Když jsem byla poprve těhotná a čekala jsem Ondru, tak mi všechny mé zkušenější kamarádky (= mající dítě) radily, ať pořádně odpočívám. Ať si ještě s Pupíkem naspím spoustu hodin do zásoby, že se mi to bude hodit. Je fakt, že konec těhotenství byl únavný sám o sobě. Odpočívala jsem dost, přišlo mi, že všechno dělám dvakrát tak dlouho než doteď, pořád jsem posedávala. Jenže vyloženě spát se mi nechtělo. Ba naopak, před pátou jsem byla vzhůru a nešťastně jsem čučela do stropu...
Pak se narodil Ondra a najednou z hodiny na hodinu jsem nebyla 2v1, ale 1+1. A to se vším všudy, hlavně s potřebami jezení a spánku. Ty jsme totiž měli zcela opačné. První noci v porodnici u mě nefungovaly ani hormony, ani mateřský instinkt - Ondrův hlad a pláč mě prostě nevzbudil, musela mě probudit druhá maminka na pokoji. Částečně možná v sebeobraně, aby se jí nevzbudilo její vlastní dítě :-) Ondra by se možná i uřval, ale já prostě spala a spala jak Šípková Růženka...
Ještě v porodnici se to ovšem srovnalo a já se zcela automaticky začala budit na větší zavrtění, často těsně předtím než se Ondrášek začal rozkoukávat a dával najevo, že by rád jedl. Vyčerpávající nebylo ani tak kojení samotné a následné čtvrthodinové odbrkávání, ale spíš to, že Ondra v noci po kojení kolikrát nechtěl spát a spokojený byl jen u mě v náručí. Taky ho hodně trápily prdíky. A nebo se o jídlo hlásil co hodinu. To jsem pak ráno vypadala jak zmlácená nebo po opici, říkala jsem, že už fakt nemůžu (a mohla.... jééééé, co ženská vydrží, když musí....) a dělalo se mi mdlo už jen z pomyšlení na další takovou noc. A že jich ještě bylo!
Na druhou stranu nejsem zastáncem nechat dítě vyřvat, nedopřát mu svou blízkost a nenakojit ho, ač se toho prcek vehementně dožaduje. Takže kamarádky - matky stejně starých dětí začaly postupně hlásit, že jejich děti už spí od večera do rána, zatímco Ondra se stále budil několikrát za noc...
Ale nakonec jsem se dočkala i já, z ničeho nic, těsně po prvních narozeninách vydržel Ondrášek spát až do rána. A to už mu zůstalo. V noci se pak už nikdy nebudil, nemívá noční můry, nevolá mě, nechce napít. Prostě když usne, krásně spí. Je to fakt jistota a dala bych za to ruku do ohně.
Nějaký čas jsem si užívala celonočního nepřerušovaného spánku. Pak jsem znovu otěhotněla a už jsem věděla, co mě čeká. S Martínkem se to celé v podstatě opakovalo. Jak s mým časným vstáváním na konci těhu, tak s tím, že v porodnici hned nenaskočilo to tajemné propojení, kdy máma i ve spánku slyší každé zavrtění, zakašlání a povzdechnutí svého miminka...
Martínek byl odjakživa pohodář a spáč. Vzbudil se jen na jídlo, nakojil se, brknul si a zase spokojeně usnul. Někdy víckrát, někdy míňkrát, ale probdělé noci jsem s ním zažila jen dvě. Poprve jsem si zkusila dát polívku z červené čočky (špatně - i ta nadýmá), podruhé jsem neodolala čerstvým kynutým buchtám (taky špatně, ty opravdu nadýmají šíleně...)
Ale i tak bylo po nějaké době noční kojení vyčerpávající. Přes den jsem totiž neměla jen hodné a často spící miminko, ale k němu ještě živého a živelného Ondru. Prostě vedne odpočinek téměř nehrozil a v noci už tuplem ne... Kamarádky se stejně starými dětmi opět začaly hlásit, že už se konečně pořádně vyspaly. Já stále nic. Tajně jsem se upínala k prvním narozeninám, že to pak prostě nějak přijde samo. Jenže nepřišlo. Už jsem začala přemýšlet o tom, že bysme ho nějak "naučili" nechtít v noci kojit. Ovšem toto učení znamená nechat dítě vyřvat, s čímž nesouhlasím a asi bych to ani nezvládla.
A tak jsem se pomalu začala smiřovat s doživotním nočním kojením, vstávala jsem někdy jednou, někdy dvakrát, někdy třikrát za noc. A když rostly zuby, tak snad i desetkárt... Včera ráno, když jsem se probudila, uvědomila jsem si, že se Marťa v noci o mlíčko nepřihlásil. Že by? Radši se nebudu radovat předčasně, určitě to byla spíš náhoda... Jenže dnes se situace opakovala. Opět jsme spali celou noc. Tak že by fakt už???
Škoda jen, že toho v mnoha jiných situacích nejsme schopni...
Žádné komentáře:
Okomentovat