloudili první úsměv? Jo jo, já už se taky těším.

A musím se ještě přiznat, že už teďse mi v něčem podařilo trumfnout brášku. On byl prý takový pěkný dáreček k narozeninám... No ale já, JÁ budu teda megadárek. Svým způsobem jsem takový „apríl“...... narodím se totiž asi na Štědrý den :-)

Jak jsem oznamovali Ondru

Miminko jsme moc chtěli. Když jsme pak zjistili, že se nám za pár měsíců opravdu nějaké narodí, byli jsme v šoku a zároveň nesmírně šťastní... Pocity neskutečného štěstí se mísily s obavami a pochynostmi, zda a hlavně jak to všechno zvládneme a jací vlastně jednou budeme rodiče... 

Já jsem po pár dnech pojala nesmírnou touhu vykřičet naši radost do celého světa. Prostě jsem měla pocit, že nikdy nikdo nikde nebyl tak těhotný jako já a že by o tom všichni měli vědět. Všichni, až na nejbližší příbuzenstvo. Pro ty to stále bylo tajemství. Nachystali jsme si pro ně dopis a všem jim ho předali během jednoho víkendu, kdy zrovna mí rodiče slavili 30. výročí svatby :-) 

Dodnes si pamatuju všechny reakce. Vidím dědu, jak říká: "Já přece nejsem děda... jo já BUDU děda!!!" Vzpomínám na slzy a dojaté gratulace od mých rodičů - myslím, že lepší dárek k výročí tehdy dostat nemohli...

Pořád jsem přesvědčená, že náš dopis byl prima nápad, takže tady je, ať máte po letech na co vzpomínat... Jj, už je to skoro 5 let...

Ahoj babi, dědo, teto, strejdo!

My dva jsme se ještě neviděli a já zatím netuším, jakýma očima budu pozorovat svět. Nevím ani, jestli budu kluk nebo holka. Ale mamce a taťkovi je to prý jedno, tak to neřeším  :-)

Ale vím jistě, že už se strašně moc těším na chvíli, kdy porve vykouknu na svět, omrknu mamku a taťku a pořádně si zakřičím, aby o mně všichni věděli.

A taky se těším na to, až mě právě Ty budeš držet v náruči a budeme si koukat z očí do očí.

Ještě to chvilku potrvá, mamka mě totiž dostane k narozeninám :-)))

A jen tak mezi námi – když se tak nad tím zamyslím, k narozeninám si mě vlastně dal i taťka :-))) To jsem asi pěknej dáreček, že?

Tak ahoj v září

Domácí sušenky

Včerejší tiskání Ondru moc bavilo. Napadlo mě tedy, že by se mu mohlo líbit i vykrajování z těsta. Už mi loni pomáhal péct na Vánoce, moc dlouho ale u toho tehdy nevydržel. Jenže teď je přecejen skoro o rok starší, tak už by to mohlo být něco docela jiného. A taky že jo :-)

Jen jak viděl, co si na to všechno chystám, donesl si svůj malý dětský váleček. Čili nejen že vykrajoval, on také vyválel těsto. Šikula je to! ........určitě po mamince :-))))))))

Recept na sušenky jsem zase našla na netu, tam se holt najde všechno... 

Jsou dost žravý, takže co nevidět upečeme další. Na vyzkoušení jsem uhňácala těsto jen ze čtvrt kila mouky, ale když bych rovnou udělala celou dávku, určitě by se to nezkazilo.

Potřebné suroviny

3/4 kg polohrubé mouky
1/4 kg cukru
180 g másla
1 vanilkový cukr
1 prdopeč
4 vejce

Udělat těsto a na chvíli je strčit do lednice. Pak vyválet, vykrájet tvary, dát na plech víc od sebe, protože trochu nabydou, a péct na 160 stupňů cca 5 minut. Určitě by šlo přidat kakao, aby byly barevný - no příště :-)

A tu máte fotodokumentaci

zde na plechu vykrájené tvary - rovnal to tam Ondra :-)

 

tady už je plech upečených

 

tohle je celé naše dnešní dílo

 

no a tahle momentka mluví za vše - kluci se po nich okamžitě vrhli, ještě ani nestihly vychladnout :-)

Podzimní tvoření

Už delší dobu vím o webu plném nápadů, který se jmenuje Čas pro děti. Jsou tam super tipy na tvoření s dětma.

