Jak Ondra vidí Maťu

To je náš Maťa. 

On už umí chodit, ale mluvit ještě ne.

On zatím říká komik, ale zítra už řekne komín. 

On je můj bráška. Trochu malinkej a trochu už velkej :-)

.....slyšela jsem dnes, když to říkal jinýmu chlapečkovi.....

Až budu blbej...

Děda si šel před dům začudit, Ondra mu byl v patách a zvědavě se ho ptá: "Dědo, co to děláš???"

"Kouřím," povídá na to děda. 

"Až budu velkej, tak budu taky kouřit," odhodlaně říká Ondra. 

"No to ne, to bys musel být blbej," výchovně začne děda.

"Tak jo, tak já budu jednou blbej. Ale náš taťka ještě není blbej! A mamka taky ne!"

Teď to píšu tady na blog a tak se vyptávám: "Ondro a budeš jednou kouřit?"

"Budu, až budu velkej, tak budu blbej."

Co na to říct?!? Těžká role rodiče...

"Ondrášku, když budeš velkej, tak nemusíš být blbej! Nemusíš kouřit. To stojí moc penízků a to bys pak musel moc chodit do práce. To by nebylo dobře."

"Aha....." a vypadá to, že o tom přecejen trochu přemýšlí.

A tak se tedy opět ptám: "A Ondro, kouří se teda?"

"Leda z komína!"

Fajn, snad to má doživotně vyřešeno :-)

Oživená historie

Letos jsme s klukama byli několikrát v Moravském krasu. Je tam moc hezky, krásná příroda a všem známé jeskyně určitě stojí za vidění. A tak jsem se dozvěděla i o možnosti navštívit Výpustek, který je přístupný relativně krátce, asi 4 roky. Není to ta pravá pohádková jeskyně s bohatou krápníkovou výzdobou. Bohužel. Její historie je smutná, podlahu má vybetonovanou, za války tam měli Němci továrnu, posléze tam byl vojenský tajný prostor. 

A v téhle jeskyni probíhala teď o prázdninách každou druhou středu večer akce s názvem "Oživená historie". Klasický výklad byl zkrácen, zato doplněn scénkami sehranými divadelním spolkem KŘOVÝ (křtinský ochotnický výkvět). 

A tak před námi ožil hrabě Salm se svým pomocníkem, jak pátrali po nových chodbách jeskyně. V další části  nás čekali dva pračlovíčci, kteří se spolu vydali na lov měděda, pak si je ovšem maminka zavolala domů k večeři, protože jim uvařila mamuta s brusinkama. Dál jsem potkali dva chasníky, kteří zkoušeli své štěstí a prosili skály, aby se otevřely a vydaly jim své poklady. Následující scénka byla o tom, jak tovaryš tajně opracovává různé rohy, aby je pak mohl vydávat za roh bájného jednorožce a vydělat tak na nich spoustu peněz. Poslední scénka nás zavedla do smutného válečného období, kdy si Němci vybírali vhodnou jeskyni pro svoji zbrojní továrnu.

Fajn výlet, bezva nápad, moc se nám to líbilo a kluci si to užili. Cestou k jeskyni jsme se stavili v Adamově pro turistickou známku Alexandrovy rozhledny. Zároveň jsme omrkli i Světelský oltář v tamním kostele a musím říct, že něco tak krásného jsem už dlouho neviděla...

Do naší sbírky tak po tomto výletu přibyly další dvě známky. Známku Výpustku jsem pro jistotu koupila už při naší návštěvě Skalního mlýna - ale to už víte :-)

Kokonyk a komik

Martínek už delší dobu používá slovo "kokonyk". Vůbec jsem netušila, co to znamená. Zaboha jsem si nemohla vybavit, při jaké příležitosti to řekl poprve, ani se mi nepodařilo vysledovat, v jaké situaci si na tohle slovo vzpomene. Koník to není, tím jsem si byla jistá. Nic jinýho mě ale nenapadlo...

Až teď v úterý, když jsme byli v Brně u Barviče a zašli jsme se pak podívat i na Starou radnici. Martínek nadšeně hlásil "kokonyk, kokonyk" - a já už vím, že je to  krokodýl :-)))

A přidám další slovíčko, který Marťásek krásně zkomolil - "komik" je totiž komín :-))) Ondra to od něho okamžitě přebral a vždyky hlásí: "Marťo, hele, támhle je komik. Mamííí, já vím, že je to komín, ale Marťa říká komik, tak mu taky říkám komik."

Odpoledne u Barviče

Někdy během prázdnin jsem se dozvěděla, že u Barviče mají program "Čteme rádi" a v rámci něj funguje "Klub moudré sovy". Každé úterý se v knihkupectví u Barviče v dětském oddělení  schází děti, aby se seznámily s vybranou knížkou a následuje nějaká výtvarně-tvořivá činnost.

