Naše koupelna nemá okno a světlo zvenku se tam nedostane. Pokaždé si musíme rozsvítit, protože jinak je tam tma jako v pr...., chci říct tma jak v pytli. No a vcelku nedávno si Ondra našel novou zálibu - zhasínat nám v koupelně světlo.
Klasický scénář vypadá zhruba takto - čistím si zuby, foukám si vlasy, dávám prádlo do pračky, zkrátka cokoli. Bláhově si myslím, že Ondra si buď hraje, kouká na telku, prohlíží knížku - prostě že si dělá něco svýho a o mně vlastně ani neví. A ono ne... On ta potvůrka se tichounce připlíží ke dveřím, hooodně nenápadně, hlavně abych si ho nevšimla. Omrkne situaci a v tu nejnevhodnější chvíli udělá BLIK, zavře pro jistotu ještě dveře a já se rázem ocitám v naprosté tmě. A než stačím jakkoli reagovat, ozývá se Ondrův radostný (a nakažlivý) smích.
Když mi to provedl poprve, podruhé a snad možná i podesáté, byla to ještě sranda. Ovšem když se mi to stávalo několikrát denně a asi postopadesáté, je jasný, že jsem byla vzteky bez sebe. Grrrrrrr :-(((
Nepomohlo nic. Domlouvání, rozumné vysvětlování, nadávání, výhružky i plácnutí po ruce - to vše se míjelo účinkem.
Ba naopak. Po nějaké době se zaměřil i na taťku. Takže i ten se octl několikrát s pěnou na tváři a holícím strojkem v ruce v totální tmě. A Ondra z toho měl zase děsnou srandu, řehnil se jak pominutej. Radost v jeho dětských očích byla oooobrovská a ten pocit, že nás ZASE dostal, to se ani nedá popsat...
Nějakou dobou jsme to víceméně nějak snášeli. Ovšem naše trpělivost docházela. Už ani nevím kdy a jak, ale jednoho dne, kdy po jeho zhasnutí následovalo klasické domlouvání, vysvětlování, nadávání atd. s tím Ondra přestal. Ufff. Vypadalo to, že nadobro - díky bohu :-)
Včera ráno jsem v koupelně prováděla svůj každodenní ranní rituál. Ondra stojí ve dveřích a najednou se zeptá: "Maminko, bojíš se tmy???"
"Ne, nebojím," povídám já.
Ale uvědomuju si, že on se třeba bojí. Nedávno se zčista jasna začal bát pavouků jenom proto, že jsme o nich četli v Broučkách. Takže si říkám, že žádné strachy není možné podceňovat a už si v hlavě chystám velkolepou přednášku o tom, že tma vůbec není strašidlácká, že je to naopak velká romantika, když se třeba kochám pohledem na nebe plné hvězd... No hlava mi šrotuje a do toho se Ondra ptá znovu: "Maminko, opravdu se nebojíš tmy???"
"Fakt ne, Ondrášku. Proč bych se měla bát? Vždyť tma nic nedělá."
Dál si čístím zuby a už už, jen co nebudu mít pusu plnou pěny, chci začít výchovný monolog o neškodnosti tmy...
Ale Ondra je rychlejší. "Tak to je mooooc dobře."
BLIK.
A pak už je jen černočerná tma a všude kolem se rozléhá Ondráškův vítězoslavný smích.
Žádné komentáře:
Okomentovat