Ve čtvrtek paní Petra zveřejnila návod na krásné podzimní obrázky. Jen jak jsem to viděla, bylo mi jasné, že to s Ondrou zrealizujeme. Vypadalo to jednoduše a nakonec to opravdu jednoduché bylo, Ondru to zaujalo, celou dobu ho to bavilo a výsledek je parádní. Co víc si přát :-)

V sobotu, když Marťas usnul, šli jsme okamžitě na věc. Pomocí prstových barev, vlastníma rukama, korkovou zátkou a s tiskátkama z brambor jsme stvořili tuhle nádheru.

Tak se kochejte a jestli máte doma malý výtvarníky, určitě to zkuste taky...

Nekynuté šátečky či slané tvarohové tyčky

Tak jsem tu včera měla heru a tvaroh, tož co s tím... No stačí trochu zapátrat na netu a recept byl nalezen :-)

1 hera

1 tvaroh - spíš kostka než vaničkový

250 g hladké mouky

náplň dle chuti

Smíchat suroviny a zpracovat těsto. Já měla vaničkový tvaroh, tak to chtělo víc mouky, no příště holt koupím kostku.

Těsto vyválet, vykrájet čtverečky, naplnit (já dala povidla), zabalit, dát na plech s pečícím papírem (nekynou, tak můžete blíž k sobě), potřít rozšlehaným vajíčkem a dát péct na 160 stupňů.

Po upečení potřít rozpuštěným máslem smíchaným s rumem (potírat pořádně, nešetřit) a pak obalit v cukru. Já nasypala cukr do misky a vyválela v něm jen tu vrchní stranu, asi by bylo lepší mít máslo s rumem taky v nějaké misce - šlo by to rychlej :)

Z těsta lze udělat i slané tyčinky -  vyválet tak na půl cm, potřít vajíčkem a posypat třeba sezamem, mákem, kmínem atd, nakrájet, dát na plech a péct dozlatova na cca 175 stupňů.  Zkoušela jsem ze zbytku těsta a taky to bylo dobrý :-)

Po šátečcích se zaprášilo, Marťa jak si pomlaskával! Na vyfocení mi zbyl jeden jedinej :-)

Mláďátka

Kluci jsou nemocní, udržet je oba v posteli to chce téměř nadliské úsilí. Nechat je tam jen tak - to nejde. Pouštím jim DVD, to chvíli zabírá. Krtka už známe nazpaměť a přiznám se, že mi Krteček (ač je opravdu roztomilý a můj velký oblíbenec) leze už pěkně krkem... Ještě tak S čerty nejsou žerty, Za humny je drak, případně Páni kluci, ale i to jsme viděli snad asi tisíckrát...

Když je nechám hrát si na zemi, tak to za chvíli skončí honěním a kašláním, téměř jistě i nějakou bitkou. Předvčerejškem si udělali skluzavku - opřeli víko z bedny od hraček o postel a klouzali se po ní  o 106. A samozřejmě z toho měli obrovskou srandu :-)

Dnes jsem ráno rázně zavelela, že zůstanou pod peřinou. Oba jsem je nahnala do naší postele, povinně se přikryli až po bradu a já si vlezla mezi ně. Jeden i druhej mi dali hlavu na rameno a já začala číst leporelka o Krtkovi, Kuřátko a obilí, Veselá mašinka - no projeli jsme všechny, co máme doma. Pak jsem se dala do říkadel. Maťa byl potichučku jako myšička, jen koukal a poslouchal. Ondra už spolupracoval, doplňoval slova na konci rýmu, případně to celý říkal se mnou. 

A pak přišla ukolíbavka Halí belí, koně v zelí... Maťa hned začal ukazovat koníčka a Ondra se mě zeptal, jak se říká těm malým koníčkům.

"No přece hříbátka," a pak koukám, že na vedlejším obrázku je spousta zvířátek, tak jsem začala zase tu svou výchovnou pětiminutovku. "Ondrášku, vždyť to přece znáš, koza má kůzlátka, kravička telátka, ovečka jehňátka."

"No jasně," povídá Ondra, ale hlavička mu šrotuju. "A jak se jmenuje miminko od prasátka?"

"No přece selátko"

"A od kohoutka?"

"Kuřátko!" a hned mu je ukazuju na obrázku. 

"A od krtka?"

"To bude asi krťátko." V duchu se modlím, aby si zrovna tuhle blbost nezapamatoval...

"A od pizizubky?"

"Tak to bude určitě pizizubátko." A bylo mi jasný, že dokud to neutnu, bude Ondra nadhazovat další a další ptákoviny, což se taky dělo :-)))

Nakonec jsem byla z těch mláďátek tak zpitomnělá, že jsem si zaboha nemohla vzpomenout, jak se říká mladýmu od jelena... No prostě fakt jsem z toho byla jelen :-.)