Zapátrala jsem tedy více na netu a přihlásila Ondru na úterý 23.srpna, kdy byla na programu Červená Karkulka. Příběh všem známý :-) Knížka byla zajímavá svým zpracováním - přední stranu měla plastickou, šitou z látky a ilustrace uvnitř to byly vlastně fotky jiných plastických obrázků.

Přišli jsme pozděj, první čtení knížky nám uteklo. Ondra se trochu rozkoukával, ale pak už si vzal polštářek na sezení a přisunoval se blíž a blíž paní "učitelce". Ta pak oznámila, že děti zkusí vyrobit loutky podobné obrázkům v knížce. 

Rozdala tedy papírové šablony, k tomu vytáhla různobarevné plsti a každý si vzal tu barvičku, která se mu hodila. Děti spolu s maminkami vystřihovaly plsť, tu přilepily k papírové šabloně, zezadu se přidělala špejle a loutka byla hotová.

Nakonec se znovu četla pohádka o Červené Karkulce a děti podle textu ukazovaly svoje výtvory. My jsme s Ondrou udělali zajíčka a mám pocit, že se nám fakt moc povedl :-)

Tímto chci ještě moc a moc poděkovat tetě Klárce, která nám celou dobu hlídala Martínka a četla mu nejen o Krtkovi...  

Alexandrovka

Co s nedělním odpolednem, když ho Martínek celé prospí? Má cenu před pátou hodinou jet ještě na nějaký výlet? Není lepší sednout někam na zahrádku, kde mají pískoviště, skluzavku a třeba trampolínu? Možná jo, ale my jsme se přesto rozhodli zajet se podívat na Alexandrovu rozhlednu.

Naše cesta napřed vedla do Adamova. Mysleli jsme, že tady seženeme turistickou známku. Hmmm, tak nesehnali, všude zavřeno :-( Pokračovali jsme tedy směr Babice, odkud měla být cesta na rozhlednu úplná pohoda. Alexandrovka už na nás koukala v Adamově. Je nepřehlédnutelná - stojí totiž v lesích přímo nad městem a její poloha už na první pohled slibovala báječný výhled.

Cestou na Babice jsme se zastavili v penzionu U kamenného kola, kde prodávají známky Staré huti a Býčí skály, kolem kterých jsme záhy projížděli. Býčí skála je přístupná pouze první tři květnové víkendy, takže tam se podíváme až za rok. Stará huť byla už včera zavřená, ale občas se tam také konají nějaké akce, čili je možnost tam omrknout i něco jiného než jen muzeum. Nevím totiž, zda by to Ondru už bavilo - a spíš myslím, že zatím ještě ne.

Při vyjíždění kopců a motání se v serpentinách jsme pochopili, jak je možné, že na rozhlednu se dá jít taky z kopce :-) V Babicích jsme auto zaparkovali až úplně u lesa a k rozhledně nám tak zbývaly zhruba 2 kilometry. Zatímco Martínek byl po prospaném odpoledni čilý jak rybička, Ondra usnul cestou a rozhodně nebyl schopný jet na kolo-odráždle, natož jít pěšky. Co teď? A tak jsme Ondru i s kolem naložili do kočárku a po svých šlapal Marťas. A Marťas se evidentně moc dobře vyspal, protože měl síly na rozdávání. Však koukněte - je to prostě frajer :-)

 

Cesta vedoucí k rozhledně byla naprosto luxusní, taková "dálnice". Stále lesem, převýšení minimální a pro kočárek jak dělaná. Jak Ondra trochu pookřál, sedl na kolo a už frčel. Dali jsme mu úkol - hledal zelené turistické značky, abysme měli jistotu, že jdeme stále dobře. A Ondra nadšeně hledal a každou nám hrdě ukazoval :-)

Cesta rychle ubíhala. V jednom místě jsme z krásné "dálnice" odbočili na lesní cestu, přesto i tam se s kočárkem jelo naprosto v pohodě. A najednou byla před námi. Nečekaně vykoukla mezi stromy a my jsme byli překvapení, že už jsme u cíle.

