Jill - 13. den

Přiznám se, že mi to trochu trvalo. Třináctka je holt nešťastné číslo a já se k odcvičení dalšího dne musela hodně hodně přemlouvat, no a odhodlávala jsem se skoro týden :-( 

Dnes už mi to nedalo, už si opravdu přijdu hodně líná :-( Cítím, že tělo si odpočlo až moc, takže s chutí do toho.

Cvičení samotné není zas až tak hrozné. Jen mi přijde, že je docela náročné na ruky. Patrně ze mě bude kulturistka :-)))

Snad jsem si krizičku odbyla a Jill tu ve Cvikově skutečně stihnu odcvičit celou. Času na to mám zatím ještě pořád dost :-) Držte pěsti, budu to potřebovat.

Turista

Když si kluci nasadí klobouky, na záda dají baťůžky a vyrazíme do terénu, vypadají opravdu kouzelně. Fakt k sežrání. 

Zálibně jsem se na ně koukala a povídám Martínkovi : "Martínku, Ty jsi ale turista, co?"

A Martínek na to: "Ne! Já nejsem tujista, já jsem Matínek!"

Jill - 12. den

Včera jsem byla unavená po odpoledním pěším výletu, tak se mi už cvičit nechtělo. Ani desetiminutovku s Kynychovou. Dala jsem si tudíž odpočinkový den. Holt mám tento týden 2 dny volna už vybrané, musím až do neděle makat denně, abych měla za týden první pětku :-) To bude bájo, až si v neděli řeknu, že jsem přesně v půlce :-)))

Dnes jsem se do cvičení opět nutila... Přecejen představa, že zas budu cvičit tu hrůzu (čili 2. level), mi moc sil nepřidávala... Ale má spolubojovnice (ano, ta přes půl republiky) naznala, že přece nebudem máčky a že dvojka nás nepoloží tak jako už položila pár holek před náma (jak jsem se dočetla kdesi na netu).

A ano, my vydržíme!!!

Zní to jak výkřik na odborářské schůzi, ale opravdu jsem odhodlaná odcvičit Jill celou. 

Dnešní cvičení mi kupodivu přišlo lehčí než minule. Sice jsem jela spíš lehčí verze cviků, nicméně jsem se zbytečně nezastavovala a nečučela jak minule. Cvičilo se mi o dost příjemněj. Takže dobrá nálada navozena a těším se na zítřek. 

V návalu euforie jsem přidala posilování břišních svalů s Kynychovou - napřed dvojku a pak jedničku. 

Dobré to bylo, příště zas.

Den Blbec

Dnes už od rána jsem měla pocit, že jsem vstala blbou nohou... Všechno bylo nějak špatně, nic se nedařilo, plán na výlet nevyšel, nic jsme nějak nestíhali. Kluci se loudali s jídlem, pořád jsme seděli v jídelně... Den se zakončil tím, že si Ondra rozbil 3 týdny starý (vlasntě nový) brýle. 

Cvičit se mi nechtělo, ale překonala jsem se. Jill teda dnes neklapla, ale aspoň jsem zvládla dvě desetiminutovky Kynychové. Aspoň něco, všechno se počítá.

Až se zítra probudím, určitě bude líp :-)

Druhý týden ve Cvikově

Neděli jsem opět pojali odpočinkově. Dopoledne jsem se šli projít ke koníčkům. Je to kousíček zdejším lesoparkem, výběh pro koníky sousedí s areálém léčebny. Bylo škaredě, zima, mokro, ale procházka se vydařila. Pokračovali jsme dál kolem Vodníka, pak nahoru do kopce k Budulínkovi. Tam jsem prolezli dírou v plotě a přes louku došli zhruba do půlky křížové cesty. Tu jsme vyšlápli až nahoru a na oběd jsme byli opět zpátky v léčebně.

Odpoledne jsme jsem vytáhli kola a Maťa pilně trénoval jízdu na koloodrážedle. Hodně se zlepšil, konečně pochopil princip a už sedí na sedátku a zkouší se odrážet nohama. Šikula je to. Za chvíli bude jezdit jako drak :-)

V pondělí dopoledne míváme skupinové cvičení a pak se jde na bazén. Ten si kluci náramně užili, vycákali se, dokonce se pak už ani moc nebáli vody. Potěšení z koupání převážilo počáteční strach a obavy. Super :-)

Odpoledne jsme se šli opět projít po arálu léčebny, k jezevcovi a Vodníkovi, cestou posbírat spoustu klacků a naházet kamínky do potoka.

V úterý dopoledne byl Ondra ve školce, takže na procházku po areálu léčebny jsem šla zase já a Martínek. Máme tu kamarádky - velkou a malou Míšu, malá Míša je zhruba tak stará jako Marťas, tak je to prima. 

Po obědě šel Ondra do školky na výtvarku, dělali modré neba a na ně lepili barevné deštníky. Moc se mu to povedlo.

Odpoledne jsem se šli opět projít po zdejším lesoparku, přidali jsme se k dalším dvěma maminkám, protože Ondra znal jejich chlapečky ze školky, zašli jsem nahoru k Budulínkovi a pak honem honem na večeři.

Ve středu dopoledne opět krátká procházka s Martínkem  a Míšou po lese, po obědě jsem si pěkně schrupli, takže z plánovanýho velkýho výletu sešlo. Nicméně pak jsme aspoň chvíli zašli ven, posunuli jsme si večeři a kluci večer jezdili na kolech.

