Měsíc

Někdy mám pocit, že nezvládám. Už ráno, když vstávám, tak vím, že to bude těžké :-(

Martínek v postýlce plače hned po probuzení, a to v lepším případě. Jsou totiž i horší scénáře - například když se pročůrá durch a já musím převlíkat celou postýlku nebo když si sundá spací pytel, pyžámko i plínu, do níž udělal "poklad".  Nechápu, proč bobanům říká babička poklad, nic se za to nekoupí, musí se to vyhodit a kolikrát to zrovna nevoní...

Ondra má často taky své dny. Vstane s brekem, nic se mu nechce, oblíkat se nechce, vyčůrat se nechce, snídat nechce, nic mu není po chuti. Nejraděj by se vyvalil před televizi a pouštěl si DVD.

A já vstanu, vím, že to tu musím "pofackovat" (jak říká kamarádka Eva a rozhodně tím nemyslí rozdávání pohlavků). Musím přebalit a oblíct Martínka. Několikrát mu nasadit papučky, které si on několikrát +1 sundá. Celou dobu přemlouvám Ondru, aby se taky oblíkl, což někdy klapne, někdy ne. Má trpělivost se zmenšuje...

Nastává snídaně. Martínka posadím do židličky a jdu ji připravit. On už je ale kolikrát hodně nervózní a určitě se mu honí hlavou něco jako: "Proč to té mamce tak dlouho trvá? Proč mě dala do židličky, když jsem jí chtěl pomáhat na lince? Proč mi dala ten bryndák, když já chci snídat v krásné novém tričku? Proč mě mamka nechce nechat, abych se jednou už konečně nakrmil sám? No nic, zkusím se vysoukat z židličky, bryndoš hodím na zem a mamce vytrhnu z ruky lžičku a bude to!" Abych Martínka před snídaní aspoň chvíli zabavila, dávám mu flašku s pitím. Ho však víc baví čaj vylívat všude kolem a děsně se u toho řechtá. Já ne :-(

Ondra a snídání (a jídlo vůbec) - to je kapitola sama o sobě. On nakonec téměř vždy všechno sní, ale děsně mu to trvá. Denodenní nápor na moje nervy. Jo, někdy nervy rupnou :-(

Den pokračuje, kluci často vyžadují mou asistenci u všeho, sama se nedostanu ani tam, kam i králové chodí sami. Marťa několikrát ještě nadělí poklad, Ondra v zápalu velkého soustředění tak tak doběhne na záchod a pak vyskládá svoje slipáky a tepláky na topení (je mu fuk, že nehřeje) se slovy: "To nevadí, to uschne, já si vezmu nový." K vaření mám dva pomocníky, ovšem výstižnější je "dva škodiče". Něco přeteče, něco se připálí - to je fuk, hlavně když nemusíme volat hasiče ani záchranku...

Místo odpolední procházky Ondra už od oběda hlásí jak je děsně unavený a usíná nad plným talířem. V odpoledním spaní a svačení se oba kluci prostřídají (i když já se snažím, aby vše dělali zaráz), takže ven se dostanem až navečer, kdy už je doma taťka a ptá se: "Tak co jste celý den dělali? Byli jste venku?"

Večer padám únavou, kluci však mají energie na rozdávání, takže se radostně cákají ve vaně - všude potopa, ale očička jim září štěstím. Taťka večer hodně pomáhá, bez něj by náš večerní uspávací rituál trval mnohem déle. Takže zbývá pohádka pro Ondru a nakojit Marťu. Pohádku čte většinou taťka, kojím já. Naopak nikdy :-) Někdy už položím oba kluky do Ondrové postele a čtu jim oběma. Marťa na to ale ještě moc není, raději by knížku četl sám (a knížka by už pak nebyla k přečtení)...

Ležím v posteli, vybavuju si zážitky z právě končícího dne, snažím se je honem sdělit manželovi, aby věděl, co kluci dělali, řekli, jak se tvářili a jaké pokroky se jim povedly.

A kolikrát mám chuť někam vypadnout. Někam, kde nebude nikdo a nic, jen klid, mír a pohoda. Někam hoooodně daleko a na hooooodně dlouho. Nejlíp na Měsíc. A rovnou na měsíc.