Výhled z rozhledny byl opravdu překrásný, vůbec jsem to nečekala. Adamov znám pouze z projíždění vlakem - továrna a na stráních paneláky, prostě šílenost. Jenže z rozhledny to vypadalo úplně jinak. Dole v údolí se vlnila železniční trať a paneláky vypadaly z výšky jak krabičky od sirek. A všude kolem byly lesy a lesy a lesy. Fakt nádherný pohled. Do toho přijel jeden vlak od Blanska, po chvíli druhý od Brna. Už dloho předtím, než se objevily, jsme je slyšeli, protože celým údolím se ozývalo dunění. Marťas nadšeně volal "ak, ak" a Ondra tipoval, jestli je to Gordon nebo Edward :-)

Z rozhledny se nám moc nechtělo, ale bylo už dost hodin, tak se nedalo nic dělat. Dole ještě Ondra objevil brouka, Marťa hned hlásil "bouk", oba ho obdivovali a taťka si zkusil, jestli mu foťák fotí makro. A fotí :-)))

Kdbysme chtěli pokračovat po zelené až do Adamova, s kočárkem už by to nešlo. Hned za rozhlednou vedla kamenitá cesta celkem prudce dolů a dál úzká cestička houštím - pouze jsme s klukama nakoukli a vydali se zpět.

Zdálo by se, že tímto náš výlet skončil. Neskončil. Ač bylo půl osmé, rozhodli jsme se, že se zajedeme podívat ještě do Bílovic, kraje lišky Bystroušky. No a taky pro známku, kterou mají v Chaloupce u komína. Komín je vidět z dálky, celkem v pohodě jsme k němu trefili - prostě pořád do kopce. Jen ty bílovické cesty jsou šílené. Ale okolní příroda, kopce a lesy - to zas stálo za projížďku :-)

A tady je náš včerejší úlovek

Cuperník

Taky máte v těchto dnech přebytky cukety a nevíte, co s ní? Já ji dávám do polívek, do omáček, mezi restovanou zeleninu - no prostě kam to jde, ale cuket pořád neubývá. A tak mi kamarádka Yvča poradila Cuperník.

Protože chutná výborně a můj manžel se mě po snězení prvního kousku zeptal: "Ale to není to s tou cuketou, že ne?", tak se musím podělit o recept :-)

Dala jsem kousnout i Martínkovi a ten pořád říkal "ňam ňam, papat, ňam ňam" :-)))

Cuperník
3 hrnky polohrubé mouky

1 hrnek cukru

1 prášek do pečiva

3 vajíčka

1/2 hrnku oleje

1/2 hrnku mléka (dala jsem o něco víc)

3 lžíce kakaa (když jsem neměla, přidala jsem granko a o to míň cukru)

citronová kůra (dala jsem pomerančovou, jde to i bez ní)

koření do perníku (stačí skořice, ale já dala přímo perníkové)

2 hrnky nastrouhané cukety, cca 350-400 g - dle velikosti hrnků :-)

Vše kromě cukety pořádně vymíchat šlehačem, nakonec přidat i tu cuketu a dát péct. 

Vychytávka dne - cuperník podélně překrojit a promazat marmeládou. Já dala meruňkovou a je to moc dobré. (Klári, otevřeli jsme tu od Tebe - 3:1, a je mňamózní! Díky za ni!)

Jednička

Tak jsme se přecejen dočkali!

Martínkova levá dolní jednička je tu a proklubala se už včera, jen jsem si nebyla jistá. Dnes už je to ovšem zcela zřetelně vidět :-)

Vzhledem k tomu, že Marťovi je 20 měsíců, je to snad i na zápis do Guinessovky. Nebo znáte nějaké dítě, které mělo dolní jedničku ještě pozděj???

Punkevní jeskyně, Macocha a kočárek

Na začátku bylo mé přání podívat se s klukama do Punkevních jeskyní. Měli jsme to v plánu s kamarádama a jejich holčičkama, ale kvůli počasí z toho nakonec sešlo. A tak jsem uvítala návrh jiné kamarádky, že se tam podíváme s ní a s jejím chlapečkem. 

Nastalo ovšem tak trochu dilema - co s Martínkem? Tedy základní plán byl jasný - jde s náma. Jenže jak? Chtěli jsme se jít podívat až nahoru na Macochu, taky se projít, vzít klukům koloodrážedla - a to všechno se zdálo s Martínkem v kočárku jako neuskutečnitelné. Přemýšlela jsem, že vezmu Martínka do šátku... Jenže mít na zádech batoh s jídlem, pitím a taky oblečením do jeskyně a k tomu vpředu navázanýho Marťase, kterej už váží přes 12 kilo - to si několik hodin v terénu moc neumím představit. 

Prozkoumala jsem tedy mapu, zjistila možnosti a napsala jsem na informace do Skalního mlýna. Přišla mi odpověď, že máme jet nahoru i dolů lanovkou a udělat si pouze dvoukilometrovou procházku od Punkevních zpět na parkoviště. Z Macochy po žluté že to s kočárkem nedoporučují a jít kus po silnici a pak odbočit na cyklostezku je podle nich moc dlouhé, navíc silnice prudce klesá a s dětmi je to nebezpečné... 

