Tento týden jsem měla v plánu vyrazit s klukama zase někam na výlet, třeba zdolat další rozhlednu. Jenže počasí je fujtajbl, člověk neví, jestli ta šedá obloha vydrží až do večera nebo jestli během chvíle nepřijdou černočerné mraky a nezačne pršet. A tak jsem se včera ráno rozhodla, že to riskneme. Ale tak napůl. Nepůjdeme nikam do přírody, ale vyrazíme do Brna, kde se přecejen v případném dešti dá schovat o něco líp než někde v lese daleko od lidí. A nepůjdme nikam na rozhlednu (na věži na Staré radnici jsme byli s Ondrou loni), my naopak navštívíme podzemí. Bylo zpřístupněno teprve nedávno, takže žhavá novinka letošního léta :-) A šli jsme stejná sestava, jako minulý týden na Ostrou horku - 3 mamky a 5 kluků. Na chvíli se k nám připojil i brácha jedné z kamarádek se svým osmiletým synem.
Marťa se cestou chvíli prospal, přecejen drncavá cesta vlakem je dobrý uspávadlo :-) Prohlídky jsou každou půlhodinu, tak jsme zakoupili vstupenku a šli do malé Aidy na zmrzku. Ondra ještě není zkušený lízač zmrzlin, takže to za chvíli bylo na triku zcela jasně vidět. Když jsem mu to říkala, chtěl se podívat a samozřejmě kšiltem narazil přímo doprostřed kopečku. Nakonec to dorazil tím, že tam poskakoval, zakopl a spadl na zem. Zmrzlinu držel pevně v ruce a kupodivu ji nevyklopil, zato si ji obtiskl přímo doprostřed čela. No jak z grotesky...
Když jsme se už bez zmrzlin vrátili do vstupního prostoru k podzemí, zjistili jsme s kámoškou, že nemáme tu vstupenku... No nechaly jsme ji na stolečku mezi letákama!!! Naštěstí ji tam našli a když pak viděli, že ji zoufale sháníme, zamávali s ní na nás. To bylo radosti :-)))
Návštěva podzemí mě velice překvapila. Vlastně jsem ani dopředu nevěděla, co od toho čekat, takže pak jsem byla o to víc nadšená. Kluci to zvládli v pohodě, i když u kasy to vypadalo, že my mamky jsme krotitelky dravé zvěře (ano, tak nějak hlučně a rychle se prďoši pohybovali, Ondra ovšem vynikal) a slečna, co prodávala lístky, nás strašila, že by nás taky mohli vyvést, neb se jim množí stížnosti od spořádaných, tichých a klidných návštěvníků... Maťu jsem měla v šátku, byl tak trochu rozespalej, takže za celou dobu nevydal ani hlásku a jen všechno pozoroval. Ondra taky na všechno koukal, na co šlo, na to si sáhl a co mohl, to vyzkoušel, občas se držel za ruku mě, občas jiné "tety", ale neztratil se :-)
Virtuální prohlídku je možné shlédnout zde. My byli v Labyrintu pod Zelným trhem, který je údajně pro ty naše prďochy zajímavější než Mincmistrovský sklep. Prohlídka trvala cca 40 minut, šlapalo se 212 schodů a trasa měřila asi 3/4 km.
Podzemí bylo fajn, ale slíbili jsme klukům ještě rybičky. Zašli jsme tedy ještě kouknout na stálou akvarijní výstavu vedle Staré radnice, což bylo pro kluky taky dost zajímavý. Kromě různě velkých a různě barevných rybiček tam měli i chlupatýho pavouka nebo třeba raka. Výstava teď na konci července končí, prostory se budou opravovat - a co bude s rybičkama dál, toť otázka. Měli tam petici za její záchranu, tak jsem přidala svůj podpis.
Kousek od Staré radnice jsme se stavili do prodejny sýrů, ale klukům to tam vůbec nevonělo. Nám mamkám jo a nechaly jsme tam nemalý peníz :-)))))
A pak, protože jsme byli přecejen v Brně, prošli jsme nějaké obchůdky na Masaryčce a nakonec jsme zapluli i do mého oblíbeného knihkupectví u Barviče. To se nám ovšem stalo osudným. Začal totiž pořádný slejvák, no raděj jsme tam chvíli zůstali. Tím nám ale následně ujel vlak, pršet nepřestávalo, rozhodli jsme se tedy, že i tak půjdeme na další - a docela fest jsme zmokli :-(
Ve vlaku to vypadalo, že dešti úspěšně ujíždíme. Bohužel chvíli před tím, než jsme měli vystupovat, nás déšť přecejen dohnal a strhla se obrovská průtrž. Ale protože bylo skoro sedm večer, nemělo moc smysl čekat, jestli to přejde nebo ne. Naši malí loupežníci byli dost uchození, ospalí a hladoví - a já ostatně taky. Kluci, ač měli pláštěny, stejně byli mokří jak vodníčci. A jen tak mimochodem - Ondráškovy boty suším ještě teď...