Ve čtvrtek ráno klasická procházka s velkou a malou Míšou. Dětem se moc zalíbil pařez, tak ho zkoumaly a zkoumaly :-) 

Po obědě zašel Ondra na flétničku a pak už honem honem sbalit batoh a tašku a vyrazili jsme výlet organizovaný léčebnou. Cílem byl Trixi park v Německu, což je takové větší kryté koupaliště. Maťu to hodně bavilo v cachtáku pro mrňata, mně a Ondrovi se zase moc líbilo ve vířivce. Voda jak kafe, no užívali jsem si to. Nakonec jsem vyzkoušela ještě tobogán a protože to bylo fakt super, vzala jsem na něj i Ondru. Ten byl nadšenej. Kdyby se nemuselo už odjíždět, dokázal by tam jezdit až do večera.

V pátek ráno jsem nestihla Ondru dát do školky, protože fakt dlouho snídal. Tak jsem pak šli na chvíli ven všichni tři, opět trénovat jízdu na kole.  Po obědě jsem zašli s Ondrou na logopedii a odpoledne všichni tři krmit koníky. Ti tam ale nebyli, tak jsem jim tam aspoň hodili rohlík. No a opět jsem se prošli lesoparkem. Je tu nádherně, tak ani moc nevadí, že stále chodíme sem a tam.

V sobotu bylo nádherný počasí. Na dopoledne jsem měla zamluvenej bazén, ale ještě před tím jsem šli na chvíli ven, projet se na kolech. Bazén jsme si s klukama báječně užili, už se vůbec nebáli vody a protože měli rukávky, nebála jsem se o ně ani já :-)

Na sobotní odpoledne jsme si naplánvali delší výlet s velkou a malou Míšou. Od léčebny jsme šli po modré značce do kopce kolem křížové cesty a pak dál lesem. Chvíli jsme se zastavili u vekého krmelce. Pak jsme pokračovali po lesní cestě, z které byly vidět skály, dokonce i rybník. Celkem rychle jsem se dostali zase k léčebně. Tam se nám ještě nechtělo, takže jsem si procházku prodloužili až do Cvikova na náměstí, dali si zmrzlinu a pak jsem si to šupajdili do kopečka zase zpátky. Ani se to nezdálo, ale nachodili jsme zhruba 5,5 km. Maťu jsem samozřejmě poponášela, nicméně minimálně 3 kiláky šel po svých. Večer byli unavení, tak zalehli a chrupčili až do rána. Ani nepostřehli, že chvíli před desátou večer za námi  přijel taťka :-)

Jill - 11. den

Dnes se mi obzvlášť nechtělo, cítím se dosti unavená. Ale kdo se chce zpevnit a mít svaly na správných místech, musí makat, i když se mu nechce...

Druhá série je sado maso, fakt hnus. Některý cviky jsem nezvládala. Jednak technicky, protože jsem očumovala, jak přesně se to dělá, jednak silově - přiznávám, že chvílema jsem opravdu nemohla. Zabírají jiný svaly než v první sérii, tělo si holt bude muset zvyknout.

Tak nevím, jeslti bude stačit pouhých 10 opakování... Ideálně bych tuhle sérii chtěla dokončit za 14 dní, mám tedy 4 dny jakousi "rezervu", když by se mi třeba nechtělo....

Jill - 10. den

Včera, tj. v neděli, jsem odcvičila naposled první půlhodinku Jill. Fakt se mi nechtělo, měla jsme za sebou náročnější výšlap, večer jsem měla všeho plný kecky. Ale šla jsem do toho. 

Pocity včera nic moc, kliků 40+25, těšila jsem se, až to odcvičím a budu moct lehnout do postele. 

Ale zvládla jsem to a dnes večer se vrhám do druhé třetiny :-) Huráááááá!!!

Jill - 9. den

Kluci dnes usnuli brzo, máme za sebou dlouhou procházku. Hokej taky skončil brzo, takže jsem se mohla pustit do hopsání s Jill ještě za světla...

Dnes se mi i chtělo. Fakt, že je ještě světlo, mě docela motivoval :-) Kliků 40 + 25, ale to už bylo fakt nadoraz. Jinak žádné nové postřehy nemám.

Pak jsem přidala první desetiminutovku Kynychové, to je samozřejmě pořádná makačka na břicho, ale dá se to vydržet.

Těším se na zítřek, první třetina Jill bude úspěšně za mnou.

Jill - 8. den

Včera jsem Jill vynechala. Měla jsme k tomu dva důvody. Jednak jsme byli odpoledne 3 hodiny v aquaparku, což zmohlo nejen kluky, ale i mě. No a taky jsem koukala na hokej, takže sportu bylo včera dosti.

Dnes bylo jasný, že Jill dám. Do konce týdne totiž zbývají 3 dny a do konce první série Jill zbývají 3 opakování. Úkol zní jasně - tento týden úspěšně zmáknout první desítku a od pondělí začít s druhou.

Zvládnu to?

Jasně! Věřím si :-)

Opět se mi do cvičení moc nechtělo. Ale to je tím, že jsem se s pravidelným pohybem zatím opravdu moc nesžila. Když už začnu, je mi fajn. Kliků dnes 33+25. Jsem borka, co? No musím se pochválit :-))) I tu Kynychovu jsem přidala, jen jednu desetiminutovku, ale i to je výživný :-)

Ještě že jsme na to dvě. I když se nevidíme - já jsem teď tady v Čechách a ona tam u nás na Moravě, tak si pravidelně píšem. Děsně mi pomáhá, když na ICQ čtu "Zdarec, tak co, jdeme na to? Teď? Tak teď!"

Ostatní dojmy stále stejné - čím dál tím větší pohoda, víc si to užívám. Už nemám pocit, že mě to zabije :-)

Jen ještě jeden postřeh - při chůzi do schodů cítím, že mám daleko víc zpevněná stehna. Tedy tu část nad kolenem. Na vnitřní straně stehen musím ještě makat...