A teď co? Zkoumala jsem znovu mapu, počítala kilometry, udělala si výškový profil terénu a zhodnotila jsem, že bysme to mohli zvládnout. Kamarádka nebyla proti, tak jsme se rozhodli to risknout...

A risk se vyplatil, byl to nádherný den!

Koupě vstupenek probíhala trochu hekticky, protože byly rezervované a musely se do určité doby vyzvednout, což jsme moc nestíhali - ale lístky na nás naštěstí počkaly. Pak jsem nakoupila jízdenky na vláček a lanovku, taky turistické známky a už jsme šli na vláček. V něm sedělo spousta Japonců (snad to byli Japonci), všichni s foťákama, no klasika :-) Když jsme nahoře u Punkevních vystoupili, začali se Japonci děsně smát koloodrážedlům. Okamžitě si na ně všichni ukazovali a fotili si je. A co teprve když na ně kluci sedli a pěkně rychle se vzdalovali :-) Nevím, jestli v Japonsku tyhle kola bez šlapátek neznají, každopádně když jsme vylezli z jeskyně a Japonci s foťákama byli zase klukům v patách, volala jsem aspoň na Ondru, ať zastaví a řekne sýýýýr - což taky udělal a odměnou mu bylo "thank you" :-)

Punkevní jeskyně byly krásný - no jak jinak :-) S Martínkem v šátku a Ondrou za ruku (držel se hlavně kámošky) jsme zvládli infarktové schody, viděli Romea a Julii - krápníky, co se nikdy nepotkají, taky Anděla s hlavou někde v nebesích, došli jsme až téměř na samé dno propasti Macocha a zažili pohádkovou plavbu lodičkou. Ta má dvě části se zastávkou v Masarykově dómu. Druhou část plavby jsme v lodičce obsadili úplně první řadu a měli jsme tak Punkvu všude před námi - byl to fakt nádherný pohled.

V jeskyních bylo poměrně zima, nějakých 7-8 stupňů, takže venku nás čekalo příjemné oteplení. Lanovkou jsme vyjeli nahoru na Macochu. Na horním můstku už se za čumendu nevybíralo - a dovolím si malou vsuvku: jak někdo může pronajmout kus cesty na tak frekventovaném místě a nemít ponětí o důsledcích... no nic :-((( tak jsme s klukama mohli nerušeně a zdarma koukat dolů do Macochy. A nikomu to neříkejte - kluci tam hodili pár klacků a ty padaly děsně dlouho...

A pak už bylo šest večer a my jsme vyrazili zpět do Skalního mlýna. Cesta po silnici se pěkně klikatila a za chvíli jsme byli o spoustu metrů níž. Kluci to naštěstí v pohodě ubrzdili, provoz už tam byl minimální, takže pohoda. Asi po kilometru jsme silnici opustili a pokračovali dál po cyklostezce. Tam jsme potkávali pouze cyklisty a pár bruslařů. Ty jsem obdivovala - ať už jeli směrem nahoru nebo dolů - protože jet tam já, tak do kopce funím jak lokomotiva a při jízdě dolů mám smrt v očích...

Kluci si jízdu z mírného kopce pořádně užívali, občas se k nám vraceli, ale většinou poslušně čekali u nějaké zatáčky. Martínek nám usnul a spal skoro celou cestu. Potřeboval to, taky toho za celý odpoledne na něj bylo dost. Míjeli jsme ještě pár menších jeskyní, taky Čertův most, který skrze vzrostlé stromy nebyl téměř vidět, a nakonec jsme procházeli kolem Kateřinské jeskyně, kde Ondra několikrát hlásil, že "tady už jsem byli" - samozřejmě včera, neboť má stále zmatek v časových souvislostech. Do Skalního mlýna nám to z Macochy trvalo 1 hod 20 minut - já myslím slušný čas :-)

A tady jsou dnešní úlovky. Musím říct, že jeskyni Výpustek jsem zakoupila předem, letos se tam ještě chystáme a snad to vyjde. Ve Sloupsko-šošůvských jsem byla kdysi na školním výletě a s klukama je určitě taky někdy zvládneme. No a na hrad Blansek jsem nahoře v tom zmatku zcela zapomněla, takže ho holt okouknem někdy příště - a budem muset, když už známku máme...

 

Těšany a Klobouky

Minulou sobotu jsme opět naznali, že nemůžeme sedět jen tak doma, ale že si někam vyrazíme. A kam jinam než pro známky :-) Pravda, na kovárnu v Těšanech jsem poprve nenarazila na webu turististických známek, ale píše se o ní na stránkách brněnského Technického muzea. Ovšem druhý cíl cesty už byl tip od jiných sběratelů dřevěných placek.