Opět se mi potvrdilo, že čisté dítě, které přijde z venku, nemůže být rozhodně tak spkojené a mít tolik zážitků jako třeba včera mí kluci :-) Jo, vypadali na to, hlavně Ondra :-))))
Turistická známka brněnského podzemí ještě není, nicméně už je odhlasováno, že vyrobená bude - takže ta do naší sbírky přibyde až později. Nakonec ale přecejen nějaký úlovek mám. Sice jsme tam nebyli včera, ale všechny objekty známe. O Kapucínech pořád uvažuju, jestli už to pro Ondru je nebo ne, o Anthroposu mám jasno, že by ho zaujal pouze mamut, no a kolem Měnínské brány chodíme často. Až bude zase někdy pod mrakem, zajdeme tam na výstavu hraček. Ani jsem netušila, že tam něco takového je... Přidá se někdo???
Venku prší, tak pouštím DVD Honzíkova cesta. Je tam scéna, kdy Honzík říká, že má dvě jména - maminka mu říká Honzíku a ve školce, když paní učitelka řekne Jan Tichý, tak je to taky on.
A Ondra začal svůj veledlouhý monolog.
"Mamííí, já mám jenom jedno jméno, že?"
"Ne, Ondrášku, Ty máš taky aspoň dvě jména. Ty se jmenuješ Ondřej, ale já ti říkám Ondrášku nebo Ondro, taky Ondřejíčku nebo Onďulko."
"Aha, no jistě.
A ty máš taky dvě jména, že? Někdy jsi maminka a někdy mamka."
A tak se ptám: "A Ondro, co myslíš, má Martínek taky dvě jména?"
"No jistě, jmenuje se Martin, ale je to náš Martínek a říkáme mu Maťa.
A taťka má taky dvě jména - někdy je to taťka a někdy mu říkáme tatíííí.
A možná i strom má dvě jména. Jmenuje se někdy stromeček a někdy stromy.
I švestky jsou někdy švestky a někdy švestičky, který se jíjou. Že jo?
I holčičky mají dvě jména. Jmenujou se někdy holčičky a někdy holky. Že????"
"No jasně!" Jsem ráda, že je to takový můj malý velký mudrlant. Beru ho do náruče a chovám si ho jak když byl malé miminečko. Bože, to letí, on už je tak velkej a umí přemýšlet... Úplně se zasním...
"To jsi ty, holka!!!" vrací mě Ondrášek zpět do reality.
"A žebřík má taky dvě jména, že jo? Někdy je to žebříček a někdy žebřík.
A pes taky - někdy je to pejsek a někdy pes.
A děda taky, že??? Někdy je to dědeček a někdy děda Dým" (tady musím říct, že je to jakási přezdívka dědečka, co má na zahradě udírnu - Ondra když viděl, jak jde od tam kouř a neuměl říct kouř, tak jsem ho naučila, že je to dým, což uměl říkat hned a od té doby je náš děda prostě děda Dým)
Myslím, že ten monolog jsem nezachytila celý, těch slov vymyslel Ondra daleko víc... Máme to ale šikulu, co?
Ondra si hraje s vláčky, já ho tiše pozoruju a nestačím se divit. On si začal hrát JINAK - začal mluvit za různé mašinky, vymýšlí si situace a dialogy. Potichu zapínám počítač a píšu, co slyším :-) sedím k němu zády, ale občas na něj mrknu, hlavně nenápadně, aby si mě nevšiml...
Je to tak kouzelné :-) A nemožné si to nahrát, vyfotit, jakkoli zvěčnit - hned by mě viděl a přestal by s tímhle hraním. Tyhle okamžiky jsou zkrátka téměř nezachytitelné... Přesto to zkouším :-)
červená
zelená
můžete jet
dááál
pokračujte
pozor Jakube, tuhle ses pořezal
já jsem se nepořezal
ale pořezal ses
všichni nahoru
jééé, pozor, pozor
jauvajs
Jakube zatáhni, no zaber
už jsi venku, Tomáši
děkuji Vám
musím to vytáhnout, tady zastavíme.
Děkuju Vám, děkuju Vám pane jeřábe
Jakub je teda silná mašinka
hůůůůů, jeďte, hyjééé
už jedem
vyšlapte to do kopce, do-kop-ce, už-to-je-de, už-to-je-de
počkejte, já přivážu most, počkejte! abyste tam mohli jezdit
děkuji Vám, už-tam-bu-dem, už-tam-bu-dem
přijelo auto ke kolejím a vykouklo a otevřelo se
jeďte!
jsme zaparkovaní
uhni nám auto!
tak dobře
otevřu vláčka! vystoupil tatínek a otevřel vláčka. Vyvětrali jsme.
Jsem velké auto.
Běž zajíčku, běž za ní, pober jí to koření
Já Tě dostanu!
