Kecálek

Martínek se nám pěkně rozkecává. Opakuje fakt kde co, každou blbost. Umí spoustu nových slov - na táboře se naučil muha (mucha), bouče (brouček), osa (vosa). Kdyš slyší vlak, vesele volá "ak, ak" a ukazuje směrem ke kolejím. "Oto" je auto a to je taky vždycky rád, když je venku neustále potkáváme.

No a dnes večer u večeře na nás Martínek volá zcela zřetelně "jebík, jebík". Kluky máme vcelku slušně vychované, takže sprostého na tom není nic :-) To se jen Marťas dožadoval chlebové kůrky, kterou krásně snědl a vůbec mu nevadily kousky. 

Badminton

Ondra dnes doma lovil muchy. Lovil, ale žádnou neulovil, prý moc potřebuje plácačku :-)

Odpoledne koukal z balkonu dolů na hřiště a volá na mě: "Mamíííí, tam holky taky plácají muchy!"

Mrknu dolů....... a ony hrály badminton :-)

Bahno

Včera se Ondra koukal z balkonu dolů na silnici a najednou nám povídá:

"Tam dole je hovná voda."

"Cože???" a nechápavě jsme se na sebe s taťkou podívali. 

"No hovná voda!" trvá si dál na svém Ondra.

"Ondrášku a co to jako je???"

"No, je to skoro jako ho-no, ale trochu to teče, tak je to taková hovná voda..."

Matýsci

"Maminko, my bychom moc potřebovali nějaké zvířátko!" povídal mi nedávno Ondra.

"Jooooo?????? A proč?" ptám se já, ale nevěnuju tomu moc pozornosti. Zatím.

"Abychom se mohli o někoho starat. Asi bychom potřebovali krokodýla!"

"KROKODÝLA? Proč krokodýla? Jak jsi na to přišel??? Ten je moc velkej, ten by se nám sem nevešel. Navíc moc kouše a to by nás bolelo."
A začínám být zvědavá, co Ondra ještě vymyslí. Na tričku má krokodýla, tak je jasné, jak na to přišel. Ovšem vzhledem k tomu, že na jiném tričku má zebru, tak to možná bude ještě zajímavý...

"Tak jo, krokodýla nepotřebujem. Ale moooc bychom potřebovali křečka."

"Ondrášku, křeček taky kouše, toho bysme taky nepotřebovali." A už vím, odkud vítr vane. Jj, Hani, návštěva u Vás byla v tomto směru nezapomenutelná :-)

"Ale potřebovali. Teta Hanka má také křečka a také kouše. Ale to nevadí. A my bychom potřebovali úplně stejnýho."

A tak nevím, jestli bysme ho potřebovali nebo nepotřebovali... 

Kdysi před dětma, ale už po svatbě jsem jednoho křečka pořídila manželovi k narozeninám. Víc než radost na něm ze začátku bylo vidět spíš zděšení - tedy na manželovi. I když křeček byl taky takovej vyplašenej... Dostal jméno Matýsek a byl to náš velký kamarád. A nekousal. Jen trochu ze začátku, když se bál. 

Asi za 2 měsíce jsem mu pořídila kamarádku - Elišku. Byla také džungaráček, celá bílá. Ale vůbec se neskamarádili, po několika hodinách jsem ji musela jít vrátit, jinak by se pozabíjeli... 

Ale nevzdali jsme to a za pár dní jsme si domů přinesli Aničku. 

Ta byla naprosto úžasná a myslím, že už nikdy takovýho křečka mít nebudem. Vůbec nekousala, nechávala se hladit po hřbetě i na bříšku - a kvůli tomu si klidně lehla na záda. Milovala kukuřici, kterou jsme jí rádi dopřáli a ona si z ní dělala zásoby v domečku. Když jsme jí ji dávali, syslila si zrníčka za škraněma, málem by jí pusa praskla, ale ona se snad bála, že by jí něco uteklo, tak raděj s plnou pusou čekala před domečkem než by si chvíli odskočila a vrátila se s práznou tlamičkou. Anička byla náš miláček a když po 2 letech zčista jasna umřela, moc jsme ji oplakali.U dědy na zahradě má hrobeček... 

Pak jsme si pořídili náhradu, Julču. Ale ta byla moc hloupá, kousala, nebyla s ní sranda. A k srdci nám až tak nepřirostla. Rok po Aničce umřel Matýsek a další rok umřela i Julča. I tu jsme oplakali a řekli si, že už křečky nechcem... 

Ale teď stejně tajně doufám, že to přehodnotíme. Džungaráčci jsou úžasní a když se padne na mazlíka, je to moc prima. My jsme jim říkali Matýsci a myslím, že nějaký Matýsky by kluci jednou mohli mít... Co taťko?