Jede jede vláček

Ondra a Maťa mají teď vláčkové období. O vláčcích čteme, s vláčky si hrají, na vláčky se chodíme koukat. Oblíbené jsou nejen příběhy o Mašince Tomášovi, ale i večerníček Pohádky o mašinkách a celkem nedávno přibyla pohádka od Hermíny Týrlové Vláček Kolejáček.

A tak jsem jim vymyslela jednoduchou písničku, melodie je stejná jako Tluče bubeníček. Klukům se moc líbí a už si ji zpívají se mnou. Pokaždé slova poskládám trochu jinak, takže tohle je nejaktuálnější verze. Snad už definitivní :-))))

Jede jede vláček,

jede jede vlak,

je to malý vláček

plný batolat.

Jede vláček kolejáček,

veze vagón plný hraček,

jede jede vlak,

vláček koleják. 

Jede jede vláček,

jede jede vlak,

tenhle malý vláček

je náš kamarád.

Jede vláček kolejáček,

veze vagón plný hraček,

jede jede vlak,

letí jako pták. 

Jede jede vláček,

jede jede vlak,

veze plno hraček,

budeme si hrát.

Jede vláček kolejáček,

veze vagón plný hraček,

jede jede vlak,

silný jako drak.

Jill - 7. den

Dnes jsme si s klukama všichni tři po obědě pěkně schrupli, Marťa spal skoro 3 hodiny a my s Ondrou asi hodinku a půl. Bezvadný to bylo :-) Jejich večerní usínání byl pak sice vopruz, ale mně to moc pomohlo zregenerovat a načerpat nové síly. 

Do večerního cvičení se mi chtělo a nechtělo, ale tak je to vždycky. Ještě jsem se s pravidelným pohybem úplně nesžila. Ovšem jeden postřeh z dnešního dne mám - když jsme tu tak podle Jill poskakovala, přitom si otevřela okno a koukala ven na louku, na stromy, na hvězdy - nějak mi přišlo, že tohle zakončení dne je teď pro mě tady ve Cvikově vlastně normální...

Řeknu Vám - fakt hooodně příjemný pocit :-)

Cvičení mi přijde čím dál tím kratší, už si začínám uvědomovat, jak to přesně jde po sobě, už poznám, kdy se blížíme ke konci. Jenže na rozdíl od prvních dní ten konec toužebně neočekávám. Činky se mi zdají lehčí a lehčí, břišáky zvládají víc a víc, no dalo by se i říct, že si to začínám užívat...  Fakt že jo.

Mimochodem - kliků dnes 33+23 :-))))

A jak jsem byla tak rozjetá a moje spřízněná duše přes půl republiky taky, daly jsme ještě tři desetiminutovky s Kynychovou. Jsem na sebe pyšná. Ovšem jak budu zítra hekat, to zatím netuším.

Jill - 6. den

Dnes jsem si sice naplánovala jak Jill, tak Kynychovou, ale nechtělo se mi nic, takže už odcvičení Jill byl úpěch. Nicméně kliků jsem udělala 30 + 20, samozřejmě že jen dámských, a činky se mi stále zdají lehčí. Do těžších ale nepůjdu, fakt mi přijde, že svaly na rukách mám nějak moc... Kéž by se tímhle způsobem měnilo i břicho :-)))))

Zítra máme v plánu delší výlet - je středa, to máme večer studený večeře, tím pádem nemusíme být v jídelně přesně o půl šesté. To bude pohybu, už se těším. 

Tedy abych to upřesnila - těším se nejen na výlet samotný, ale zároveň na to, že kluci budou utahaní, brzy odpadnou a já budu mít večer klid :-) Oni jsou nejhodnější, když spí. To si to s nima fakt užívám :-)

Jill - 5. den

Včera se mi už do půlhodinky s Jill nechtělo, tak jsem si dala pouze desetiminutovku s Kynychovou. Taky dobrý :-) Ale Jill by byla lepší, to mi je jasný.

Dnes už jsem šla zase tvrdě do toho. Je vážně moc prima, když mám přes půl republiky někoho, kdo cvičí taky a začnem ve stejnou chvíli. I když tady jsem sama, aspoň částečně si přijdu, že nás tohleto cvičí víc :-)))

Takže mám za sebou půlku první třetiny. Pocity stále stejný - břišáky se lepší, byť už ne tak závratným tempem, no a činky mi vážně přijdou čím dál tím lehčí. Na rukách už mám fakt svaly - docela jsem zvědavá, jak budu vypadat za těch 30 dní... 

A protože Jill už docela zvládám, přidala jsem dnes ještě desetiminutovku na břicho s Kynychovou. To je fakt makačka. Mým cílem je jednou odcvičit Jill a po ní ještě s Kynychovou 3 x 10 minut. Ale to ještě dlouho potrvá než tohleto dám :-)))

Tejpování

Pojem tejpování jsem už slyšela někdy dřív. Co si tak vzpomínám, sledovala jsem v telce rozhovor s nějakou plážovou volejbalistkou a ta povídala něco o zatejpovaným koleni. Měla ho nějak polepený, takže mě napadlo, že to znamená nějak zafixovaný či zpevněný. Ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost a po pravdě - tuhle zapomenutou vzpomínku jsem si vybavila až tady... 

Má nás tu na starosti jedna rehabilitační sestra a věnuje se nám pravidelně každý den. Kluci každý sám odcvičí 4x týdně individuální půlhodinku, 1x týdně máme skupinové cvičení a chvíli po něm jdeme do bazénu s perličkou. 

Tahle rehabilitační sestra kluky na začátku pečlivě prohlídla, hledala (a našla!) na nich spoustu chyb a rozhodla se (no jasně, má to v popisu práce), že s tím tady za těch 7 týdnů něco uděláme. Asi všechny děti tady v léčebně, tedy i naši kluci, mají plochý nohy. Mám takový pocit, že se s tím už dopředu počítá, že je to snad v dnešní době už jakýsi standard. Bohužel...