...teď se otočím na Ondru a on šmodrchá provázky a jeden přivazuje žirafě z dupla kolem krku. Tak to nebyl jen tak ledajaký provázek, ale jo-jo :-) Začíná to být zajímavé, ale právě se nám vzbudil Martínek, na což mě Ondra okamžitě upozorňuje.
"Vzbudil se nám Maťa, plače. Vem si ho, ať neplače. Vzbudil se nám Maťa. Mamíííí, vem si toho Maťu, plače snad. Mamíííí, vem si toho Maťu ať neplače, opravdu si ho vem!"
O tom, že Marťa nejí kousky, už jsem tu psala. Situace byla dlouho neměnná, zlepšení minimální, spíš žádné. Jeho snídaně byly každý den stejné - mixovaný banán, piškoty, spařené ovesné vločky a k tomu jabko, švestka, nektarinka - tak nějak co dům dal. Občas jsem tam přidala tekutou mléčnou kaši, občas jogurt, no prostě trochu změna, ale furt na jedno brdo :-(
Po určitých pokusech jsem zjistila, že je k odpolední svačince schopný sníst brumíka nebo kinder mléčný řez. Nic extra zdravého, nicméně na cestách je to jako rychlosvačinka k nezaplacení... Protože kdo se má pořád chystat s něčím mixovaným do krabiček? A z obyčejné kupované ovocné přesnídávky se moc nenají, rohlík tak maximálně ožužlá, rozdrobí všude kolem a když mu zaskočí velký kus, tak se dáví a občas i zvrací :-(
Včera ráno jsem si všimla, že se s velkým zájmem natahuje na můj chleba se žervé. A tak jsem mu dala kostičku. "Ham ham," volá za chvíli Marťa s prázdnou pusou a ukazuje na můj talířek. Nebudu to natahovat - snědl mi takhle téměř celý krajíc. No supéééér. Že by další pokrok?!?
Dnes jsem opět zvolila taktiku nic nemixovat - a Marťa dostal makový závin. Pěkně na kostičky a hezky po jedné, aby ho náhodou nenapadlo rozházet je všude kolem. Zabralo to, opět volal "ham ham" a snědl jeden celý kousek. Mám obrovskou radost. Sice jde o maličký pokrok, ale správným směrem, což je moc dobře. Nevím, jestli si umíte představit, jaká obrovská přítěž to je - vědět, že bez mixéru se Marťa nikde nenají. Celý den přece nemůže být jen na ovocných přesnídávkách, jogurtech a kaši... A tak nám držte pěsti, občas je to s ním vážně na budku :-)
Utěšuju se tím, že má pořád jen těch svých pět zubů, dole jen tu jednu jedničku, co mu vyrostla v půlce května. Snad až bude víc zubatej, pochopí, k čemu ty zuby má a začne je používat :-)
Marťo, věřím Ti, tak se snaž! Bezpečně vím, že se kousat naučíš :-) A s Tvým apetitem tuším, že nás všechny jednou sežereš... tedy chci napsat sníš :-)
a můj povzdech na závěr - kéž bych si to samé myslela i o Ondrovi...
V pátek nás navštívila kamarádka Helča. A řekla mi novinku - koupili si pozemek a postaví si domeček. Super zpráva. Jen to pro mě trochu kazí fakt, že ten pozemek je přes půl republiky odtud, tři hodiny autem...
Ale vím, že mi z toho nesmí být smutno. Moc jim to přeju :-)
A navíc si uvědomuju, že Helča je pro mě přesně ta kámoška, s kterou se nemusím třeba rok vidět a pak v pohodě navážem hovor tam, kde jsme předtím skončily. A jsou mobily, máme email. A prý budem mít kam jezdit na dovolenou... No Heli, to abyste si ten baráček postavili jako pořádnej barák, nejlíp rovnou penzion na ubytování všech těch kamarádů, co tu za ty roky máte :-))) Jestli dobře počítám, vracíš se "domů" po 15ti letech. Musí to být fakt neskutečně těžký udělat tohle zásadní rozhodnutí...
Helča klukům přivezla spoustu dárků a dárečků, mimo jiné i tenhle hlavolam. Ten jsme s taťkou zabavili a oba jsme ho pokořili :-)
Všem přeju, aby nikdy nemuseli pochybovat o správnosti svých velkých rozhodnutí. A aby v životě zvládli i to, co se z počátku zdá zcela nemožné - jako třeba mně ten hlavolam :-)
Na včerejší den jsme si naplánovali návštěvu solné jeskyně. Tam s sebou bereme tetu Kláru - jednak pak máme oba kluky zadarmo a taky je to pak veselejší a pro mě jednodušší - všechno tak nějak rychlej odsýpá a já nemusím mít strach, že začnu šilhat, když mám v relativně neznámém prostředí hlídat oba naše loupežníky. Navíc tam byla i kamarádka Evča s Martínkem, tak si kluci pohráli a my ženský jsme si pokecaly. No prostě správný relax v solné jeskyni :-)
Ale pořád jsem si říkala, že by to na odpoledne chtělo nějaký mini-výlet. Někam, kde jsme ještě nebyli, kde by to bylo pro kluky aspoň trochu zajímavé nebo kde by se až tak nenudili, no a samozřejmě někam, kde bychom ulovili další turistickou známku.