Měsíc

Někdy mám pocit, že nezvládám. Už ráno, když vstávám, tak vím, že to bude těžké :-(

Martínek v postýlce plače hned po probuzení, a to v lepším případě. Jsou totiž i horší scénáře - například když se pročůrá durch a já musím převlíkat celou postýlku nebo když si sundá spací pytel, pyžámko i plínu, do níž udělal "poklad".  Nechápu, proč bobanům říká babička poklad, nic se za to nekoupí, musí se to vyhodit a kolikrát to zrovna nevoní...

Ondra má často taky své dny. Vstane s brekem, nic se mu nechce, oblíkat se nechce, vyčůrat se nechce, snídat nechce, nic mu není po chuti. Nejraděj by se vyvalil před televizi a pouštěl si DVD.

A já vstanu, vím, že to tu musím "pofackovat" (jak říká kamarádka Eva a rozhodně tím nemyslí rozdávání pohlavků). Musím přebalit a oblíct Martínka. Několikrát mu nasadit papučky, které si on několikrát +1 sundá. Celou dobu přemlouvám Ondru, aby se taky oblíkl, což někdy klapne, někdy ne. Má trpělivost se zmenšuje...

Nastává snídaně. Martínka posadím do židličky a jdu ji připravit. On už je ale kolikrát hodně nervózní a určitě se mu honí hlavou něco jako: "Proč to té mamce tak dlouho trvá? Proč mě dala do židličky, když jsem jí chtěl pomáhat na lince? Proč mi dala ten bryndák, když já chci snídat v krásné novém tričku? Proč mě mamka nechce nechat, abych se jednou už konečně nakrmil sám? No nic, zkusím se vysoukat z židličky, bryndoš hodím na zem a mamce vytrhnu z ruky lžičku a bude to!" Abych Martínka před snídaní aspoň chvíli zabavila, dávám mu flašku s pitím. Ho však víc baví čaj vylívat všude kolem a děsně se u toho řechtá. Já ne :-(

Ondra a snídání (a jídlo vůbec) - to je kapitola sama o sobě. On nakonec téměř vždy všechno sní, ale děsně mu to trvá. Denodenní nápor na moje nervy. Jo, někdy nervy rupnou :-(

Den pokračuje, kluci často vyžadují mou asistenci u všeho, sama se nedostanu ani tam, kam i králové chodí sami. Marťa několikrát ještě nadělí poklad, Ondra v zápalu velkého soustředění tak tak doběhne na záchod a pak vyskládá svoje slipáky a tepláky na topení (je mu fuk, že nehřeje) se slovy: "To nevadí, to uschne, já si vezmu nový." K vaření mám dva pomocníky, ovšem výstižnější je "dva škodiče". Něco přeteče, něco se připálí - to je fuk, hlavně když nemusíme volat hasiče ani záchranku...

Místo odpolední procházky Ondra už od oběda hlásí jak je děsně unavený a usíná nad plným talířem. V odpoledním spaní a svačení se oba kluci prostřídají (i když já se snažím, aby vše dělali zaráz), takže ven se dostanem až navečer, kdy už je doma taťka a ptá se: "Tak co jste celý den dělali? Byli jste venku?"

Večer padám únavou, kluci však mají energie na rozdávání, takže se radostně cákají ve vaně - všude potopa, ale očička jim září štěstím. Taťka večer hodně pomáhá, bez něj by náš večerní uspávací rituál trval mnohem déle. Takže zbývá pohádka pro Ondru a nakojit Marťu. Pohádku čte většinou taťka, kojím já. Naopak nikdy :-) Někdy už položím oba kluky do Ondrové postele a čtu jim oběma. Marťa na to ale ještě moc není, raději by knížku četl sám (a knížka by už pak nebyla k přečtení)...

Ležím v posteli, vybavuju si zážitky z právě končícího dne, snažím se je honem sdělit manželovi, aby věděl, co kluci dělali, řekli, jak se tvářili a jaké pokroky se jim povedly.

A kolikrát mám chuť někam vypadnout. Někam, kde nebude nikdo a nic, jen klid, mír a pohoda. Někam hoooodně daleko a na hooooodně dlouho. Nejlíp na Měsíc. A rovnou na měsíc.

Táborové tvoření

Jak už jsem psala v předchozím příspěvku, byli jsme týden na táboře. Tématem byl pravěk, částečně inspirovaný večerníčkem O Človíčkovi. Pravěku se týkaly i výtvarné, dovednostní a pohybové aktivity, které byly pro děti předem přichystané.

Z kluků i holek se pomalu a postupně stávali pračlovíčci.

Nejprve Človíček potřeboval domeček. Děti je za pomoci lepidla vytvořily z malých dřevěných kostiček různých barev a tvarů.