Než jsme dojeli do Těšan, kluci se nám trochu prospali. Ondra po rozkoukání chodil sám, Martínek byl rozespalej a tak nebyl problém ho přeložit do kočárku a on v něm celou dobu hezky vydržel. Na prohlídku jsme téměř nemuseli čekat, prostě se nás tam pár sešlo a tak pan průvodce začal. 

Nejprve jsme se seznámili s kolářstvím a výrobou kola, neboť právě toto s kovářstvím poměrně dosti souvisí. Pak jsme zavítali přímo do kovárny, kde byla samozřejmě největší dominantou výheň, ale stejně tak nás zaujalo i nejrůznější kovářské nářadí a vůbec - prostředí kovárny bylo moc hezké.

Následovala expozice zajímavých kovářských výrobků a v další místnosti nás čekala sbírka rozmanitých věciček využíváných v dřívějších dobách v zemědělství. Něco jsme poznali v pohodě, například kosu, srp, pluh nebo chomout, s něčím to bylo horší. Spoustu toho jsme ale s taťkou znali ještě od našich babiček a dědečků - o to víc mi přijde divnější, že na kosu se naši kluci už budou chodit koukat asi jenom do muzea...  

Poslední část prohlídky byla věnovaná tomu, jak se dříve na kovárně žilo - a tak jsme vstoupili do takového 2+kk. Ovšem dřívější 2+kk bych řekla, že rozměrově odpovídá dnešnímu 3+1 :-) Místnosti velké a těch věcí, co se tam vešlo! Hodně nás pobavil stůl, co se v noci rozložil a rázem z něj byl regál na děti. Pan průvodce nám ještě prozradil, že když bylo dětí moc, přibyl pod stolem ještě další výsuvný šuplík :-)))

V Těšanech bylo opravdu krásně, prohlídku určitě všem doporučuju a myslím, že jsme to tu nenavštívili naposled. Na památku jsme si zakoupili zvoneček (no, spíš zvonek), který nádherně cinká. Prý tím můžu svolávat kluky ke stolu. Ha ha ha - zvonek má takový zvuk, že by se zcela jistě seběhlo i spousta sousedů :-)

Pak už jsem se honem rozloučili a pospíchali o několik vesniček dále, kde na kopci nad Kloboukama stojí větrný mlýn zvaný větřák. Cesta k němu není ideálně značená, nicméně na náměstí je orientační mapka a místní ochotně pomohou s navigací. V Kloboukách je i národopisné muzeum, ale na to jsou naši kluci ještě hodně malí.

 

Až k větřáku se dá dojet autem, což jsme uvítali, protože bylo 16.45 a otevřeno měli pouze do 17ti. Tak tak, ale stihli jsme poslední prohlídku. Ondra opět šlapal sám, Marťáska jsem měla v šátku, ale moc se mu tam nelíbilo a místy částečně rušil výklad. A tak jsme se aspoň kochali pěknými výhledy - byli jsme jak na rozhledně. Pak už nebylo možné Martínka v šátku udržet, takže šupajdil na zem a byl z něho pěkný divoch. Tady je důkaz, jak to naši kluci umí pořádně roztočit :-)

Celý den se nám nad hlavama honily mraky, ale poprchat začalo až když jsme odjížděli domů. Vyšlo to prostě parádně :-) Sobotní odpoledne se vydařilo a do naší sbírky přibyly tyhle dva kousky.

Kalhoty

Loni jsem si pořídila šicí stroj s tím, že se na něm (a s ním) naučím zacházet a že třeba klukům ušiju něco zcela jednoduchého. Ve škole jsme šití neměli, pouze jsem si kdysi u babičky na šlapací Minervě zkoušela ušít obyčejnou nákupní tašku - čili absolutní začátečník, navíc samouk... Nakoupila jsem tedy dvě dětský burdy, pročetla spoustu návodů na netu a dala jsem se do toho. Cílem bylo ušít kalhoty do gumy.

Musím říct, že mi na tom nepřišlo složitého nic. Jen mi to neskutečně dlouho trvalo. Zkušené švadleny se budou asi smát, ale pro mě byly jedny gaťata záležitost na celý den! Chtěla jsem to mít krásný a dokonalý, tak jsem nic neponechala náhodě. Jenom než jsem nastříhala látku... A jaká makačka byla to všechno našpendlit, aby to na sebe padlo na milimetr přesně! A pak samotný šití - no prostě mazec :-)

Moje dílo ovšem nakonec bylo dokonalé. No musím se přece pochválit :-) Ale vážně - gaťata se mi fakt povedly. Byly to takové ty, co mají jakoby záplaty na kolenech a na prdýlce. Ondra je měl nejradši, pořád je nosil a taky to na nich bylo vidět - za ten rok se pořádně sepraly. A samozřejmě z nich Ondra vyrostl, takže teď už je nosí Maťa.