A tak mě napadl Klášter ve Vranově. Nikdy jsem tam nebyla, jen jsem o něm slyšela. Cesta tam vede do kopce a přímo ve Vranově ještě do většího kopce. Napřed jsem pátrala po nějakém infocentru, abychom koupili dřevěnou placku a poptali se, co vše je tu možné vidět. Sestra Zdislava byla milá a velmi ochotná. Kromě známky jsem dostala i malý letáček o celém komplexu. A navíc nám řekla, že je ten den vše přístupné, tak ať si vše v klidu prohlédneme. Nevadil jim ani Ondra na kolo-odrážedle. To jsme teda přímo do kostela nebrali, to zas ne :-)
Zaujaly mě tyhle zvony. To musí být paráda, když se rozezní. A tak jsem to blikla aspoň mobilem...
A pak jsme vstoupili do kostela. Věřící nejsme, přesto bylo dané místo něčím zvláštní.. Upoutala mě překrásná stropní malba. Hned jsem se ptala Ondry, jestlipak ví, jak to někdo na ten strop kreslil :-)
Nevěděli jsme, kam až můžeme jít, ale když jsme na dveřích vzadu vlevo viděli nápis Vranovské jesličky, vešli jsme. Byly vyřezávané ze dřeva a po vhození mince buď zahrály koledu nebo se postupně rozsvěcovaly obrazy - výjevy s Ježíškem a nakonec došlo i ke kolébání v jesličkách. Řekla bych, že Ondrovi se to líbilo a světýlka ocenil i Martínek :-)
Pak jsme se vrátili zpět do kostela a hledali jsme zadní vchod, o kterém nám také říkala s. Zdislava. Velmi pomalu a opatrně jsme otevřeli druhé dveře vzadu, tentokrát napravo. Bylo to takové tajemné a tajuplné :-) Ale šli jsme správně a dostali jsme se do kaple, na kterou nás předtím řádová sestra také upozornila.
Byli jsme mile překvapeni, co všechno jsme mohli vidět. Pro mě to byl fakt zážitek. Nakonec jsme kostel obešli jakoby o patro níž, kde se nacházel vchod do hrobky. Bohužel toto bylo v celkem dezolátním stavu, takže až dovnitř jsme se nedostali. Ale procházka krásná. Navíc, protože tento komplex je opravdu postavený na velikém kopci, byl odtud opět překrásný výhled....
Nakonec jsme ještě narazili na strom, na němž rostlo něco, co bylo vzdáleně podobné ostružinám, jen plody byly delší. Dozvěděli jsme se, že to jsou moruše a já s Klárou jsme i ochutnaly. Ondra nechtěl, no klasika :-( Ale chutanalo to skvěle, trochu jako ty ostružiny, přesto jinak :-)
A zde je náš včerejší úlovek. A není jen tak ledajaký, v naší sbírce má pořadové číslo sto. Takže ode dneška začíná hon na druhou stovku :-)
Dodatek: Na zpáteční cestě jsme chytli pořádnou kolonu, takže jsem přímo z auta, ač se to nemá, volala kamarádce, co bydlí na kraji města, jestli se za ní nemůžem stavit. Ona má právě na kotníku ortézu, chodí o berlích, tak jsem věděla, že bude doma :-) Chtěla jsem se jí pochlubit, že jsem předchozí den byli na Ostré horce. Ale ona to věděla... Jak to? No pravidelně to tu čte :-) Tak aspoň o Vranovu se včera dozvěděla přímo ode mě :-) Takže Hani zdravím :-))) Vaše pískoviště jsme měli včera večer po koupání ve vaně :-) A mám pocit, že v autě je ho taky plno. A kolonu jsme samozřejmě chytli i večer, ale já to objela zadem přes most a všechno jsme krásně stihli :-)
Pravidelní čtenáři mě těší. Mám radost, že je Vám tu milo a každá pochvala potěší. Jájo, při té Tvojí se až červenám...
V sobotu bylo nádherné počasí, den jako stvořený pro nějaký výlet. Cíl naší cesty jsem navrhla já (inspirovala mě kamarádka Evča) a tak jsme se opět po několika týdnech vydali směr Moravský kras. Tentokrát do jeskyně, kde jsem ještě nikdy nebyla...