A tak první, co nás sestřička naučila, bylo tejpování nožiček. Tejpy by měly být na nohách 24 hodiny denně, jeden by měl vydržet klidně i 4-5 dní, ale nám se při koupání vždyky začaly odlepovat. Takže jsem na to trochu vyzrála a začala jsem je lepit večer hned po koupání.

Je to velmi jednoduchá technika, kterou určitě budeme praktikovat i po návratu z léčebny :-) Přikládám foto. Barvy tejpů nejsou podstatný - klukům to lepím červenomodře proto, že původní modrou páskou jsem si aktivně nechala zatejpovat koleno (lehce přecvičené z Jill), no a spotřeba byla veliká, takže páska téměř došla. V lékárně pak už měli jen červenou, tak jsem ji vzala. Kluci to přežijou :-)

A postup

1) nastříhat tejpy v požadované délce a konce lehce zaoblit, protože ostré rohy se rychlej odlupují

2) vytvarovat na nožičce příčnou klenbu (lehce ji zmáčknu z boku svými prsty) a tejpem stáhnout

3) od spoje na vnitřní straně chodidla nalepit tejp šikmo přes nárt a obkroužit s ním pod kotníkem a končit na výchozím místě

4) aby tejp držel, zafixujeme ještě malým kouskem tejpu (na fotce modrým)

5) nakonec lehkým třením tejp zahřejem (to nevím proč se dělá, možná aby tejp líp chytl)

Kluci z toho napřed byli vykulení, ale už si v pohodě zvykli a líbí se jim to :-)

A já jsem dneska co?

Marťa si v poslední době začal hrát tak, jak si Ondra nikdy nehrál. Řekne, že je NĚCO a podle toho se začne chovat. Například dneska na schodech z ničeho nic řekl, že je pejsek, stoupl si na všechny čtyři, řekl haf haf a tak šel až na pokoj :-)

Když jsem ho teď večer ukládala, řekl mi: "Já jsem krteček." 

Ondra nás poslouchal.

Ptám se Martínka: "Ty jsi krteček? No to je bezvadný."

Ondrášek nám skáče do řeči: "A já jsem dneska co?"

Maťa naznal: "Ondrášek je taky krteček."

"To je prima, takže budete dva krtečci," konstatuju já a každýmu dávám pusu na dobrou noc.

Ondrovi to ale vrtá hlavou a ptá se: "A kdo je hromádka?"

Vzápětí si sám odpoví: "Maťa bude hromádka."

Nemůžu to tak nechat. "Maťa přece nemůže být hromádka. On je taky krteček, jste dva úplně stejní krtečci."

Ondra se ovšem nedá: "No ale krteček potřebuje hromádku. Kdo je teda hromádka?"

"Hromádka jsem dneska já!" odpovídám sebejistým hlasem, přestože čekám spoustu protiargumentů.

"Jo???" ptá se podezíravě Ondra. 

Chvíli si mě prohlíží a pak kupodivu dodá: "No tak dobře." 

Martínek je taky spokojený. Načež se oba zavrtají do peřin a mně je jasný, že dnes už žádné další otázkování nebude. 

Oběma mým krtečkům vyhovuje, že ví, že tady mají svou hromádku :-)

První týden ve Cvikově

Týden = 7 dní a 7 nocí. 

Tý jo, to to uteklo. Ani se tomu nechce věřit.

Minulou neděli jsme sem jeli skoro 4 hodiny. Docela dost jsem přemýšlala o tom, jaký to tu bude, jaký tu potkáme lidi, jak to tu budem s klukama všechno zvládat.

No a realita je úžasná. Fakticky!!!

Personál je milý, všichni jsou opravdu velmi příjemní a vstřícní. Mám za to, že úsměv mají v popisu práce :-) Z léčby jako takové mám dobrý pocit. Rehabilitační sestře, panu primáři i všem ostatním zainteresovaným plně  důvěřuju a věřím, že zdejší pobyt klukům 100% pomůže. 

Areál léčebny je takový malý Český ráj - je tu les, skály, rybník :-) Lesopark má rozlohu necelých 10 hektarů, takže docela dost na to, aby se člověku po pár dnech neomrzel. Je tu vybudovaná naučná stezka s několika stanovišti. Martínek nejvíc miluje posezení u Vodníka - na ceduli jsou ryby, žába, volavky, čáp - prostě to živé, co má Vodník blízko sebe. Nejvíc Maťu bere sumec, kterého jsem pojmenovali podle toho v pohádce o Rumcajsovi. Takže když se blížíme, Marťa už z dálky volá "tam bude sumec Holdegrón!" Na loukách i pláccích mezi stromy jsou dětská hřiště - pískoviště, průlezky, skluzavky, ale taky kolotoč a trampolína. Ještě nemáme vše prolezlé, takže stále máme co zkoumat.

V neděli jsem se ubytovali, seznámili se s léčebnou a odpoledne poprve prošli výše zmíněný lesopark.