 

a tady je Ondrův výtvor. No..... spíš můj :-)))

 

 

Aby človíčkovi nebyla zima, musel si udělat nějaké oblečení. Naši malí Človíčci by to určitě ještě nezvládli, tak jsme jim právěký oděv stvořily my mamky.  Ten Ondrův vypadá takhle - a musím říct, že jsem ho šila několik hodin. Pytlovina hodně kouše, tak bylo potřeba olemovat jak otvor kolem krku, tak i kolem rukou. Kožešin byl vcelku nedostatek, takže co jsem neulovila včas, nebylo :-)

Správný pračlovíček má na krku náhrdelník třeba z kančích zubů. Kance jsme tedy kvůli tomu nelovili, ale z hlíny jsme si vyrobili korálky. Bylo to jednoduché, takže ty vpravo dělal Ondra úplně sám. Na šňůrku jsem mu je pak s peříčky ale navázala já.

 

Pračlovíček brzy usoudil, že jen rukama nic moc neuloví. Ale že když si najde správný kámen, pevně se přiváže k nějakému šikovnému klacku, hned má k dispozici sekyrku či oštěp. A s tím už se dají dělat daleko jinší věci! S tímhle úkolem nám pomáhal taťka.

  

Správný Človíček taky dřív nebo později zjistí, že je důležité mít oheň. A tak si naši pračlovíčci vyráběli lucerničky. Ta Ondrova se opravdu povedla a když se v ní večer zapálí svíčka, vypadá to fakt kouzelně :-)

  

Každému je jasné, že pravěcí lidé pouze nelovili mamuty. Určitě měli i umělecké sklony. A tak se i naši malí pračlovíčkové pokusili vytvořit něco jako jeskynní malby. Vzhledem k tomu, že Ondra moc nekreslí, s dílkem jsem mu pomáhala já. I tak byla radost obrovská...

 

I pro mamky bylo nachystané tvořeníčko. Jenže přísně tajné! Po několik večerů jsme malovaly trička. Ty pak děti našly v pokladu, který jsme se poslední večer vydali všichni hledat...

 

Písnička o naší rodince

Na táboře jsme měli za úkol složit básničku o naší rodince. A tak jsem zapojila svoje mozkové závity a podařilo se mi sestavit rýmování, které - ne náhodou - lze zpívat na melodii, co nás celým táborem provázela, tedy na Umbabá, umbabá - písničku z večerníku o Žofce :-)

Ondrášek nosí brejličky,

v posteli si zpívá písničky,

chce jak pračlovíček být

a mamuta ulovit.

Martínek je sice maličký,

nosí malá trička a botičky,

přesto by i on moc rád,

s brontosaurem šel si hrát.

Taťka ten nám ukáže,

že když si vezme provázek,

kámen ke klacku přidělá 

a sekyrku tak udělá.

Když kluci mamuta uloví,

mamka jim kostým zhotoví,

je to přece jasná věc,

že je tu PRAVĚK MORAVEC :-)

Človíčkova písnička

Minulý týden jsme byli na táboře. Téma znělo pravěk a byly tomu přizpůsobené všechny dovednostní, výtvarné i pohybové aktivity.

Celý týden nás provázela písnička, taková " táborová hymna". Zpívala se na melodii z večerníčku o opičce Žofce.

Umbabá, umbabá, umbaumbaumbabá,

umbabá, umbabá, umbaumbaúúúú.

Pravěk to je zábava,

jen jde z něj někdy obava,

Človíček nám ukáže,

jak oheň, kopí dokáže

Umbabá, umbabá,...

Na všechno přijde človíček,

jak vyrobit misku, košíček

a oheň si rozdělá,

upeče kance do hněda.

Umbabá, umbabá,...

V pravěku žijí zvířata,

s ostny, rohy či chlupatá,

mamuti či ještěři,

dnes dáme si je k večeři.

Umbabá, umbabá,...

Pro všechny mé kamarádky a jednoho malého velkého bojovníka

"Přátelé jsou příbuzní, které si člověk vybírá sám."   

Deschamps

Mám pár opravdových přátel. Vlastně přítelkyň. Pánové prominou, ale na přátelství mezi mužem a ženou nevěřím. Jedinýho chlapa, který je mi vším, tedy i přítelem, jsem si vzala, a tento krok už nemám v plánu vícekrát opakovat :-)

Tahle moje druhá "rodina" není velká. Pár sester, vícero sestřenic a nějaký ty tety. Ségry bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Nemusíme se vidět měsíce a snad i roky. Přesto se při setkání pokračuje v hovoru tak jako by se skončilo včera. Jsme stále v kontaktu, i když více či méně častém. Mám pocit, že se na ně můžu kdykoli s čímkoli obrátit a ony tu vždycky budou. Automaticky nastaví svoje ucho, abych se mohla vykecat, svoje rameno, abych se mohla vybrečet, ale taky se zcela přirozeně a upřímně se mnou radují z mých úspěchů a mého štěstí... A přesně takhle to funguje i obráceně, aspoň doufám, že i ony mají ze mě ten samý pocit...