Nachází se v ní jedna z nejhezčích krápníkových výzdob Moravského krasu
a tahle turecká šavle je symbolem jeskyně
Samozřejmě tu mají turistické známky, takže už i jeskyně Balcarka patří do naší sbírky :-)
Jeskyně to byla nádherná, Martínek se naučil nové slovo "krápník". Jen říkal "kamik", což jsem myslela, že znamená kamínek, tak chvíli trvalo, než jsme se domluvili. Celou cestu jsem ho měla v šátku a musím teda říct, že už se pěkně pronese. No aby ne, váží už skoro 12 kilo :-) Ondra ťapal sám, byl moc šikovnej, jak to zvládl. No a taťka fotil a fotil a fotil :-)
Velké překvápko se konalo, když jsme vyšli z jeskyně - přímo před námi seděli strejda Jirka a teta Klárka. Zatímco my jsme se přivezli autem, oni si udělali výlet na kolech a šli prohlídku před námi. Náhoda jak hrom, vůbec jsme nebyli domluvení :-)))
Jeskyně však ten den nebyla naším jediným cílem. Necelých 10 km od ní je totiž rozhledna. Ne, že bysme rozhlednama byli nějak zvlášť posedlí, ale je fakt, že jsme jich už pár navštívili. A tak jsme si tuhle nemohli nechat ujít, zvlášť když z ní byl nádherný pohled na Moravský kras. Opět to byla ta kovová "průhledná", ale nám to nevadí a Marťa za ruky šlapal až nahoru, což bylo něco přes 160 schodů. Ondra zvládá s přehledem sám - no máme to šikovné kluky :-)
Tenhle pohled stál fakt za to, vpravo vzaděj, jak jakoby chybí les, to je propast Macocha
a tahle fotka se našemu taťkovi opravdu povedla :-)
a tady už je rozhledna ve Veselici v celé svojí kráse
a jako správní lovci dřevěných placek jsme si odtud odnášeli pěkný úlovek :-)
Sbíráme turistické známky. Už od svatební cesty :-) Tehdy jsme byli v Českém ráji a tenhle "suvenýr" jsme tam viděli poprvé. Zalíbilo se nám to - dřevěné kolečko s vyraženým symbolem navštíveného místa. Nedá se koupit nikde jinde než přímo v daném místě, případně nejbližší hospůdce, infocentru, na obecním úřadě nebo prostě tam někde... Náš první úlovek byly Trosky.
Nejsme typičtí lovci turistických známek. Nehoníme se za nimi, neplánujeme dovolené podle toho, kde jich budeme moct ulovit nejvíc. Zatím :-))) Doteď to bylo tak, že jsme známku koupili všude, kde jsme na ni narazili, ale dopředu jsme nepátrali, jestli třeba někde poblíž není další cíl, kde by se dala známka sehnat.
Jsou prázdniny. Poslední prázdniny, kdy je Ondra ještě se mnou doma, kdy jsou oba kluci od rána do večera pořád spolu. Chce to něco vymyslet. Nějaký nápad. Přece to nemůžou být úplně stejné prázdniny jako ty předchozí!
A tak jsem na to přišla. Budeme podnikat výlety a náš cíl bude jasný - ukořistit novou turistickou známku :-)
Na dnešek jsem naplánovala výšlap na brněnskou rozhlednu Ostrá horka. Rozhledna patří k těm železným, kde když se podíváte přímo pod sebe, tak vidíte až dolů na zem. Pohled to není moc příjemný. Sice mi to až tak nevadí, ale raděj se dívám do dálky, to zas jo. Nešli jsme sami, byly jsme 3 mamky a 5 kluků. Maťa se vezl v kočáře, Ondra jel na kolo-odrážedle.
Rozhlednu jsem našli rychle, cesta k ní byla příjemná, jen v jednom místě jsem myslela, že ten kočár opravdu nahoru nevytlačím. Ale podařilo se. Na rozhlednu Ondra i Marťa vyšlapali sami. Marťu jsem teda musela držet za ruce a dolů jsem ho nesla v šátku. Už v mezipatře jsem viděli, že námaha stojí za to, no a nahoře se nám naskytl zcela luxusní pohled na celé Brno. Fakt jsem se kochala :-) Bohužel jsem s sebou neměla foťák :-( No, každopádně jsme tam nebyli naposledy - někdy (snad brzo) tam vezmeme i taťku, ať nám to zdokumentuje :-)
Nakonec nezůstalo jen u rozhledny, relativně kousek je totiž Panská lícha a tam spousta koní. Jedna z těch kamarádek nám tam domluvila poníka, takže Ondra mohl i hřebelcovat a nakonec se i chvíli svezl. Fakt zážitek :-) Maťa se cestou z rozhledny prospal, takže u koníků už byl čilej jak rybička a byl ze všeho pěkně vyvalenej :-) Koníčci se mu líbili, pořád mi je ukazoval. No a když kolem prošla ovečka, byl úplně paf.