V pondělí už pozvolna začaly nějaké procedury, ale stále jsem byli spíš v procesu zabydlování. Odpoledne jsme se vydali do Sloupu v Čechách, kluci natěšení, protože jsem po dlouhé době jeli na opravdický výlet. Cílem byl skalní hrad a byla to dobrá volba. Všem se nám tam líbilo, navíc jsem ulovili naši první zdejší turistickou známku :-)

Po prohlídce hradu (kluci šlapali všechny schody úplně sami) jsme se vydali k nedalekému lesnímu divadlu. V létě se tam prý téměř denně hraje nějaké představení. Cesta nejprve vedla po rovince, ale pak celkem strmě stoupala. Maťa nadšeně zdolával přírodní schody (kořeny stromů spolu se skálou), kdy některé mu byly až do pasu. Výšlap stál za to, divadlo je kouzelné :-) Za jevištěm ve skále vedly chodby, kluci tam pobíhali, pěkně se tam vyřádili. Mimochodem na fotce máme zrovna představení já a Martínek :-)

V úterý jsme museli využít toho, že tu s námi ještě byl náš taťka. Ráno bylo zataženo, na tůru to moc nevypadalo. Tak jsme se vydali na zámek v Zákupech ulovit druhou turistickou známku. Prima výlet. V zámeckém příkopu se potuloval medvěd Medoušek, kterého kluci docela dlouho vydrželi pozorovat. Prohlídka samotného zámku trvala cca 3/4 hodiny, Ondra ji zvládl v pohodě, Maťu to trochu nudilo - ale přežili jsme to my, ostatní návštěvníci a dokonce i paní průvodkyně :-) Interiéry zámku jsou překrásné, opravdu přímo pohádkové - až budete mít cestu, určtiě se tam zastavte, návštěva tohoto místa rozhodně stojí za to :-)

Na oběd jsme se vrátili do Cvikova a po obědě se záhadně vyčasilo :-) No paráda. Opět jsme se autem přiblížili do Sloupu a tentokrát se vydali na rozhlednu, která nás lákala už předchozí den. Cesta vedla kolem lesního divadla, ale pokračovala dál do kopce. Martínek už poslední metry nedával, tak jsem ho nesla za krkem. I přes to je to borec, z něj i z Ondry brzo budou zdatní turisti. Jen co jsme se došplhali nahoru na rozhlednu, Ondra prohlásil, že se mu chce čůrat... Na otázku proč nešel už dole odpověděl, že nevěděl, kde tam mají záchod. Bezva, no... Taťka se nedobrovolně nabídl, že to s ním půjde dolů, ovšem nehodlal se vzdát možnosti pěkného výhledu, takže po chvilce zase oba šlapali nahrou. Vlastně oba ne - taťka šlapal a Ondra se nesl :-) Rozhled parádní, není co dodat. 

Cestou z rozhledny jsem se ještě prošli Sloupem, vedla tam kouzelná ulička... 

Ve středu ráno nám taťka odjel. Nám začaly procedury, striktnější režim. Ale nezabránilo nám to jít odpoledne na procházku. Na oddělení máme maminku Míšu s malou Míšou, která je zhruba tak stará jako náš Martínek. Věřím tomu, že procházky s těmahle dvěma budou bezvadný. Hned vedle léčebny je křížová cesta a tak první náš společný výlet vedl právě tam. Vcelku kopec. Takže úkol zněl jasně - jak je dostaneme nahoru, pinďoury jedny usmrkaný? Vcelku jednoduše - za každým "pomníkem" na ně bafnout. Fungovalo to :-) Procházku jsme si prodloužili, ušli jsme toho vcelku kus, kluci nadšení a večer brzy odpadli. Po dlouhých měsících, které jsem s nima - nemocnýma - strávila víceméně doma, jsem dospěla k úžasnému zjištění - umím je utahat!!! 

Ve čtvrtek odpoledne nás čekal první výlet organizovaný přímo léčebnou. Jelo se na ranč Malevil. Počasí vyšlo naprosto luxusní, vyrazili jsme v tričkách a kloboucích, namazaní opalovákem :-) Kluci se svezli na koníkovi, viděli jsem králíky, slepice, oslíka, kozy, ale taky lamy, pštrosy a páva. V klecích tu měli veverky a někde uprostřed ohrad nechyběl ani holubník. Pro kozeny jsme přivezli nasušený chleba, no a ony se na nás hladově vrhly :-) Zvířátka byly super, ale Martínka stejně nejvíc zaujal traktork a nakladač, Ondra se zase naprosto realizoval na trampolíně a obrovské skluzavce. Výlet se prostě povedl :-)

V pátek jsem se my tři maminky z našeho oddělení domluvily, že se zajdeme podívat do lesního divadla ve Cvikově. Cesta nebyla ani tak moc dlouhá (odhaduju cca 4 km), jako spíš náročná - vedla do kopce, z kopce, do kopce, z kopce, po rovině a pak zase do kopce - a přitom každý z těch kopců byl opravdu kopec s velkým K. Ondra šlapal celou cestu po svých, Martínka jsem chvílemi poponášela, nicméně i ten si dal pěkně do těla. Já tedy taky, když jsem měla na zádech batoh a za krkem Marťu, potila jsem se jak hovado. Fakt. Letní počasí gradovalo, venku panovaly třicítky a já se v těch vedrech pomalým tempem plně naložená blížila k cíli, k cvikovskému lesnímu divadlu :-) foto nemám, divadlo není tak hezké jako to ve Sloupu. Nicméně i tam to kluci pojali jako bojovku a pěkně se rozdivočeli. Nejen oni, ale i Bára s Fílou, děti Kačky z našeho oddělení. Fíla je zhruba starý jako náš Ondra, takže si spolu rozuměli, samozřejmě nejvíc právě v divočení :-) Barunka je zase skvělá kamarádka a kluci se v ní vidí... Výlet se povedl, my maminy jsme se utvrdily v tom, že utahat děti opravdu umíme. Ondra usnul už v sedm! Martínek o hodinu pozděj, ale to jen proto, že si pospal ještě i odpoledne.