"Nepomáhá nám tolik pomoc našich přátel, 

jako jistota, že by nám pomohli." 

Epikuros

Tahle "rodina" se čím dál tím víc rozrůstá. Ani ne tak o nové přítelkyně, to už by fakt muselo něco být. Ale jde o partnery mých přítelkyň, které před svatbou i po ní náležitě drbem :-)))  A taky o jejich děti, na které se před jejich příchodem strašně moc těšíme. A když už je pak máme, je to sice obrovská radost a štěstí, ale co si budem říkat, starostí snad ještě víc. A je potřeba se ujistit, že jinde to není jinačí... A to fakt není, že holky?!? :-)))))

Před pár dny přibyl do téhle mé "rodiny" maličkatý človíček. Dlouho očekávaný a moc chtěný.

Radost, že se z další mé "ségry" stala dvojmamka, se ovšem mísí s pocity rozpaků. Měl totiž ještě čas, celý prázdniny si měl ještě užívat u mámy v bříšku... Místo toho se vyhřívá v inkubátoru... 

On to ale určitě všechno zvládne. Brzy přibere, povyroste a usínat už pak bude doma ve své postýlce. Je to šikula a bojovník. A na ten boj není sám, má mámu a tátu a další blízké lidi kolem.

A taky jednu tetu. Tetu, co mu moc a moc drží pěsti. I jeho mámě, aby to všechno zvládla. Je to moc a moc těžký, náročný a je jasný, že tenhle start do života bude o dost složitější než jaký měl původně být.

Dobře to dopadne! Držte se, myslím na Vás!

Sedmikráska

Ondra má maličkou nálepku želvy. Kouká se na ni a povídá mi:

"Maminko, ta je ale krááásná, co? Já ti ji přilepím na čelo a budeš moje sedmikráska!"

Celá noc

Když jsem byla poprve těhotná a čekala jsem Ondru, tak mi všechny mé zkušenější kamarádky (= mající dítě) radily, ať pořádně odpočívám. Ať si ještě s Pupíkem naspím spoustu hodin do zásoby, že se mi to bude hodit. Je fakt, že konec těhotenství byl únavný sám o sobě. Odpočívala jsem dost, přišlo mi, že všechno dělám dvakrát tak dlouho než doteď, pořád jsem posedávala. Jenže vyloženě spát se mi nechtělo. Ba naopak, před pátou jsem byla vzhůru a nešťastně jsem čučela do stropu...

Pak se narodil Ondra a najednou z hodiny na hodinu jsem nebyla 2v1, ale 1+1. A to se vším všudy, hlavně s potřebami jezení a spánku. Ty jsme totiž měli zcela opačné. První noci v porodnici u mě nefungovaly ani hormony, ani mateřský instinkt - Ondrův hlad a pláč mě prostě nevzbudil, musela mě probudit druhá maminka na pokoji. Částečně možná v sebeobraně, aby se jí nevzbudilo její vlastní dítě :-) Ondra by se možná i uřval, ale já prostě spala a spala jak Šípková Růženka... 

Ještě v porodnici se to ovšem srovnalo a já se zcela automaticky začala budit na větší zavrtění, často těsně předtím než se Ondrášek začal rozkoukávat a dával najevo, že by rád jedl. Vyčerpávající nebylo ani tak kojení samotné a následné čtvrthodinové odbrkávání, ale spíš to, že Ondra v noci po kojení kolikrát nechtěl spát a spokojený byl jen u mě v náručí. Taky ho hodně trápily prdíky. A nebo se o jídlo hlásil co hodinu. To jsem pak ráno vypadala jak zmlácená nebo po opici, říkala jsem, že už fakt nemůžu (a mohla.... jééééé, co ženská vydrží, když musí....) a dělalo se mi mdlo už jen z pomyšlení na další takovou noc. A že jich ještě bylo!

Na druhou stranu nejsem zastáncem nechat dítě vyřvat, nedopřát mu svou blízkost a nenakojit ho, ač se toho prcek vehementně dožaduje. Takže kamarádky - matky stejně starých dětí začaly postupně hlásit, že jejich děti už spí od večera do rána, zatímco Ondra se stále budil několikrát za noc...

Ale nakonec jsem se dočkala i já, z ničeho nic, těsně po prvních narozeninách vydržel Ondrášek spát až do rána. A to už mu zůstalo. V noci se pak už nikdy nebudil, nemívá noční můry, nevolá mě, nechce napít. Prostě když usne, krásně spí. Je to fakt jistota a dala bych za to ruku do ohně.