Cesta zpátky už ale byla docela náročná. Jednak jsme šli pořád do kopce, no a taky byl splněn druhý cíl dne - utahat kluky tak, že padnou do postele a budou spát až do rána jako zabití. Chvílema to ovšem vypadalo, že padnou už cestou... Ale kupodivu to všichni prďoši skvěle zvládli, no a my mamky koneckonců taky :-)
Prostě fakt prima den :-)
Děda s Ondrou na zahradě nakopali spoustu brambor. A Ondra opravdu pomáhal. Sice jsem to přímo neviděla, ale když se vrátili s košem plným brambor, byl Ondra kompletně celý od hlíny a všechno, co měl na sobě, muselo okamžitě do pračky. Což teda opět nahrává mé teorii, že čím víc přijde domů dítě špinavé, tím je šťastnější a tím "kvalitněji" prožilo den :-)
A tak máme spoustu domácích brambor, chutnají fakt skvěle a já je v kuchyni používám denně. Přidám je do každé polívky, uvařím je na kousky, rozšťouchám je s máslem a cibulkou, udělám bramborovou kaši (tu Ondra rád). Ale chtělo to nový nápad. A tak jsem zapátrala na netu a hledala recept na americké brambory. Ha, každý je dělá trochu jinak. Takže to skončilo jako obvykle, z každého receptu jsem si vzala něco, čímž vznikly moje vlastní pravé ameriky :-) A byly moc mňam, proto radím - zkuste je taky!
Americké brambory
Brambory se slupkou důkladně umyjte a rozkrájejte na měsíčky. Důležité je, aby byly všechny zhruba stejně velké, ať se v troubě pečou rovnoměrně. Do větší mísy - aby se tam vešly brambory - dejte 2 lžíce oleje. Můžete míň, můžete víc, to už záleží na Vás. A přidejte koření podle chuti. Já dávala drcený kmín, majoránku, bazalku, oregáno, rozmarýn, sladkou papriku, bílý pepř a trochu grilovacího koření. Tak nějak přiměřeně :-) Hlavně nesolit! Vyčetla jsem, že jestli použít hotovou směs, pak je lepší ta na hranoky než přímo na americké bramobory - ale nevím proč...
Do připravené směsi přisypeme brambory a důkladně je promícháme. Tohle je ten fígl, proč stačí jen trochu oleje :-) Takto "omatlané" bramobory vysypeme na plech vyložený pečícím papírem a pečeme cca 40 minut. Ze začátku na 220, pak na 200. Mám horkovzdušku a jednou jsem ubírala po 10ti minutách, podruhé jsem zapomněla a tlumila to po 20 minutách a bylo to pokaždé v pohodě. Ono 20 stupňů zas není takový rozdí, že :-) Můžete co 10 minut promíchávatt, ale já to nedělala. Jen jsem jednou otáčela plech, protože mi trouba vzadu peče víc než vpředu.
Když jsou hotový, tak ještě na plechu posolíme a teď teprve důkladně promícháme. Podáváme jako přílohu nebo klidně jako hlavní jídlo. Měli jsme je se zakysanou smetanou a byla to dobrý, příště to zkusím třeba posypat strouhaným sýrem a petrželkou.
A tady je foto. S množstvím jsem to sice trochu přehnala, ale opravdu se všechno snědlo.... A to Martínek neměl ani jednu :-)))))))
Téma spíš pro ženský :-) Ale jestli maj pánové chuť, tak ať si počtou, čeho jsou ušetřeni.
Prsa. Nevím, jestli zrovna na ně jsem ulovila svého muže. Snad ne, mám taky jiné přednosti. Ale bezpečně vím, že si jich všiml hned. No.... neměla jsem (a nemám) se taky za co stydět :-)
Jenže teď jsem víc než 4,5 roku těhotná, kojící nebo taky oboje dohromady. Původní tvar, velikost i konzistence jsou dávno v nedohlednu. Prostě vykojený měkouši velikostně o pár písmen jinde než před 5ti roky :-( Říkám si ale, že to přece není důvod, proč nemít krásné, dobře padnoucí spodní prádlo. No ne?
Prvním velkým impulsem pro mě bylo video s paní Konarovskou
Naznala jsem, že původní podprdy můžu vyhodit, protože obvod 75 fakt mít nebudu. A to jsem si těhotenskou koupila dokonce 80ku, protože (a to jako fakt) se mi v těhu roztáhly žebra a já měla pod prsama skoro o 10 cm víc než teď...
Pátrala jsem na netu a objevila tyhle dva super weby.
Na základě pročtení výše uvedeného, jsem začala hledat obchody, kde by nekončili velikostí 70C, případně kde by měli obvody ještě menší. V kamenných obchodech je to značný problém, opravdu se mě snažily prodavačky přemluvit, ať tu 75ku zkusím, že mi určitě bude. Ano, byla by mi. Ale pak by to byla spíš náprsenka než podprsenka. Bohužel jsem se sama - a několikrát - přesvědčila, že největší výběr mají fakt v 75B. Jen jedna jediná prodavačka mi byla schopná rovnou říct, že v jejich prodejně bohužel podprsenku nepořídím a necpala mi jinou velikost. I to pro mě bylo příjemné zjištění.