Pro pobavení... našla jsem na netu...

Pár let po svatbě jsem dosáhla mateřské a manželkovské dokonalosti, mýtu českých žen. Protože jsem se z té Země Dokonalosti vrátila při relativním duševním zdraví, mohu všem, kdož tam míří, poradit, jak se dostat zpět mezi šťastné nedokonalé.

Vstávala jsem tehdy denně mezi pátou a šestou ráno, kdy se budil syn. Odvedla jsem ho do kuchyně, aby nebudil tatínka. Vyčistili jsme si spolu zuby, a zatímco snídal, stihla jsem i rychlý make-up, takže jsem manžela uchránila pohledu na přirozenou zeleň svého nevyspalého obličeje. Syn dostal kostky nebo pastelky, a protože do půl osmé, kdy vstával můj muž, bývalo dost času, stíhala jsem obvykle připravit pořádnou mužnou snídani s kávou, džusem, vajíčky naměkko a topinkou. Obměnou byly lívance, vrchovatě obložené chleby nebo domácí pomazánky. Budila jsem ho veleněžně, pomohla mu najít košile a ponožky, a když odcházel do práce, mávali jsme mu z okna. Během dne jsem stihla všechno: uklidit, nakoupit a připravit teplou večeři i s moučníkem Jít s malým na procházku, uplést svetr, natřít poličky, posekat zahradu. Byla jsem hodně pyšná na to, že když se vracel odpoledne domů, bylo všechno hotové, včetně vychlazeného piva v ledničce. Z té doby si nepamatuji ani jednu manželskou hádku: neutrácela jsem za zbytečnosti, nechodila odnikud pozdě, a pokud chtěl můj muž o něčem mluvit, trpělivě jsem poslouchala. Vždycky bylo vařeno, postaráno, teplo, útulno. Na nic si nemohl stěžovat – a taky si nestěžoval. „Tak co je dnes nového…“, ptával se a já pyšně oznamovala, že je všechno v nejlepším pořádku. Bylo, až na drobnosti. Jeho někdejší vřelý polibek na přivítanou se nejprve změnil v lehký polibek na tvář, pak jen v symbolický polibek ve vzduchu a nakonec v přátelské poplácání na zádech. Takové, jakým se vítají chlapi, co jdou spolu na fotbal. To už říkával: „nic nového, že…“ a obvykle šel rovnou k ledničce, kde ho s železnou pravidelností čekávala vychlazená desítka.

Naštěstí mi tehdy zbyli kamarádi. „Hele, jaký si myslíš, že je rozdíl mezi tou ledničkou a tebou?“ zeptal se mě jeden z nich. Telefonovala jsem mu v noci, téměř potají. „Lednička stojí každý den tam, kde to čekáš. Vždycky ti nabídne něco k jídlu, je tichá, na spotřebu nenáročná. Čistá, bílá, vkusná, ale těžko tomu říkat krásná. Už jsi viděla chlapa, co by vášnivě miloval ledničku? Všimne si jí, až když mu kompletně vyteče na podlahu. Ale to musí po tý louži uklouznout!“ Ten večer jsem vypila dvě vychlazené desítky a probudila se až v půl osmé. Nade mnou stál manžel v jedné ponožce a zmačkané košili. Zatímco na pravé ruce držel křičící dítě, v levé třímal suchý rohlík. Tvářil se překvapeně. Za pár měsíců mě už zase vřele líbal a ptal se, zdali jsem vařila, nebo má po cestě z práce něco koupit.

Nebuďte vždycky tam, kde to ostatní čekají. Buďte náročná na spotřebu. Nabízejte jen tolik, co vám dávají, a pořádně hlučte, když je to potřeba. A už vůbec se nebojte čas od času vytéct na podlahu. Dodnes sice nevím proč, ale je jisté, že jen tak vás budou ti kolem milovat.

Takový je zákon ledničky.

Velkej kluk

V životě každé mámy jsou okamžiky, kdy si naplno uvědomí, že čas letí a její miminečko už zas není tak malý miminko, že už to vlastně vůbec není mimino... Že Ondra už dávno není ani batole a že u Martínka batolecí období patrně už taky moc dlouho nepotrvá...

Osamostatňování - to je to slovo. To je přesně to, co vystihuje každou člověčí vývojovou fázi, ovšem období batolete se to týká asi nejvíc. Kolem roku se naučí chodit, čímž se najednou dostane snáz tam, kam potřebuje. I mezi cizími lidmi si batole dovolí postupně zvětšovat vzdálenost mezi ním a mámou. Překonává strach, neboť uspokojení potřeby zkoumání a poznávání je čím dál tím důležitější než stát mámě stále za zadkem... 