V sobotu se počasí naprosto pokazilo, teplota klesla o 15 stupňů. Fuj! Rozhodli jsme se s klukama pojmout tento den jako odpočikový. Většině maminek přijeli tatínci, takže kamarádů na výlet stejně moc nebylo. Ráno jsme s sebou vzali náš vozík a prošli se po Cvikově. V lékárně nakoupili už druhou pásku na tejpování a došli jsme i do Penáče, který tady den před tím otevřeli. Slíbila jsem klukům nějakou hračku, protože jsou opravdu šikovní a zvládáme to tady spolu fakt skvěle. Koupili jsme maňáska lvíčka a pak sadu do kuchyńky (vál, váleček, vykrajovátka, vařečky) - no prostě kluci mi tu budou "péct" nějaké mňamky, v herničce je suprová kuchyňka, asi teda hlavně pro holky, ale nám to neva. Po obědě si kluci pospali, přišlo mi, že se stále vyrovnávají s únavou z předchozího dne. Večer jsme vytáhli kolo a koloodrážedlo a oba si pořádně zajezdili. Martínkovi už to šlo parádně, začíná krásně držet rovnováhu, Ondra nadšeně objížděl náš pavilon Den jsme zakončili na trampolíně, kde jsme si všichni tři společně zaskákali. Byla do děsná legrace, určitě to nebylo naposled. 


První týden se skutečně povedl. Jen tak dál, ať je na co vzpomínat. Už teď si myslím, že se nám po Cvikově bude hodně stýskat...

Jill - 4.den

Dnes byl spíše odpočinkový den, teplota oproti včerejšku klesla o cca 15 stupňů. Kluci byli unavení ještě ze včera, takže tůra se dnes nekonala. 

Na Jill jsem ani tak neměla moc náladu.

Ovšem když máte přes půl republiky spřízněnou duši, která se v 10 večer neváhá optat, jestli už jste cvičili a když se dozví, že ne, tak řekne "já taky ne, tož šup šup, jdeme na to", pak není problém si Jill odcvičit i ve 22:22 :-)

Dnes mi činky přišly lehčí a kliků (dámských) jsem udělala v první sérii 19. Huráááá! Na rukách mi rostou svaly. Mně teda jde spíš o břicho - ale to doufám, že tam jsou změny taky, jen přes tukovou tkáň (špek zní blbě) zatím nejsou vidět.

To půjde...

Já to prostě dám :-)))))))

Jill - 3. den

Tak už jsem tu na nás práskla, že nyní trávíme čas ve Cvikově. Kluci by se měli dávat pomalu a jistě do kopy, no a já to pojala taky jako příležitost se sebou něco udělat. Nevařím a neuklízím, veškerá moje náplň dne se skládá z toho, abych se postarala o děti a o sebe. 

Zní to jako veget, ale úplně to tak není. Celé dopoledne mám tzv. nalajnováno, musím stíhat procedury s dvěma dětma, k tomu mám za úkol jim dát jídlo, což je v našem případě kapku složitější. Ondra nejedlík a Martínek sice jedlík, ovšem odmítač kousků. Skvělá to kombinace pro matku, která má jen jedny nervy... Kdo nezažil, nepochopí. 

No ale tak se starám nejen o to, jak nás zabezpečit co se jídla a šatstva týče (praní a případné žehlení je bohužel i tady jen a jen na mně), ale i o to, abychom měli lepší fyzičku. Z kluků hodlám mít o prázdninách turisty a já míním mít zpevněné svaly po vzoru Jill. Aspoň trošku :-)

A tak dnes, ač už bylo 21:30, jsem si řekla "jdi na to, ať to stojí za to" a odcvičila třetí den. Fyzička jde nahoru neskutečně, tak věřím, že to bude znát i opticky. A když se to odrazí i na váze, budu fakt ráda. 

Tentokrát vím, že tu Jill 30x fakt dám :-)

Velké stěhování

Vím to už dva měsíce. 

Začalo to zcela nenápadně - kluci byli opět nemocní a já hledala nějaké alternativní léčebné metody, protože TOHLE už přece není možný. Kluci lapli všechno, co letělo kolem. 

Naše paní doktorka mě utěšovala, že to je holt ten první rok ve školce, pak se ale podívala do záznamů kluků, chvíli popřemýšlela a nakonec konstatovala: "já Vás pošlu do lázní, to jim určitě pomůže". Na papírek mi napsala Cvikov, Jeseník, Luhačovice a poslala mě domů s tím, ať si zjistím, kde berou i děti do tří let. Pak ať si to zamluvím a ona sepíše žádost pro pojišťovnu. 

Domů jsem šla s rozporuplnými pocity. 

To jsou moji kluci vážně takoví chcípáci, že se musí jet někam léčit?!? To snad ne... 

Na druhou stranu v Jeseníkách jsme byli loni na podzim, bylo tam nádherně a já si říkala, že zrovna tam by to vůbec nemuselo být špatný.

Doma jsem zabrouzdala na netu a zjistila, že v Jeseníku i v Luhačovicích berou děti až od tří let, což Martínek zatím nemá. Cvikov jsem vůbec neznala. A když jsem našla, že leží až za Libercem, značně jsem se zhrozila. Tak daleko přece nepojedu! Googlila jsem dál, kousek od Brna jsem našla léčebnu Křetín, ta bere děti od dvou let. Jenže specializují se spíš na obezitu. 

Rozhodnutí udělal taťka - pojedete do Cvikova, aspoň se podíváte někam, kde to neznáte. Navíc tahle léčebna se na choroby horních cest dýchacích vyloženě specializuje, takže budem v dobrých rukách.

Pak už to šlo všechno docela rychle - paní doktorka sepsala žádost, já to donesla na pojišťovnu, pojišťovna pobyt schválila a bylo to definitivní. Mezitím jsem si udělala velmi podrobný seznam věcí, co budeme brát s sebou, dokupovala vše potřebné a stále jsem přemýšlela, jak to všechno poberem. 