Chtěla jsem ušít další, látky jsem nakoupila už dávno - jen jsem se k tomu ještě nedostala. Kluci se pořád kolem mě motají - a stejně jako žehlení v jejich přítomnosti se mi zdá nebezpečné, tak s šicím strojem to mám  podobně. Hned vidím prošitý prsty a špendlíky napíchaný kdoví kde...

A tak jsem uvítala nabídku kamarádky Lenky (co s náma teď občas výletuje), že mi pro Ondráška nějaký gaťata ušije. Navymýšlela jsem si opět ty záplaty, protože se mi to fakt moc líbí. Lence by se jednobarevný určitě dělaly líp, ale vyhověla mi a našila občas i nějakou kapsu...

Já jsem nadšená a Ondrášek taky - hned si jedny oblíkl a chodil v nich celý den :-) No koukněte, nejsou nádeherný?

Cesta do mlejna

Včera jsem se vypravili navštívit Jarošův válcový mlýn ve Veverské Bítýšce. Byly jsme dvě mamky a tři kluci. Těm starším dvěma jsme vzali kolo-odrážedla, Marťa se vezl v kočáře a ve mlýně jsem si ho dala do šátku. Maťa byl ospalej, ale v kočárku neusnul, takže nakonec zabral až u mě v šátku a z prohlídky moc neměl. Zato my ano.

Očekávala jsem, že když pan mlynář uvidí 3 děti a 2 zdrchaný matky, takže svůj výklad zkrátí. Opak byl pravdou, výkladu se nám dostalo celého a ještě něco navíc :-) Bylo vidět, že pán se vyzná, že ho problematika mlýna zajímá a baví a přišlo mi, že vcelku zábavnou a nenásilnou formou do nás hustil spoustu informací. Něco se i hejbalo, kluci mohli asistovat, koukat, zkoumat, tak to bylo fajn. Mlýn se mi líbil a návštěvu můžu doporučit.

Zakoupili jsme i turistickou známku, k ní 2 výroční a pak ještě sluneční hodiny ve tvaru turistických známek. Takže perfektní úlovek :-)

 

Z mlýna jsme pokračovali dál směrem k Údolí Bílého potoka. Je tam fakt krásně. Kluci si to drandili na kolo-odrážedlech, Maťa se probudil a koukal. Jediná lavička široko daleko byla u splavu a právě na ní seděla zamilovaná dvojice. Vzhledem k tomu, že kluci potřebovali svačinu, neváhali jsme, přisedli k nim - čímž jsme je víceméně vyštvali a měli tak lavku celou pro sebe :-)

Kluci se pak bavili házením klacíků do vody, při tom se najedli a mohli jsme zpět. Přímo u autobusové zastávky je občerstvení, kde jsme neodolali a dali si točenou vanilkovou z Opočna. Byla fakt výborná :-)

Výlet se povedl, počasí kupodivu taky vyšlo - a já zcela zbytečně s sebou táhla deštník, pláštěny, nepromokavý bundy a mikči, kdyby se náhodou ochladilo. 

A už máme naplánovanou akci na příští týden. Bude to pro mě velká výzva... 

A kam to bude? 

Nechte se překvapit! Opět jdeme lovit turistické známky a když budem úspěšní, přibydou nám do sbírky další tři :-)

Dárky

Dneska nám taťka přivezl dárečky. 

Ondrášek má nové slipečky s Tomášem, Martínek konečně pokladničku podobnou Ondrové (co jsme ji nikde nemohli sehnat) a já jsem dostala další turistickou známku :-)

Tuhletu "sbíráme" už dýl, pokaždý, když jsme se v pivovaru stavovali, tak ji neměli. Tak až teď :-)

Čtyřka

Martínek je poslední dobou hodně chovací, v noci plakací, špatně usíná...

Včera se mu ale konečně proklubala čtyřka vlevo nahoře a taky že to bylo přes noc hned poznat :-)

Jeho zubní skóre k dnešnímu dni je tedy 5 zubů nahoře a 1 dole. Ano ano, dolní levá jednička mu stále chybí. Už tam má ale hrbolek, tak snad se brzy prořízne i ta... Určitě je to nestandardní, tak přemýšlím, jestli už to není na nějaký zápis do guinessovky :-) Koho tak kontaktovat?

Technické muzeum

Nějak mám tento rok pocit, že léto už bylo :-( Sice je teplo, ale na obloze se honí mraky, svět je jaksi šedý a sluníčko si můžeme leda tak nakreslit... No nic moc počasí na víkend, ale co se dá dělat.