Tohle všechno probíhá tak nějak postupně a přirozeně, kolikrát si toho člověk ani nevšimne a nepovažuje to ani za další pokrok. Ovšem pak jsou skokový změny, který jsou vidět na první pohled a právě v těch chvílích si člověk víc uvědomí, jak ten čas letí a děti rostou...

A my máme právě za sebou taky jeden takovej mezník. V pátek odpoledne jsem dala spát Martínka do pokojíčku na postel místo do postýlky. A on to zvládl s přehledem. Sice jsem mu musela jít asi 2x říct, aby udělal hají - ale pochopil to velice rychle a v posteli v pohodě usnul.

Původně jsem noční spaní chtěla takto přesunout až pozděj, ale navnaděná odpoledním úspěchem jsem ho tam dala spát i večer. Už to nešlo tak hladce jako odpoledne, Martínek vylízal, chtěl si hrát, pořád rozsvěcel lampičku. Dokonce vlezl i za Ondrou pod peřinu :-) Ale nakonec si v klidu lehl pod svou vlastí, chytil si plyšového pejska a usnul.

A takhle to zatím bez problému pokračuje, takže jsme se definitivně rozhodli postýlku prodat. (mmch - nemáte někdo zájem?) Je to tedy velmi zvláštní pocit, že po tolika společných nocích, kdy jsem snad i ve snu zřetelně vnímala, jak Martínek hned vedle mě spokojeně odfukuje v postýlce, tak že je najednou v pokojíčku. Jen kousek dál, hned za dveřmi, přesto tak strašně daleko... 

Na tenhle krok jsme se samozřejmě připravovali už dřív. Postel má v pokojíčku koupenou téměř rok, loni k Vánocům dostal velkej polštář a peřinu a k tomu i povlečení s Křemílkem a Vochomůrkou. Nedávno jsme mu pořídili na zimu flanelový povlečení se Žirafou a já rozhodně nečekala, že se do něho Martínek tak zamiluje :-))) Jeho nové slovo je šifaa a moc se za ní do postele těší. Taky má na zdi kapsář - vláček a pokaždé na něho významně poklepává a neustále opakuje mašina. Nad postelí má stejnou modrou lampičku jako Ondra. Máte vidět jeho nadšení, když se lampička rozsvítí :-) Když se zavrtá pod peřinu, tak na ni ukazuje a říká ampika nesítí a dožaduje se jejího zapnutí. 

Mám radost, že přesun do pokojíčka se u nás prozatím odehrává nad očekávání velmi velmi dobře. Na druhou stranu je to přesně ta chvíle, kdy si člověk uvědomí, že děti už menší nebudou, že rostou neuvěřitelně rychle a že je škoda každého dne, kdy nevyužijem možnost s nimi to jejich dětství prožívat... Njn, než se naděju, budou z našich kluků velcí chlapi (a ze mně stará babka)

A do čeho že se ten náš Maťa tak zamiloval? no přece do téhly šifay :-)

Apotheka

Tak už několik týdnů v kuse marodíme. Všichni. Předáváme si tu bacily navzájem, takový začarovaný kruh. Ondra bohužel chodí do školky stylem jeden den tam, dva dny doma :-( Martínek nepřetržitě soplí už asi pátý nebo šestý týden a zdokonaluje se ve smrkání - což mě teda vůbec netěší. Ale co se dá dělat. Prostě nás postihly typické podzimní virozy, kterých jsem se celé léto, kdy byli kluci zdraví, hodně obávala...

Pamycon už nezabírá. Taky proč, když se má brát maximálně 10 dní v kuse a my už jedem (na radu dr) asi čtvrtý balení v řadě za sebou :-( Kašlání je chvíli lepší, chvíli horší. Ondra už vypadal na návrat do školky a prdlajs - celou noc prokašlal a je na tom hůř než Marťas.

Včera večer jsme s nima šli na kontrolu k dr, nic nového jsme se nedozvěděli, jen jsme dostali recept na další pamycon. A tak jsem dnes naklusala do lékárny, utratila nechutných 750 korun a tohle je výsledek. Teda na fotce je vše, co kluci momentálně užívají (něco už jsme měli doma) .... to jen pro pořádek, kdyby se někomu zdálo těch peněz za tolik krabiček málo :-)

Držte nám pěsti, ať se těch bacilů bacilovatejch brzy zbavíme...

Hlava v řece

Ondra se mě ptá:

"Mamííí, co bys dělala, kdybys měla hlavu v řece? To bys napřed stála a pak dala hlavu dolů a tam by byla řeka. Co bys pak dělala? Víš?"