Ale zvládli jsme to - nabalili jsme 2 kufry, 3 velké cestovní tašky, 2 velké plastové bedny, 2 batohy, kolo, koloodrážedlo a vozík za kolo, nějakou tu igelitku a jednu bedýnku a já nevímcoještě. Do auta jsme to nějak narvali. Bylo štěstí, že si taťka v práci půjčil dodávku, jinak bysme se asi neodstěhovali :-)

No a tak jsme tady. Strávíme tu sedm týdnů. Budeme absolvovat různé procedury - inhalace, rehabilitace, bazén, muzikoterapie a Ondra i hru na flétnu. Taky tu pro něj mají školku a paní učitelka je zároveň logopedka, takže i tam jsem Ondráška přihlásila. Léčebna má pro nás připravené nějaké výlety, my sami si budeme hledat nějaká zpestření, protože součástí léčby je i klimatoterapie - čili pobyt na čerstvém vzduchu. A že tu čerstvý vzduch je, o tom rozhodně nepochybujte. Areál léčebny je nádherný, takový malý Český ráj - les, stezky, skály, potůček, rybníčky a všude nádherné ticho...

Jill - 2. den

Včera jsem vynechala :-( Už jsem neměla sílu. Ovšem pohyb včera byl, to zas jo :-)))

Dnes mi bylo jasný, že Jill odcvičím. Přesto jsem se musela trochu přemáhat, abych si už konečně řekla "tak jo, jdu na to"

Vychází mi to bohužel vždycky až večer, což není ideální, ale já se stále utěšuju tím, že lepší někdy než nikdy. Přes den si opravdu půl hodiny v kuse nenajdu. Leda těsně po obědě, když Martínek usne, a to se mi s plným žaludkem hopsat vůbec, ale vůbec nechce.

Shrnutí dnešního cvičení - kondička je lepší, ale cítím svaly - přecejen je znát, že se předevčírem namáhaly. Mám ze sebe dobrý pocit, tak si můžu dát sprchu a jít spát.

Jill - 1.den

Posledních pár dní bylo trochu hektických, takže přiznávám bez vytáček - na cvičení nebyl ani čas ani nálada. Nicméně teď už je líp, dnes je pondělí, čili ideální den na to, aby se začlo.

A tak jsem začla!!!

Jill den první mám za sebou. Kondička je na tom podstatně líp než v únoru, kdy jsem se do cvičení pustila poprve. Ale jinak teda furt hrůza, no :-( Ovšem doufám, že bude líp :-)))))

Vím, že teď těch 30 dní 100% odcvičím. Jen si nejsem jistá, jestli to dokážu během 30ti dní, jestli to fakt zvládnu bez jediného dne pauzy...?

Uvidíme.

Tak co, přidal jste se někdo? Jste napřed nebo pozadu?

Jill

Tak jo, svěřím se. 

Hubnu. 

Jako každoročně, tak i letos 1. ledna jsem vlezla na váhu a zhrozila se. Tentokrát ale fakt hodně.

No jo no... Podepsal se na mně podzim a zima, neboť od září jsem téměř nepřetržitě seděla zavřená doma, protože kluci - buď jeden nebo druhej nebo taky oba dohromady - byli nemocní. A občas s nima i já. Babí léto jsem viděla pouze přes okno, maximálně jsem mohla vylézt na balkon. Sníh jsme si s klukama taky neužili. Je šílený, že Martínek ještě ani jednou nejel na sáňkách či bobech. Letos se to prostě z tohohle pohledu vůbec nepovedlo. 

Náladu jsem měla mizernou a i proto jsem já, jakožto čokoholik, podlehla této svojí neřesti :-( Dorazily to Vánoce, tedy především švestky plněné marcipánem a máčené v čokoládě. Ale co si budem říkat - nemá smysl vše svádět na okolnosti. Sice podmínky nebyly ideální, ale mám pocit, že s pevnou vůlí se to ustát dalo. Jen mně se to holt nepovedlo :-(

Nicméně není všem dnům konec a nic není nemožné. Respektive všechno je možné, tedy i to, že kila odkráčí nadobro pryč. Teda samy ne, musím tomu pomoct. A hodně pomoct...

Prvním krokem u mě bylo odhodlání. Ovšem ne jen fráze "měla bych zhubnout", nýbrž bytostné rozhodnutí smrsknout se o jednu až dvě velikosti. Musím říct, že se mi letos stalo to, co doteď ne. V hlavě se mi přepl jakýsi čudlík. Ten správný čudlík :-) O jídle jsem začala víc přemýšlet. Objevila jsem báječné stránky STOBu a začala si vše vážit a zapisovat. Suroviny jsem nemusela moc měnit - tofu, šmakouna, kuskus, bulgur, jáhly, pohanku, cottage, olivový olej atd... - to všechno jsme doma jedli i předtím. Ale pozměnila jsem způsob přípravy, bílou mouku nahradila celozrnnou nebo špaldovou, přidala víc zeleniny, některá jídla jsem zařadila častěj - např. ryby, některým se naopak snažím vyhýbat. Zdravěji jsme začali jíst všichni, tedy nejen já, ale i manžel a děti.

A ono to funguje! Výsledky se dostavily. Mám váhu nižší než před Ondrou, moje BMI je v normě. Ubyly mi tuky, přibyly svaly a voda, zrychlil se mi bazální metabolismus - což přeloženo do češtiny znamená, že jím dostatek bílkovin, dodržuju pitný režim, vydatně snídám a pravidelně jím. Začínám mít stejný problém jako v lednu - spoustu věcí nemůžu nosit. Teď už ale ne z důvodu, že je nedopnu, ale proto, že na mě plandají a jsou mi velký. Smrskla jsem se o jednu až dvě velikosti :-) Lidi si už všímaj a je to fajn pocit. Když bych se účastnila JTCJ, Havlíček a Cajthamlová by mě určitě pochválili :-)))

Jenže ideální to zatím zdaleka není.