Nějaký čas jsem si užívala celonočního nepřerušovaného spánku. Pak jsem znovu otěhotněla a už jsem věděla, co mě čeká. S Martínkem se to celé v podstatě opakovalo. Jak s mým časným vstáváním na konci těhu, tak s tím, že v porodnici hned nenaskočilo to tajemné propojení, kdy máma i ve spánku slyší každé zavrtění, zakašlání a povzdechnutí svého miminka... 

Martínek byl odjakživa pohodář a spáč. Vzbudil se jen na jídlo, nakojil se, brknul si a zase spokojeně usnul. Někdy víckrát, někdy míňkrát, ale probdělé noci jsem s ním zažila jen dvě. Poprve jsem si zkusila dát polívku z červené čočky (špatně - i ta nadýmá), podruhé jsem neodolala čerstvým kynutým buchtám (taky špatně, ty opravdu nadýmají šíleně...)

Ale i tak bylo po nějaké době noční kojení vyčerpávající. Přes den jsem totiž neměla jen hodné a často spící miminko, ale k němu ještě živého a živelného Ondru. Prostě vedne odpočinek téměř nehrozil a v noci už tuplem ne... Kamarádky se stejně starými dětmi opět začaly hlásit, že už se konečně pořádně vyspaly. Já stále nic. Tajně jsem se upínala k prvním narozeninám, že to pak prostě nějak přijde samo. Jenže nepřišlo. Už jsem začala přemýšlet o tom, že bysme ho nějak "naučili" nechtít v noci kojit. Ovšem toto učení znamená nechat dítě vyřvat, s čímž nesouhlasím a asi bych to ani nezvládla.

A tak jsem se pomalu začala smiřovat s doživotním nočním kojením, vstávala jsem někdy jednou, někdy dvakrát, někdy třikrát za noc. A když rostly zuby, tak snad i desetkárt... Včera ráno, když jsem se probudila, uvědomila jsem si, že se Marťa v noci o mlíčko nepřihlásil. Že by? Radši se nebudu radovat předčasně, určitě to byla spíš náhoda... Jenže dnes se situace opakovala. Opět jsme spali celou noc. Tak že by fakt už??? 

Ruku do ohně bych za to ještě rozhodně nedala. Ale jsem ráda, že se mi potvrdilo, že všechno má svůj čas. A že to jde i bez stresů. Chce to jen dětem věřit, že jsou schopny na spoustu věcí přijít samy :-)))

Škoda jen, že toho v mnoha jiných situacích nejsme schopni...

Bojíš se tmy?

Naše koupelna nemá okno a světlo zvenku se tam nedostane. Pokaždé si musíme rozsvítit, protože jinak je tam tma jako v pr...., chci říct tma jak v pytli. No a vcelku nedávno si Ondra našel novou zálibu - zhasínat nám v koupelně světlo. 

Klasický scénář vypadá zhruba takto - čistím si zuby, foukám si vlasy, dávám prádlo do pračky, zkrátka cokoli. Bláhově si myslím, že Ondra si buď hraje, kouká na telku, prohlíží knížku - prostě že si dělá něco svýho a o mně vlastně ani neví. A ono ne... On ta potvůrka se tichounce připlíží ke dveřím, hooodně nenápadně, hlavně abych si ho nevšimla. Omrkne situaci a v tu nejnevhodnější chvíli udělá BLIK, zavře pro jistotu ještě dveře a já se rázem ocitám v naprosté tmě. A než stačím jakkoli reagovat, ozývá se Ondrův radostný (a nakažlivý) smích. 

Když mi to provedl poprve, podruhé a snad možná i podesáté, byla to ještě sranda. Ovšem když se mi to stávalo několikrát denně a asi postopadesáté, je jasný, že jsem byla vzteky bez sebe. Grrrrrrr :-((( 

Nepomohlo nic. Domlouvání, rozumné vysvětlování, nadávání, výhružky i plácnutí po ruce - to vše se míjelo účinkem.

Ba naopak. Po nějaké době se zaměřil i na taťku. Takže i ten se octl několikrát s pěnou na tváři a holícím strojkem v ruce v totální tmě. A Ondra z toho měl zase děsnou srandu, řehnil se jak pominutej. Radost v jeho dětských očích byla oooobrovská a ten pocit, že nás ZASE dostal, to se ani nedá popsat...

Nějakou dobou jsme to víceméně nějak snášeli. Ovšem naše trpělivost docházela. Už ani nevím kdy a jak, ale jednoho dne, kdy po jeho zhasnutí následovalo klasické domlouvání, vysvětlování, nadávání atd. s tím Ondra přestal. Ufff. Vypadalo to, že nadobro - díky bohu :-)

Včera ráno jsem v koupelně prováděla svůj každodenní ranní rituál. Ondra stojí ve dveřích a najednou se zeptá: "Maminko, bojíš se tmy???" 