To jsou hodně zvláštní otázky, zvlášť teď při obědě, kdy jednoho krmím, druhého pobízím a sama se taky snažím jíst. Ale - jako poslední dobou často - dřív než stačím cokoli říct, tak si ten náš rozumbrada odpoví sám...

"No dala bys zase hlavu nahoru, pořádně se nadechla, abys pak mohla ve vodě dělat veliký bubliny!"

Myšlenka na tento den

Domov je to,
co nedokážete popsat ani tisíci slovy,
ale srdce jej pozná v jediné vteřině...

Až já budu taťka

Ondra zase jednou začal nahlas přemýšlet...

"Mamíííí, až vyrostu, tak budu velkej, to ze mě bude taťka, že?"

"Jo, jo, Ondrášku!"

"A co budeš ty, až já budu velkej?"

"No jestli z tebe bude taťka, tak to já budu babička."

"Babička?" ptá se zděšeně Ondra. "A to už nebudeš mamka?"

"Ale budu, vždycky budu tvoje mamka. Ale když ty budeš taťka, tak to budeš mít děti a pro ty já už budu babička." 

No, tohle je hodně vzdálená představa a hlavně zatím zcela nepředstavitelná...

"Aha," povídá Ondra a těžko říct, jestli už to ta jeho hlavička-makovička zvládne zpracovat. "A až já budu taťka, tak to budeme dva taťci, že?"

"Ne ne, Ondro. Když ty budeš taťka, tak z našeho taťky bude dědeček."

"Jo?????" ptá se nedůvěřivě Ondra.

"Určitě, věř mi."

"A mamí, co pak bude naše babička?"

"No babička bude prababička."

"Aha.... A co bude dědeček ze zahrady a ten druhej dědeček? Ti budou pořád dědečci?"

"Ne, Ondrášku. Oba dva už nebudou děda, ale praděda."

"Praděda??? Ale na Pradědu už jsme byli, že?"

Tak - a co na tohle říct? 

No pravdu a nic než pravdu. Takže moje odpověď byla: "Ano, Ondrášku, TAM jsme byli."

Podzimní tvoření, pan Brambora a pan Brambora

Minulý čtvrtek slavili u Ondry ve školce Den zvířátek. 

Již začátkem týdne navštívili divadelní představení O pejskovi a kočičce, taky se naučili básničku Naše kočka strakatá a určitě i nějakou písničku. 

No a pak ve čtvrtek odpoledne pro děti a jejich rodiče připravily paní učitelky na zahradě  tvořeníčko. Zlatým hřebem programu se už dopředu stalo závěrečné opékání buřtů :-)

Krom párku jsme si tedy přinesli kaštánky, šípky a taky šišku. Další přírodniny, různé papíry, provázky a pomůcky byly volně k dispozici na různých stanovištích a tak mohlo tvoření začít. 

Napřed jsme s Ondrou vyrobili panáčka z roličky od toaleťáku. Asi se nám moc povedl, protože si ho někdo odnesl s sebou domů. Ani jsem ho nestihla vyfotit...

Pak Ondra pomocí tiskátek z brambor vykouzlil tohohle roztomilého pejska.

Následně jsme se vrhli do výroby postaviček. Ondra vybral obrovskou bramboru a pak už mi spíš jen asistoval, aktivně zatím ksichtíky nevytvářel. Ta ozdobená šiška vlevo vedle pana Brambory, ta je taky od nás. Tu nám taky někdo čmajzl...

V dalším koutě zahrady se vyráběli draci. To už musím přiznat, že Ondru spíš zajímala skluzavka než drak. Ale i tak mu část autorství právem patří :-) 

Zatímco jsme já a Ondra vyráběli a tvořili, taťka s Martínkem mezitím jezdili po doktorech, protože oba dva kašlali a soplili. Oba dostali pamycon a mucosolvan.

Ovšem Martínka jsem nechtěla ošidit, a tak ani on nezůstal s tvořením pozadu. Taky doma udělal pana Bramboru. Na fotce to není dost dobře vidět, ale místo uší má z každé strany jeden úsměv :-)

Když Ondra uviděl, co Marťas stvořil, pořád ho chtěl opravovat. Že přece nemůže mít dvoje oči, že mu chybí pusa a ušiska. Snažila jsem se mu vysvětlit, že Martínek si to nemyslí, že Marťa to chce zrovna tak a ne jinak a když má pocit, že by měl pan Brambora mít dvoje oči, tak je holt má.