Včera ráno bylo sice hezky, dokonce jsme plánovali výlet na jednu rozhlednu, ale nakonec jsme to na poslední chvíli změnili. Odpoledne pak opravdu přišla průtrž, takže dobrý rozhodnutí. Jenže nějaký výlet to chtělo. A protože beseda s kosmonautem byla až v šest večer, jeli jsme směr Technické muzeum. Jednak mi přišlo, že by to už Ondru mohlo zajímat a bavit a taky tam mají - jak jinak - turistickou známku.

Nakonec to dopadlo tak, že do muzea šli jen taťka s Ondrou, zatímco já s Marťáskem jsme jeli k Barvičovi koupit knížku Krtek a raketa. V knihkupectví jsem si to užívala - Mrťas spal, čili jsem si v klidu mohla prohlídnout knižní novinky a posbírat tipy na dárky k narozeninám, případně do dopisu Ježíškovi :-) Pak nás s Martínkem dostihla průtrž, takže do muzea jsme se my dva nepodívali. Ale my to zvládneme jindy, až bude Marťas větší.

Taťka s Ondrou si to užili - viděli auta, letadla, motory, hodinové strojky, model šalinky a taky uličku řemesel. Zašli i do technické herny, kde si Ondra mohl zábavnou formu vyzkoušet nejrůznější zákony fyziky a jejich aplikaci v praxi. Pomocí čtyř kladek například zvedl pytel, který byl těžší než on sám. A víc Vám k tomu nepovím, protože jsem jsem u toho nebyla...

My, krtek a astronaut

Minulý pátek, když jsme byli na výletě v Brně, začal najednou na nádvoří Staré radnice Martínek radostně volat "Ktek, Ktek!" a okamžitě se s nataženým ukazováčkem řítil k jednomu plakátu. A tak jsme zjistili, že v pondělí bude v Brně astronaut Andrew Feustel, který letos v květnu letěl do vesmíru a přibalil si s sebou Krtečka. Plakát vypadal přesně takto

 

Doma jsem si na to vzpomněla, zapátrala jsem na netu a zjistila jsem, že v neděli v 18 hodin bude v Soběšicích s tímto astronautem beseda. A legrační bylo, že místem konání byla restaurace u Supa. My jsme se tam totiž nedávno stavovali při našem výletě, protože právě tady prodávají turistickou známku rozhledny Ostrá horka. No náhoda jak hrom :-)

A tak jsme vyrazili. Abysme měli něco na památku, napadlo mě koupit klukům knížku Krtek a raketa, že ji necháme podepsat. U Barviče jsem brala poslední dva kusy :-)

Přijeli jsme brzo, místo jsme chytli dobrý. Jenže kluky víc než astronaut zaujal dětský koutek se skluzavkou a obrovskou housenkou, která byla vlastně tunel. Takže nakonec celou besedu zvládl jen taťka, já jsem v rámci možností nakukovala bočníma dveřma a viděla jen pár záběrů z raketoplánu + pár fotek Krtka, jak si užívá let. Přesto zážitek jak hrom. Máme společnou fotku s astronautem a Krtečkem a nakonec se nám Andrew Feustel podepsal i do těch knížek :-) 

Přibyly nám další známky :-)

Postupně rozšiřujeme naši sbírku turistických známek. A tak se musím pochlubit i tady na našem blogu :-)

Minulý týden jsme se chtěli podívat do keltské osady Isarno v Letovicích. Bohužel tam probíhají nějaké spory o pozemky, areál momentálně nemá majitele a chátrá. Trávu tam letos nikdo nesekl a paní v letovickém infocentru se jen smutně zeptala, jestli to tam na nás nespadlo :-( Prý to tam ještě loni každkou sobotu kulturně žilo... No škoda. Ale známku máme, tak snad to tam ještě někdy ožije, ať si to tam můžeme opravdu pořádně prohlídnout.

Dalším naším úlovkem je fungl nová známka brněnského podzemí. Byla vyrobena den poté, co jsme s klukama minulý týden podzemí navštívili. A tak jsme při naší páteční návštěvě Brna neváhali ani minutu - a známka už je naše. Asi budeme jedni z prvních majitelů :-))) Musím říct, že je fakt krásná a jako jedna z mála má na každé straně jiný motiv. Opravdu se jim povedla, no koukněte.

Na dnešek jsme měli už delší dobu naplánovaný výlet do Punkevních jeskyní. Jenže podle předpovědí měly přijít velké lijáky, průtrže, přívalové deště - prostě úplně hnusný počasí. Tak jsme to vzdali, ani jsme nerezervovali místa (to se kvůli lodičkám musí) a plánovali jsme navštívit Technické muzeum. Mají tam taky pěknou známku, navíc si myslím, že Ondru už by některé exponáty, hlavně ty hejbací, co si může sám vyzkušet, mohly zajímat. 