"Ne, nebojím," povídám já. 

Ale uvědomuju si, že on se třeba bojí. Nedávno se zčista jasna začal bát pavouků jenom proto, že jsme o nich četli v Broučkách. Takže si říkám, že žádné strachy není možné podceňovat a už si v hlavě chystám velkolepou přednášku o tom, že tma vůbec není strašidlácká, že je to naopak velká romantika, když se třeba kochám pohledem na nebe plné hvězd... No hlava mi šrotuje a do toho se Ondra ptá znovu: "Maminko, opravdu se nebojíš tmy???"

"Fakt ne, Ondrášku. Proč bych se měla bát? Vždyť tma nic nedělá." 

Dál si čístím zuby a už už, jen co nebudu mít pusu plnou pěny, chci začít výchovný monolog o neškodnosti tmy... 

Ale Ondra je rychlejší. "Tak to je mooooc dobře."

BLIK. 

A pak už je jen černočerná tma a všude kolem se rozléhá Ondráškův vítězoslavný smích.

Dvojkočár

Dnes jsem musela akutně řešit přesun kluků. Skejtík jsem zapomněla doma a Ondra po nemoci ještě nemá dost sil na dlouhé procházky. A tak jsem je na kočár naložila oba. Bylo to v pohodě, jen zatáčení šlo velmi velmi těžko :-)

Pejsci, psi a pesani

Venku je krásně a tak chodíme denně na procházky. Martínek zatím docela dlouho vydrží v kočárku, ale musím ho nějak zabavit nebo si s ním povídat. A tak si povídáme. Ukazuju mu, co vidím, kde je jaký strom, auto, kytka. Upozorňuju ho, že támhle jde pán nebo paní, že mají boty, triko nebo třeba čepici. To všechno už Martínek pozná a nějakým způsobem i pojmenuje. Něco je mu rozumět líp, něco hůř. Ale že třeba "kobok" a poplácání na hlavu je klobouk, to musí být jasný úplně každýmu :-)

Martínek umí na svůj věk celkem pěkně mluvit. Samozřejmě tou svou hatla matla, ale opravdu mu je spousta slov krásně rozumět. Zkoušela jsem ho učit, jak dělá který zvířátko, ale téměř bezúspěšně. Hodně rychle se naučil pouze ovečku. Mám totiž krásný hrneček na kafe a na něm 3 roztomilé ovečky, které Martínka hned zaujaly. Během chvilky začal hlásit "béééé, béééé". Ostatní zvířátka mu ale vůbec nejdou. Ještě tak kukačka, protože často zpíváme Prší prší jen se leje.... 

Ale já se nevzdávám, poctivě tu bučím jako kráva. chrochtám jako prase, řechtám jako kůň a hýkám jako osel... Marťa občas něco zkusí napodobit, ale prostě a jasně - nic moc :-( Vím, že obrázky v knížkách nebo moje pokusy o imitaci jsou NIC proti názornému příkladu, tj. živému zvířeti. Jenže nemáme ani chlívek, ani králíkárnu, ani dvorek a ani babičky, které by tohle všechno vlastnily. Takže je jasný, že se musíme spokojit pouze s tím, co potkáme na ulici. 

Psa tu má skoro každý. A tak se zastavujeme u plotů, za nimiž jsou skákající štěkající psi a já se stále dokola ptám a sama si i odpovídám: "Martínku, co je to? To je pejsek. A jak dělá pejsek? Haf haf haf!" Marťa sedí v kočárku, je úplně štronzo a nevydá ani hlásku. Jen se naculuje na živé pesany :-) 

Dnes jsme potkali jednu babičku, co měla dva pejsky. Jednomu říkala Tajtrlík a byl to teda pěkný poděs. Bylo mu prý už 6 let, ale stále běhal za skákajícím tenisákem a neúnavně ho nosil paničce, aby ho hodila ještě jednou. Marťa z toho měl děsnou srandu. A tak jsem zase začala svůj monolog: "Martínku, co je to? To je pejsek. A jak dělá pejsek? Haf haf haf!" A jako obvykle - NIC. Jen se stále smál na to rozdováděné psisko.

Šli jsme dál. Kousek za námi se objevil pán s velkým černým labradorem. Vím, že se říká, že labradoři jsou hodní pesani, ale já těm velkým rasám tak nějak ze zásady stejně nevěřím. Nevěřím teda ani těm malým, ale těch se bojím přece jen o něco míň. A tak jsem zpozorněla. Nevím, jestli to pes vytušil nebo mám pouze smůlu - každopádně pes se rozběhl přímo ke mně. Čumákem mi prozkoumal nohy snad mi je i olízl... FUJ! Pak začuchal v kočárku a nakonec mi vrazil tlamu pod kočár přímo do nákupní tašky :-(

No okamžitě jsem zařvala (patrně velmi hystericky): "Potvoro, přestań mi očuchávat děti i nákup!" a pohledem jsem vraždila majitele... Za chvíli bylo psisko na vodítku, zaslechla jsem omluvu a pán i s labrodorem se rychlými kroky vzdalovali. 