Ondrovi to přišlo děsně vtipný a tak sám stvořil prapodivného pana Bramboru a dožadoval se, ať ho taky vyfotím, že je moc krásnej :-)

Tož fantazii by snad naši kluci nějakou měli, co?

Hlavonožci

Stačilo pár dní ve školce a Ondra dělá pokroky. 

Jedním z nich je fakt, že začal víc a hlavně líp kreslit. 

Zkouší to a ono mu to jde...

A tak jsme jeden večer vytáhli papír a tužku - a z Ondry se stal Picasso :-)

Takovýchto obrázků nakreslil aspoň dvacet - kromě taťky, Martínka a mě na nich zvěčnil ještě babičky a dědečky, strejdu, tetu a taky Hanku :-) Musím říct, že Vám to všem náramně sluší a pokud máte zájem, portréty jsou u nás zdarma k nahlédnutí :-)

Ondra nám dal ke všem kresbám přesný výklad, což jsem se snažili zachytit a zapsat. Například na dvou obrázcích je on a Marťa jak si hrají s placatým balonem. Mám pocit, že tím Onďa myslel létající talíř, ale fakt nevím...

O den pozděj jsme mu místo papíru strčili kreslící tabulku a on takhle zvěčnil taťku.

No a včera večer nám nakreslil krásnýho motýla. Šikula je to, ten náš Ondra :-)

Ondrovy podzimní hlášky

Ondra mi vzal (on teda říká, že si vypůjčil) malou svítilničku, která je o něco větší než tužková baterie. Moc se mu líbí, pořád si s ní hraje a obdivuje je ji. No je mi jasný, že by ji moc chtěl :-)

A tu se mě zeptá: "Mamííí, a proč ta baterka pořád svítí?"

A po chvíli si sám sobě odpoví: "No protože je to světluška."

Ondra večeří a opět mu to neskutečně dlouho trvá. Jako vždy se dívá sem a tam a zase onam, stíhá všechno možný a nemožný, jen z talíře skoro nic neubývá...

Nastává náš rodičovský monolog: "Ondro, no tak jez. Ondro slyšíš??? Jíš? No tak sakra jéééééz. Co zase děláš? Proč nesedíš u stolu? Ondro! No tak Ondro, co jsme ti řekli? Sakrrrra Ondro! Jez přece!"

Ondra občas řekne "jo" a občas "jím", jinak jen kouká a evidentně nejí.

Taťka už pění a říká: "Ondro, kousej rychle!"

A Ondra na to: "Ale já nemůžu, já nemám rychlý zuby!!!"

S Ondrou sedíme ve vaně a povídáme si. Je to takový krásně důvěrný, mazlíme se a říkáme si, jak se máme rádi a jak jsem rádi, že máme taťku a Martínka, jak jsme všichni kamarádi a jak je nám všem na světě fajn. 

Do toho všeho se Ondra jakoby zasní, podívá se do stropu a povídá: "Čím jsou věci okolo nás výš, tím si připadáme menší..."

Tak trochu mi z téhle myšlenky spadla brada. Tohle musel někde slyšet, jenže kde?

"Ondro, kdes to slyšel, kdo to říkal?"

"Nikdo, to mě napadlo v mojí hlavě!"

Dovolená, den osmý

Je sobota a jede se domů. Naposledy jsem zamávali Peklu a odjíždíme. Počasí zatím vypadá všelijak, ale věříme, že se vyčasí.

Jen na čumendu a pro turistickou známku se zastavujeme na Červenohorském sedle. Všude je šílená mlha a turisté v chatě si tipují, jestli se vyčasí či nikoli, zda mají risknout a vydat se na nějaký výšlap.

Ale my jedeme dál, opět jen krátce se zastavujeme u infocentra přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně. Taťka se tam jde podívat, kupuje známku a pokračujeme v cestě. Mlha je fuč a zdá se, že bude krásně. No bezva :-)

Kousek před Šumperkem odbočujeme do Rapotína a podle směrovek přijíždíme do zemědělského muzea a skanzenu. Takové prima místo pro rodiny s dětma. Kromě různých zvířat a zvířátek tam byly i traktory a secí stroje a kdovíco dalšího zemědělského. Něco v ne moc dobrém technickém stavu, byla tam místa, která připomínala spíš vrakáč. Nu což, psali, že to postupně budují :-) Mimo jiné tam měli taky jeden tank, do něhož jsme samozřejmě vlezli :-) No zážitek jak hrom (přišlo mi, že spíš pro taťku a pro mě) Zážitkem pro Ondru bylo totiž určitě drbání oslíka a krmení koz.

