Bublifuk

Ve čtvrtek chodívám s Martínkem na cvičení rodičů s dětmi. Napřed se pozdravíme

Dobrý den, dobrý den,
dneska máme krásný den.

Poté následují říkanky a písničky, taky už hrajeme hru "Kuba řekl..."
Loni se Martínkovi cvičeníčko moc líbilo. Pořád se smál, celkem spolupracoval. Brávala jsem s sebou ještě i Ondru. Letos je to ovšem jiné. Celý podzim jsme byli víceméně nemocní, takže na cvičení jsme se dostali pouze třikrát. Ondrášek už je ve školce a mně přijde, že Marťas tím ztratil jakousi jistotu. Najednou je tam sám za sebe a nějak neví, co si s tím počít. Chybí mu starší brácha - parťák a tahoun.

Dnes nechtěl dělat vůbec nic, pořád mrčel, mračil se a pobrekával. Stoupla jsem si s ním tedy stranou, on se mě držel jako klíště a všechno bylo špatně... chjo :-( Nepomohly známé písničky, nelíbilo se mu ani vození na polštáři.
Ale pak se to přeci jen zlomilo. Teta D. vytáhla krabici "sněhu" - proužky papírů ze skartovačky. Marťas se na to se zájmem koukal, dvakrát se už už zvedal, ale zase se zamračeně posadil. Ovšem napotřetí se podařilo a on začal radostně běhat ve sněhu. Děti tohle milují, papírky byly všude, házeli jsme s nima po sobě, brodili jsme se v závějích a zasypávali se jimi. Marťas se přestal mračit a už to byl zase ten můj vysmátý a neskutečně živý Martínek...

Pokračovalo se na balonech. Marťas byl přešťastnej, hopsal na něm, opakoval všechno po tetě D., štěrchal do rytmu rumba koulí - prostě vzorňas. Balóny vždy nakonec dáme k sobě, teta D. pustí písníčku "Máme rádi zvířata" a děti na nich skáčou jakou na trampolíně. Marťas dnes skákal nejvíš, fakt :-)))

A pak to přišlo. Teta D. vytáhla bublifuk a najednou všude lítaly bubliny. Marťa napřed otevřel pusinu, že je bude papat, ale pak popchopil, že plácání je větší legrace. Pochopily to i ostatní děti, takže chvílema to byla sranda, když se třeba 5 dětí žene jedním směrem a všechny plácají do bublin a pak i navzájem (nechtěně) do sebe :-) Teta D. pak navrhla, že by mohly foukat i děti. Moc jim to nešlo, špulily pusinky naprostě špatně. A tak jim teta řekla, že musí mít pusinu jako kapřík a udělat fúúúúú. Marťas to pochopil docela rychle (přecejen vcelku nedávno opakovaně sfoukával své dvě svíčky na dortu) a moc se mu to zalíbilo. Foukal a foukal a foukal. A když zrovna byla řada na někom jiném, Marťas volal "já chci ještě kapříka, prosím!" Teda znělo to spíš jako "já ci jetě kapsííka, posíííím!", ale já byla hrdá matka, protože takhle krásně tam žádné dítko nemluvilo :-)

Následovala opičí dráha a to už Martínek lítal jak neřízená střela. Prolízal tunelem, chodil po běžícím pásu, chodil po stupínkách, hopsal na baloně a válel se po žíněnce. 

Jako vždy jsme končili tradiční básničkou
"Dobrý den, dobrý den,
to byl dneska krásný den,
dobrý den, dobrý den,
doma zlobit nebudem. Ne ne ne!"