Na to si Marťa strčil klobouk přes oči, pak vykoukl, ukázal do dálky na mizejícího psa a zcela zřetelně řekl "baf baf baf"

Brownies

Už delší dobu se je chystám upéct... 

Pořád nebyl čas nebo chuť. Dnes je oboje, tak s chutí do toho :-)

Recept jsem našla na blogu Mirky, která mimochodem peče nádherný dorty...

Na plech o rozměru asi 20 x30 cm potřebujeme:

200 g kvalitní čokolády (víc jak 60% kakaa)

125g Hery

100 ml smetany ke šlehání

1 hrnek cukru krupice

1 vanilinový cukr

3 vejce

1 hrnek hladké mouky

1 hrnek = 200 ml

Do mísy dáme Heru, nalámanou čokoládu, šlehačku, cukr, vanilinový cukr - asi tak 2 a 1/2 minuty necháme povolit v mikrovlnce při výkonu 750W. Vyjmeme z mikrovlnky a promícháme. Čokoláda musí být úplně rozpuštěná. Pak přidáme 3 vejce a nakonec vmícháme mouku.

Těsto vlijeme na plech, který je vyložený pečícím papírem. Dáme do vyhřáté trouby a pečeme asi 20 minut při 200 °C.

Hery jsem měla jen malý zbytek, tak jsem přidala máslo. Čokolády jsem sice měla koupené dvě, ale za těch pár dní se jedna nějak "seschla" či co (no prostě jsme ji s manželem pomalu, postupně a hlavně nenápadně snědli..... ehm.... sežrali by bylo asi výstižnější...), takže jsem musela dát jednu obyč na vaření. Cukr jsem nasypala moučka, až pak jsem četla, že to měla být krupice... No ale voní to báječně, takže to určitě bude výýýýborné :-)

Jen mě zamrazilo, když jsem zapínala digi minutky. Byly totiž stále přednastavené na 5 minut - to jak jsem si před víc než týdnem stopovala, kdy můžu dát Ondrovi další lžičku studeného čaje, aby ho opět nevyblinkal... Ufff, ještě že je to za námi. Věřím, že Brownies si dá moc rád :-))))

A tady je jedna rychlo fotka - honem honem, dokud je co fotit :-)

Dětský den v nemocnici

Ještě minulý týden jsem si lámala hlavu, kam s klukama zajdeme oslavit Den dětí.

Když byl Ondra v nemocnici na kapačkách, přestal být důležitý prostor i čas.

Byl jen Ondra.

Náš bojovník Ondra...

V pondělí mu bylo líp, v úterý už zase všechno špatně.

Ale ve středu 1.6. už to byl zase náš veselý Ondrášek.

Dopoledne za ním přišla na pokoj učitelka z nemocniční MŠ a Ondra dostal pexeso a krásného medvídka.

Odpoledne přišla paní učitelka znovu a přinesla Ondrovi ukázat velikou suchozemskou želvu a óóóbrovský šneky. Ondra se vůbec nebál a želvu i šneky si pohladil.

Želva se jmenovala Tetka. Šneky pojmenovaný neměli, ale to Ondrovi nevadilo. Naznal, že je to maminka, tatínek a Ondra. Když jsem se ptala, kde je Martínek, tak jsem se dozvěděla: "No přece u maminky v bříšku. Ale já Ondra jsem tam byl první!"

Tak schválně - kdo najde na fotce toho maličkýho šneka? Určitě tam je :-)

Ondra byl po celém dni poměrně unavený. Okamžitě po večeři usnul a podle sestřiček spal nepřetržitě až do rána, tj. od šesti do šesti. Asi to potřeboval.

A mně se to taky hodilo :-) Do půl sedmé jsem počkala, abych si byla jistá, že spí fakt tvrdě a že můžu opravdu v klidu odejít z nemocnice. No a tak jsem vyrazila na nákupy do Tesca. Klukům jsem k tomu jejich svátku pořídila nádherná pyžámka - Martínkovi s Mašinkou Tomáš a Ondráškovi s Bořkem stavitelem. To bylo radosti :-)

Jedna zamilovaná....

Vůbec nevím, jestli ON to ví taky. Spíš bych řekla že ne...

Ale když MU napovím, vzpomene si. Určitě. Znám HO. 

Myslím, že i ON si ten večer docela dobře pamatuje. A bude to ON, kdo pak na mě vychrlí pár detailů, který se zase pro změnu vykouřily z hlavy mně.  