Tudíž musím zařadit krok číslo dva. A to znamená přidat pohyb. Což zdá se bude větší problém než úprava jídelníčku. Před dětma jsem chodila 2x týdně na spinning. 7 týdnů po narození Ondry jsem se k němu na čas vrátila, ale nepřinášelo mi to takovou radost a potěšení jako předtím. Přes léto trochu jezdíme na kole, taky občas brusle, ale bohužel spíš rekreačně, nic pravidelného ani intenzviního. Blbý, no... Tak co teď?

Zázraky se nekonají. Ovšem pozor! Objevila jsem Jill. Přesněji Jillian Michaels a její 30 Day Shred. Jedná se o cvičení v tepovce, čili se spalují tuky, k tomu navíc posilování, takže se formuje postava. Stoprocentně vím, že to funguje. Jen to vydržet. Já v únoru začala a pak bohužel skončila. Nicméně i během těch pár dní jsem na sobě viděla obrovské pokroky, fyzička šla nahoru, zvládala jsem kliky i sedy lehy. Vůbec nevím, proč jsem s tím zase přestala, proč jsem se nedokopala k tomu, abych pokračovala. Holt asi tehdy ještě nenastal správný čas a v hlavě se mi nepřepl správný knoflík. 

Každopádně teď jsem to tady na sebe veřejně práskla, tak snad i tohle bude pro mě motivace. Já to dám a těch 30 dní odcvičím. A nemá smysl to odkládat, začnu s tím ještě dnes. 

Přidá se někdo?

Byla bych ráda... 

možná byste chtěli (chtěly by bylo asi výstižnější) odkaz, tak tady je

http://www.youtube.com/watch?v=1Pc-NizMgg8

komu se to zalíbí, jistě se na netu dokliká k dalším levelům :-)

přidávám i odkaz na diskuzi na FB, jsou tam i nějaké fotky, což je pro mě vždycky hodně motivační

https://www.facebook.com/pages/Diskuze-na-cvi%C4%8Den%C3%AD-s-Jillian-michaels/210694928940596

Můj první knedlík

Knedlíky jsm doteď kupovala. Přišlo mi to jednak pohodlné a jednak mnohem jednodušší než se vyrábět se svým vlastním. Pamatuju si, jak moje mamka pracně hnětla knedlíky, ten rychlý pravidelný zvuk narážející vařečky o dno zadělávací mísy slyším ještě teď. Vždycky si při tom dosti mákla. Nebo mi to aspoň tak přišlo. A tak, protože v Albertovi mají knedlíky vcelku dobré, kupovala jsem je tam a nehodlala to jakkoli měnit.

Až do chvíle, kdy jsem přijela na oběd ke kamarádce a ona měla svoje domácí. 

"Ty děláš vlastní?!?" Fakt jsem užasle zírala. "To já kupuju, bych se s tím nedělala."

Jenže kamarádka na to: "Ale prosím Tě, vždyť na tom nic není. Trochu mouky a kvasnic, zaděláš těsto a je to. Starý rohlíky se doma vždycky najdou a za chvíli to máš hotové. Navíc to vyjde o dost levněj."

"No to asi jo." A pak jsem vedla polemiku o tom, že u nás starý rohlíky nezbývají, neb mi kupujem tak akorát... Ale pořádně mi to vrtalo v hlavě. Přece nejsem žádný béčko. Zvládla ona, já určitě zvládnu taky. Zvlášť když na tom vlastně nic není.

A tak jsem se chystala na svůj velký den. Nastudovala vše na netu a vybavena domácí pekárnou jsem musela pouze konstatovat, že na tom fakt nic není. A pak už jsem jen čekala, kdy bude vhodná příležitost se blýsknout před rodinkou. No a můj velký knedlíkový den přišel právě dnes :-)

původní recept byl tento 

250 g polohrubé mouky, 250 g hrubé mouky, lžička cukru, lžička soli, 250 ml mléka, 1 vejce, 1/4 kostky kvasnic

Problém nastal hned na začátku - tolik mléka jsem doma neměla. Mohla jsem pro ně seběhnout, ale to bych se moc zdržela, takže jsem musela přejít na záložní plán. Strýček Google našel tento jogurtový recept

200ml mléka, 1 vejce, 1 bílý jogurt (150 g), lžička soli, lžička cukru, 300 g polohrubé mouky, 200 g hladké mouky, 1/2 kostky kvasnic

A protože ani tolik mléka doma nebylo, vzala jsem to tak nějak od oka :-)

mléko a jogurt (celkem cca 300 g), k tomu vajíčko, přidala jsem směs hrubé a polohrubé mouky, dosypala částečně hladkou celozrnnou moukou (mouky celkem cca 500 g), přidala lžičku cukru a lžičku soli, 1/2 kostky kvasnic a pustila program těsto. Trochu jsem ještě přisypávala mouku, aby se těsto nelepilo. Až už směs vypadala jako těsto, přisypala jsem ještě na kostky nakrájený celozrnný rohlík. 

Za hoďku a půl bylo hotovo. Vytvarovala jsem 4 menší šišky, nechala je na vále ještě chvíli kynout, až z nich byly normální šišky. Pak jsem je vložila do vroucí vody a z každé strany cca 8 minut vařila, až z nich byly velké šišky.

Výsledek předčil má očekávání. Pochvalou bylo, že kluci i taťka si pomlaskávali a jiný než tyhle knedlíky už prý příště nebudou chtít. 

Cena bez energií zhruba čtvrtinová než u kupované - a to srovnávám můj celozrnný knedlík s obyčejným kupovaným. Časově se vším všudy to byly asi 3 hodiny, ale většinu práce za mě udělala pekárna.

K obědu dnes byla rajská, která se mi taky moc povedla. Ale knedlíky dnes hrály prim :-))) 

Nicméně recept na rajskou taky někdy přidám.