Klukům jsme dali svačinku a jelo se dál. Už to vypadalo, že výlety skončily a my míříme přímo domů. Jenže po cestě nás ještě upoutala odbočka do skanzenu v Horním Smržově. A když už jsem byli tak rozjetí, odbočili jsme :-)

Přivítala nás ochotná paní průvodkyně v krásné opravené roubence. Tam byla jednak hospůdka a pak taky světničky zařízené jako za časů našich babiček a prababiček. Nádhera. Ke všemu jsem dostali výklad, Ondra si mohl spoustu věcí osahat a vyzkoušet. 

 

Měli tam i model vesničky. Byli jsme fakt nadšení, hlavně tedy kluci. Víc než domečky je zaujaly zvířátka a pořád je tam přemisťovali :-)

Prohlídka pak dále pokračovala do bývalé stodoly upravené na muzeum zemědělských strojů. V patře byly i různé přístroje do domácnosti, například máselnice, starodávné pračky i šicí stroje.

Nakonec nás paní průvodkyně nasměrovala na druhý konec vesnice (ale bylo to fakt kousek), kde jsem si ještě prohlídli stodůlku, sklípek a včelín. Mezitím nám v hospůdce uvařili polívku. Ve Smržově jsme strávili celý zbytek odpoledne a určitě jsme tam nebyli naposled. 

Máme tajný plán - v roubence nad hospůdkou mají totiž pokoje k pronajmutí, takže zvažujeme, že bysme tam někdy i přespali.

A na závěr přehled dnešních turistických známek

Dovolená, den sedmý

Pátek - původně to měl být den našeho odjezdu. Ale v Pekle a v Jeseníkách vůbec bylo nádherně, tak jsem si náš pobyt o jeden den prodloužili. Jenže počasí moc nevyšlo... Opět jsme měli plány, které jsme nerealizovali. Lákalo nás totiž Údolí Bílé Opavy, tj. tůra od Barborky do Karlovy Studánky. Jenže mraky nad náma, navíc zrovna Bílá Opava patří k tomu nejnáročnějšímu v Jeseníkách - tak co teď?

Vzhledem k tomu, že bus na Ovčárnu v 11 bysme už nestihli a další jel až ve 13, rozhodli jsem se zajet se podívat na Křížový Vrch. Samozřejmě že tam mají turistické známky :-) Ale byl od tam i pěkný výhled na Jeseník.

A právě tam vznikl šílený nápad - vykašlat se na Bílou Opavu (tu si vychutnáme někdy jindy za pěkného počasí) a místo toho vyšlapat na Zlatý Chlum. A taky že jo :-) Marťu jsem opět nesla v krosničce a Ondra šlapal po svých. Ze začátku to šlo, byla to téměř rovina. Ovšem po chvíli začalo prudké stoupání, které skončilo až na Chlumu. Místy byla cesta po deštích značně rozmočená, v některých místech i bahnitá. No prostě fuj. Ondra pofňukával, že už nemůže, že nemá sílu, že ho bolí nožičky - tak jsme u každé turistické značky zastavovali a pili a jedli sušenky a odpočívali. Musím říct, že Marťa se na zádech pěkně pronesl...

Každopádně když se před námi zjevila rozhledna, měl Ondra asi tu největší radost v životě. Pořád říkal, že jsme to dokázali a že to musí říct babičce a dědečkovi, protože ti z toho asi spadnou pod stůl :-) Ondra to fakt ušel úplně sám. Je to borec!

Nahoře jsem napřed zašli do hospůdky trochu se ohřát, dát si teplý čaj a taky párek. Pak jsme si půjčili dalekohled a hurá po schodech nahoru. Ty jsem počítala, bylo jich přes 150. Marťa se fakt pronesl :-(

Nahoře jsme bohužel dlouho nepobyli. Mraky se honily, fučelo tam, zima nám byla, takže taťka udělal pár rozevlátých fotek a já s klukama jsme zase šlapali dolů. Docela škoda, protože výhled je od tama nádhernej. No nezbyde nám nic jinýho, než se tam ještě někdy podívat - ale to ať si už Martínek šlape taky po svých :-)))

Zatímco cesta nahoru nám trvala hodinu a půl, dolů už se šlo daleko rychlej. Jednak to bylo z kopce (a to se jde vždycky veselej) a taky jsme si cestu zkracovali. Vynechali jsme zatáčky a vzali to z kopce přímo dolů. Měli jsem výhodu, že nás předběhly tři ženský v barevných bundách, takže jsme díky nim přesně viděli, kudy se pod náma cesta klikatí :-) I když šly výrazně rychlejš než my (přecejen byl Ondra už dost unavený), stále jsme jim byli v patách :-)

Naše turistické ego bylo tenhle den hodně vysoko, tudíž už jsem nepotřebovali zdolávat další vrcholy a moc rádi jsme se vrátili zpět do Pekla :-) Cestou jsem ještě koupili lázeňské oplatky a nějaké léčivé kameny pro babičku a dědečka.

