Kdo má malé (a možná i velké děti), tak to určitě zná :-) Jdeme v obchodě a Ondra ukazuje, že bych chtěl koupit to či ono, že by se mu to moc hodilo... Když byl ještě menší, natahoval se do regálů a házel mi zboží rovnou do nákupního vozíku nebo třeba do košíku pod kočárkem. Několikrát jsem šla do místního obchůdku s hračkama vracet to, co jsem objevila dole v kočárku a Ondra to bez mého vědomí "nakoupil"... Kdybych paní prodavačku neznala a nevěděla, že bude mít pro tohle pochopení a že snad i ocení mou snahu zboží vrátit, řekla bych, že Ondra opravdu dělá strašnou ostudu.
Odjakživa se mu snažím vysvětlovat, že tohle nebo támhleto fakt nekoupíme, protože to opravdu nepotřebujem. Ondra občas namítne, že bysme to fakticky moc a moc potřebovali, jenže já si trvám na svém a neustoupím. Přidám pár vět o tom, že doma nemůžeme mít všechno, co vystavují v obchodě. Že na to jednak nemáme penízky a nemůžeme po taťkovi chtít, aby byl kvůli našemu neuváženému nakupování pořád v práci, no a taky by se nám to domů všechno nevešlo. Pak taky používám argument, že musíme hračky nechat v obchodě i pro jiné děti. Ondrovi se to samozřejmě vůbec nelíbí, nějaký protest vždycky čekám, nicméně moje rozhodnutí respektuje a doma už o své bezmezné touze nakupovat kde co ani neví.
O to víc mě překvapila a vlastně i rozesmála věta, kterou ve středu řekl v bufáči v dětské nemocnici. Krom rychlého občerstvení tam prodávají i různé blbosti pro děti. Koupí to samozřejmě rodiče, co chtějí bez přemýšlení a za každou cenu udělat radost svým nemocným dětem. Ondra se pečlivě rozhlížel a pak mi povídá: "Maminko, podívej, tamhle mají to auto, co nepotřebujem, že?"
Žádné komentáře:
Okomentovat