Takže nezbylo než zase googlit a hledat specializované prodejny či přímo e-shopy.
http://www.braexpert.cz tady budou ceny o něco nižší, ale prodejnu mají zase pouze v Praze. Nicméně značky, které u nich prodávají, se dají koupit i v partnerských prodejnách - viz mapka na jejich webu.
http://www.dolly.cz tento obchod má opět kamennou prodejnu v Praze. Zaujal mě zde foto-popis, jak poznat správnou podprsenku. Něco podobného je i tady.
http://www.pradlo-angel.cz toto je brněnská prodejna s vyškolenou obsluhou, paní prodavačka sice nemá tak jadrné vyjadřování jako paní Konarovská, ale prádlu a velikostem taky rozumí. Jen si to člověk zaplatí - jinde na netu se jejich sortiment dá koupit určitě levněj...
http://www.padnemi.cz toto je internetový obchod, výdejní místo mají v Brně a po domluvě se dají u nich i vyzkoušet. Výběr i rozsah velikostí mi přijde obrovský :-)
Dá se nakoupit i v zahraničí. Vyjde to podstatně levněj - jen vědět to správný číslo a písmenko :-) Vracení se totiž vzhledem k poštovnému moc nevyplatí http://www.brastop.com
Dobrý je ještě video, kde paní Konarovská radí, jak správně podprsenku prát. Stačí PUFÍK :-))) a samozřejmě žádná aviváž!
Tahle ženská, to je fakt něco. Našla jsem video, když se byla uvolňovat u Krause... Není co dodat :-)
Tak by mě zajímalo, jestli je fakt pravda, že 80-90% českých žen si nevybere správnou velikost...
Já, když teď vím, co vím, tak si myslím, že to bohužel pravda je :-(
Ukolébavky mám ráda. Už jako malá holka jsem je milovala. A hrála na kytaru. A v prvním těhu jsem je zpívala Ondráškovi do pupíku. Někde jsem totiž vyčetla, že dítě si na to zvykne, a když je pak na světě a máma mu tuhle známou ukolébavku zazpívá, tak se mimčo okamžitě zklidní a brzy v klidu usne. Ha ha ha. A ještě jednou ha. Na Ondru to nefungovalo ani omylem, byl nespavec a křikloun první kategorie.
Ale přesto jsem mu zpívávala Ukolébavku od Jarka Nohavici. Jen refrén jsem si trochu pozměnila "hajajajajajajajá, malej Ondra, taťka a já". Když se pak narodil Martínek, refrén jsem změnila na "hajajajajajajajá, Marťa, Ondra, taťka a já"
Další v řadě uspávacích písniček bylo Ho ho watanay. Přiznám se, že tady jsem pokulhávala s pamatováním si textu, ale refrén postačil a zpívala jsem ho pořád dokola, dokud to Ondráška či pozděj Martínka bavilo nebo dokud neusnuli, což bylo málokdy.
Jako holka s kytarou (no, teď už spíš holka s kytarou zavřenou ve skříni) jsem nemohla nezazpívat Blázovu ukolébavku. A tak jsem pěla "Máš má ovečko dávno spát" a moje ovečky ne a ne usnout :-)
Mé malinkaté milované andílky jsem často dlouhé minuty (Ondru i hodiny) hojkala v náručí, chodila s nimi po celém bytě a dělala všechno proto, aby usnuli a aspoň chvilku dali spočnout sobě i mně. Při houpání u mě na rukách poslouchali "Hajej můj andílku, hajej a spi, matička kolíbá děťátko svý..."
Když se narodil Martínek, už v porodnici mi zcela automaticky naskočilla melodie a k ní tenhle text. Absolutně netuším, jak jsem k tomu přišla, ale musela jsem to někde slyšet, protože vlastní tvorba to určitě nebude...
Hajči hajčičí, ať Marťa nekřičí,
hajči hajčičí, ať nekřičí...
Pro zklidňování a uspávání Martínka byla tahle moje i Martínkova nejoblíbenější a musím říct, že jsem měla a stále mám pocit, že na Marťase opravdu vždycky zafunguje :-)
Minulý rok jsme byli na táboře a tam jsem poprve slyšela Mravenčí ukolébavku od Svěráka a Uhlíře. Okamžitě jsem si ji zamilovala, prostě láska na první poslech :-) Kouzelný text "Slunce šlo spát za hromádku klád, na nebi hvězdy klíčí..." Moji kluci jsou taky takoví mravenečci. Celý den se nezastaví, pořád někde běhají, něco tvoří. Tahle písnička je jak o nich :-) "Máš nožičky uběhané, den byl tak těžký... spinká a sní... nespí tam sám, s maminkou je tam, tykadlama ho hladí..."
Další moje oblíbená písnička na dobrou noc je Večerníček od Karla Černocha "Dříve než nám klesnou víčka..." S tou jsem ale na Ondru vyrukovala až pozděj, až znal alespoň nějaký jiný večerníček než jen Krtka :-)
Kouzelná uspávací písnička, vhodná pro kluky, je Spinkej od Spirituálu. Řekla mi o ní kamarádka Lenka, co mají dvojčátka holčičky :-) Má nádherný text a ještě hezčí melodii. Několik měsíců jsem ji Ondrovi denodenně zpívala těsně před spaním. "Už se končí den, už je čas k spánku..."