K večeru se ještě jel taťka podívat do lázní, kde měli sraz veteráni. Škoda, že to Ondra prospal, určitě by se mu to moc líbilo...

A dnešní úlovky

Dovolená, den šestý

Ve čtvrtek bylo stále zataženo a buď mrholilo nebo pršelo. Zkrátka s nějakým výletem či tůrou jsme se mohli rozloučit. Jenže kam jít s dětma, když prší?

Nejprve jsme si to zamířili do jeskyně Na špičáku, což je kousek od Písečné. Není to ta klasická jeskyně s krápníkovou výzdobou, neboť pořádný krápník (co si tak pamatuju) jsme tam viděli všehovšudy jeden. Já bych ji spíš pojmenovala sluj nebo tak nějak.

 

Nevím, jestli to bylo pouze počasím, ale návštěvníci se tam vůbec nehrnuli. Vcelku škoda... Zvláštností a taky symbolem téhle jeskyně je srdcovitý tvar chodeb, které nelze vidět nikde jinde na světě (tedy ještě se vyskytují v nějaké nepřístupné kanadské jeskyni). Místo krápníků byly všude na stěnách nejrůznější nápisy z dob dávných i hodně minulých. Údajně se tam ukrýval i Komenský, když prchal do Polska. No kdo ví :-)

V krámku u jeskyně jsme pro kluky koupili dvě krásná trička s netopýrem. Jsou to borci a moc jim oběma sluší :-)

Byl čas na oběd a tak jsme to zkusili do restaurace (a hotelu) Zlatý Chlum v České Vsi. Měli meníčka za normální cenu a obsluha byla rychlá a personál ochotný a vstřícný. Mile mě překvapil vcelku velký hrací koutek. Číšník jen s úsměvem konstatoval, že od rána tam mají velkou koncentraci malých dětí. No bodejť, když pršelo a kousek je bazén a taky ta jeskyně... 

Z okna restaurace jsme koukali na rozhlednu Zlatý Chlum. Výšlap na ni mě lákal ze dvou důvodů - za prve je od tama krásný výhled a za druhe tam prodávají turistickou známku :-) Na kilometry to není daleko, ale díky převýšení je to dost náročná tůra, na kterou s našima vzpomínáme jako na šílenost i po dvaceti letech :-)

Kousek od hotelu se nachází muzeum veteránů - opět jeden dobrý cíl v v deštivém počasí. Staré motorky, skútry, nějaká auta a taky drobné přístroje do domácnosti, např. stará rádia. No klukům se tam moc líbilo, hlavně Ondra nadšeně obdivoval každý stroj a dokonce se chtěl pořád fotit, takže rád zapózoval a neustále říkal "sýýýýýýýýýýr" :-) Na mě tam bylo hooodně věcí na malém prostoru, což trochu kazilo celkový dojem, nicméně jednotlivé kousky byly parádní.. 

Kluci měli za celý den už spoustu zážitků, takže v autě oba vytuhli snad dřív než jsem se rozjeli... Tož co teď?

Koukla jsem do mapy turistických známek a ...... už se jelo k Čertovým kamenům. Kluci spali jako dudci, tak jsem je nechali v autě a šli jsme sami. Bylo to jen kousíček, cca 50 metrů. Nahoru se lezlo po železných lávkách, místo zábradlí byly všude řetězy. Vzhledem k mrholení to na skále fakt klouzalo a přišlo mi to i nebezpečný. Ještě že kluci spali, ty bych tam jít nenechala ani omylem!

Na zpáteční cestě jsem se ještě zastavili na náměstí v Jeseníku. Kluci stále spali, tak jsme se tam prošli (a samozřejmě jsme se asi tisíckrát chodili koukat na spící kluky). Objevili jsme firemní prodejnu Kolimax a koupili jsme si 4 nerezové talířky, které jsou krom dřevěných placek a triček kluků náš jediný suvenýr z této dovolené. Tak snad je při cestování hodně užijem!

Mraky se nám honily nad hlavama, doufali jsme, že ještě za sucha dojedem do Pekla. Bohužel. Kapat začalo už v lázních a než jsme dojeli do Pekla, byl z toho slejvák jako hrom a ač jsme parkovali přímo u dveří penzionu, stejně jsme byli durchum durch promočený...

A nesmím zapomenout na úlovky tohoto dne