Vybavuju si noční procházku centrem Brna, bláznivý nápad jít o půlnoci na Špilberk. Bylo tam krásně a my koukali na spící osvětlené Brno pod námi...

Až tam padla naše první pusa. A tam jsi mi tehdy řekl, že si mě vezmeš, třeba hned druhý den :-) Vzpomínáš si na to?

Teď se tomu směju :-)

ale tak nějak zasněně... 

Já Ti to fakt věřila, věříš??? 

Tehdy bylo pondělí. A na tohle pondělí před devíti lety moc ráda vzpomínám.

A dokonce jsem našla jednu básničku, kterou jsem někdy tehdy v červnu psala cestou domů ve vlaku zezadu na jízdenku.. A mám pocit, že jsem Ti ji nikdy nedala přečíst... Tak třeba teď. Snad se nebudeš smát...  

Byla jsem tenkrát bláznivě zamilovaná... 

Jsem teda pořád, ale už Ti nepíšu básničky. 

Ale když ji teď po letech čtu, tak stejně nevím, jestli to není spíš dobře :-))))))) 

 Jedu vláčkem, nádhernou krajinou

a v hlavě mám myšlenku jedinou.

Vzpomínám na Tvůj zrychlený dech,

na to, jak mě něžně hladíš po zádech...

Na chvíle, kdy mě pevně objímáš,

kdy se ke mně s polibkem nahýbáš,

kdy Tvůj úsměv patří jenom mně.

Být blízko Tebe je tak kouzelné...

Jsem pak jak princezna odněkud z pohádky.

A Ty můj princ. Věřím, že na věky...

A tuhle jsem Ti psala jednou v noci na naší první společné dovolené...

Právě teď spíš.

Koukám na Tebe, vypadáš kouzelně...

Vím že Tě miluju :-)

Určitě napořád...

Odcházím do Tvých snů

líbat se s Tebou a milovat... 

I po těch letech je mi s Tebou pořád fajn a pořád se s Tebou dokážu smát.

Bylo mi tehdy pětadvacet.  Nepotřebovala jsem s někým chodit jen tak, abych byla dva. Říkala jsem si, že už by bylo celkem vhodný hledat potenciálního otce svých dětí...

Tuhle mou "hlášku" asi nemáš moc rád. Ale já bych to ani dnes neřekla líp. 

Nevadilo by mi tehdy být sama, nehledala jsem kluka, s kterým můžu jít do kina nebo na pivo. Já chtěla už někoho napořád. A na všechno. I na ty děti. 

A lepšího taťku bych pro Ondru a Marťu nenašla, tím jsem si jistá...

Dík za těch 9 let a díky za ten poslední týden. Bylo to pro nás opravdu hodně náročný a já jsem ráda, že jsme to tak zvládli - já s Ondráškem v nemocnici a Ty s Marťáskem doma.

PS taks nevěděl..... no chlap :-)
ale když jsi četl druhý odstavec, taks byl hned v obraze a že si dáme tequilu - jako tenkrát... No já věděla, že zásadní detaily si pamatuješ :-)))  tak nám nalej a pustíme si nějakou romantiku :-)

Tesco

Dnes jsme si udělali s Ondrou výlet. Napřed jsme měli v nemocnici domluvenou schůzku s jedním dobrým gastroenterologem. Dozvěděli jsme se vše potřebné, no a pak hurá na nákupy :-)

Na parkovišti u nemocnice jsme sedli do auta a já říkám Ondrovi: "Tak Ondrášku, a teď už konečně jedeme do toho Tesca!"

Ondra se dívá okýnkem, rozhlíží se, až se nakonec zeptá: "A mamííííí, kde je ten TESK???"

Klauni

Za Ondrou včera přišli klauni.

Nebyli jsme v cirkuse ani na nějakém dětském dni.

Ondra leží od soboty v nemocnici. Napřed na kapačkách, pak bez nich, teď už zase s nima. Včera mu nebylo moc dobře. Začal znovu zvracet, nezvládl ani snídani ani oběd. Odpoledne měl šílený hlad, ale aby to znovu nešlo obloukem, tak se samozřejmě pořádně najíst nemohl a musel se spokojit s pár piškotama. Byl opravdu moc smutný. Na hraní moc chuť neměl. Navíc má kapačku v pravné ruce, takže i ty aktivity jsou omezené. Čtení ho baví chvíli, už ani DVD ho moc neberou...

A pak se ve dveřích objevili oni. Dva klauni. Vlastně klaunice :-) A byly naprosto úžasné. Ondra se řechtal a bylo vidět, že mu fakt udělaly radost. Na chvíli opravdu přestal myslet na všechny ty hadičky kolem, kovovou postel, nemocniční personál a hlavně to, že není doma...

Jsem ráda, že něco takového existuje.

http://www.zdravotniklaun.cz