Nedá mi to a musím sem dát ještě originál, fakt kouzelná melodie... John Denver a jeho Leaving on a Jet Plane... A jasně, je to ta melodie z Armagedonu :-)
Jo, ukolébavky - to je moje :-) Určitě jsem klukům zpívala i jiný, no všechny si určitě nevybavím.
Ale když už jsme u toho opravdového usínání - snad nesmrtelný je "Dobrou noc strýčku Fido, dobrou noc děti"
V neděli odpoledne jsme byli u babičky a Marťa tam po obědě ne a ne zabrat. Bylo na něm vidět, jak moc je unavený a že se mu spát chce, jen mu to zkrátka nešlo. Nakonec si ho vzala babička do náruče a zpívala mu starou známou, ale stále pěknou "odrhovačku" Halí belí, koně v zelí a hříbátka v petrželi." Marťa byl po chvíli tuhoš :-)
Včera večer jsem ho jako vždy nakojila, pak udělal taťkovi pápá, já se zeptala "kde máš pejska?", Marťa řekl "tam" a ukázal na postýlku. Nad postýlkou se ho jako každý večer ptám "je tam pejsek? jo? je tam?" a Marťas jako vždy radostně ukazuje na pejska a říká "jo, pes" a už se pro něj natahuje. Položím ho na polštář, on mi ještě řekne "nohy", čímž myslí, ať mu je zakryju peřinou, kterou on si za chvíli stejně odkope, ale to neva, patří to k rituálu :-) Zamáváme si, já odcházím a počítám, že za chvíli usne.
Martínek se sice v postýlce zklidnil, ale stále si něco brouká. Moc tomu nevěnujeme pozornost, ale podvědomě nám to něco připomíná... Zaposloucháme se a zcela jasně slyšíme, jak si Marťa zpívá: "halik beli" a pak přidává ještě "koněk zelí".
A takhle to je vždycky - já se měsíce a roky o něco snažím, něco kluky učím. No a pak přijde někdo, jednou klukům něco řekne nebo ukáže a oni to hned pochopí a umí.
Ale já jsem ráda, že to tak je. Utěšuju se tím, že základ mají ode mě. A na dobrých základech se vždycky dobře staví, no ne?
Byli jsme u dědy na zahradě a na vedlejší zahradu přijeli Rafičkovi i s jejich šestiletým vnoučkem. Ondra je viděl v podstatě poprve, ale že je dost družnej a hooodně ukecanej, tak hned volal na Patrika za plot:
"Jak se jmenuješ chlapče? Chlapčeeee, jak se jmenuješ?"
Patrik Ondru pohledem zhodnotil, že za družení nestojí, takže se nenamáhal odpovídat. Njn, Patrik už je školkáč, o hlavu větší, tak mu asi Ondra přišel jako prtě...
Ondra ale vyzvídal dál: "Co to děláš?" Když tuhle otázku zopakoval po několikáté, tak se Patrik přeci jen otočil a tónem dejmiužpokoj povídá: "Hrabu."
Načež Ondra celej nadšenej, že z rozhovoru přeci jen něco bude, na Patrika zavolal: "A prooooč???"
Nakonec pak ale vcelku rychle pochopil, že tady si moc nepokecá. Ovšem když se za plotem objevila paní Rafičková, Ondra se okamžitě chopil svojí příležitosti.
"Ahoj jiná babičko!"
Paní Rafičková je docela zvědavá ženská, takže taky vycítila příležitost si pokecat a něco se i dozvědět. A ani se nemusela ptát, naše mládě se rádo podělilo samo od sebe.
"Já jsem Ondra. A tohle je můj bratříček Martínek."
"Ahoj! No ty jseš ale šikovnej kluk!"
"No jistě. A tohle je Maťa, můj bratříček. On je můj bráška. On byl u maminky v bříšku, ale já jsem tam byl dřív."
Ještě že Martínek zatím není taky tak sdílnej, to by to pak paní Rafičková slyšela stereo a možná by jí šla hlava kolem (jako občas mně...)
"A ty jsi starší, že?"
"No jistě, já jsem starší. Já jsem byl v bříšku první, pak jsem vylezl tunelem a byl tam Maťa. A co vy, máte také nějaké děti?"
A pak tam s paní Rafičkovou probrali všechno možné i nemožné...
Paní Rafičková se smála a nakonec mu povídá: "No ty se teda v životě neztratíš!"
A Ondra na to: "No jistě, já se neztratím. Já bydlím v X..........."
To už jsem se ale šla do hovoru zapojit i já, protože vcelku reálně hrozilo, že jí Ondra řekne celou naši adresu včetně mého telefonního čísla, co ho učím, kdyby se náhodou ztratil.
Jak to ale vypadá, učím ho to dobře, protože Ondra se nám fakt neztratí :-) A i když by se náhodou někde ztratil, tak by se určitě brzo našel :-)