Ráno poprchalo, takže ještě těsně po obědě, když jsme Maťu dávali spát, jsme byli přesvědčení o tom, že pojedem směr Brno. Jenže počasí se zbláznilo, opět (jako poslední dobou častokrát) meteorologům předpověď vůbec nevyšla, svítičko slunilo a byl krásný letní den... A toho je pro návštěvu Technického muzea škoda. Neb taťka naznal, že tam přece můžeme jít až v zimě, až nebude kam jinam jít. No a nakonec jsme vyjeli směr Předklášteří, kde stojí klášter Porta Coeli, což v překladu znamená "brána nebes". A nečte se to koeli, ale céli - což jsem netušila a teď už to teda vím :-) 

Komplex je to obrovský a co každého člověka stoprocentně zaujme, Je nádherný vstupní portál, který je i symbolem turistické známky.

Absolvovali jsme komentovanou prohlídku kostela i části kláštera. Martínek teda nevydržel být potichu, ale věřím, že jsme ostatní návštěvníky moc nerušili, neb když se Maťka rozkecal, popošla jsem s ním dál, aby nerušil výklad průvodkyně. 

V areálu kláštera se nachází i Podhorácké muzeum. Právě tam probíhá výstava "Svět mužů", na kterou jsme nemohli nejít :-) A zároveň jsme zjistili, že jsme se přesně trefili do jednodenního (či spíše jednoodpoledního) doprovodného programu "Když mužům chutná", což zahrnovalo ochutnávku uzenin, svatebních koláčků, martinských rohlíku a také rozmanitých nápojů. Nechala jsem si namíchat Margaritu, ochutnala jsem likérní víno a nakoupila koláčky, po nichž se jen zaprášilo - tak mým mužům chutnaly :-))) Kluky zaujaly motorky a pak modely vláčků, letadel a lodí. Ovšem největší hitovka bylo staré rádio, co mělo tlačítka jak klapky od klavíru. Tam se teda naši raubíři vyřádili a když jsme od tam Martínka odnášeli - protože dobrovolně se nehodlal vzdálit - začal se děsně vztekat a nechtěl jít dál ani za zlatý tele...

Muzeem jsme byli příjemně překvapeni a myslím, že tamější návštěva nebyla naše poslední, neb výstavy se tam mění a třeba na podzim tam budou k vidění autogramy slavných osobností...

A protože jsem zjistila, že v Předklášteří v restauraci V chaloupkách prodávají i známku tišnovské rozhledny Klucaniny, na které jsme už několikrát byli - neváhali jsme a koupili i tu :-) S klukama se na ni chystám, snad vyjde počasí a snad to Ondra nahoru vyšlape... Výhled od tama totiž rozhodně stojí za to.

Poslal jsem se...

Ondra, když je moc zabranej do hry, tak se tak dlouho snaží vydržet nečůrat, až si pak stejně ucvrkne. Má asi pocit, že by mu za tu chvíli něco uteklo. Já to tedy řeším tak, že mu čas od času řeknu: "Jdi se vyčůrat!" nebo když jdu zrovna já, tak volám: "Pojď taky!"

Dnes mu při cestě na WC povídám: "Ondro, nechce se ti taky čůrat? Pojď se mnou!"

A Ondra mi na to odpovídá: "Mně se nechce, já už jsem byl, ty užs mě poslala." 

Vzápětí ale dodává. "Vlastně ne, já jsem se poslal sám."

Bramborový poklad

Přijeli jsme k dědovi na zahradu, abysme mu pomohli s bramborama.

Děda nám ukázal, kde se má začít kopat, natě už měl otrhaný, ze země trčely jen krátký stonky.

A tak se do toho taťka pustil...

Ondra to pozoroval a překvapeně volá: "Dědóó, jaks to věděl, že tam budou????"

Děda s úsměvem povídá: "Já jsem to tak nějak tušil :-) "

Na to Ondra s velkým úžasem odpověděl: "Tak já jsem to teda vůbec netušil..."

Parťáci ve vaně

Včera odpoledne jsme s klukama zašli na návštěvu. Já jsem si pokecala s kamarádkou a naši loupežníci měli taky společnost - kamarádčiny chlapečky. Máme je napřeskáčku přesně po roce, ti naši jsou vždycky o rok mladší než ti jejich. Takže věkově jsou všichni docela pěkně k sobě a mám pocit, že si spolu hezky vyhráli :-)

Jak by taky ne, když měli k dispozici celou zahradu, ale hlavně soukromé pískoviště se spoustou lopatek a lopat. Chvílemi jsem se fakt bála, že se s nima pobijou, ale žádný velký křik se nekonal, ani krev netekla - takže vše OK :-))) Velkou atrakcí bylo taky dělání "malty", tj. míchat písek s vodou a pořádně se v tom plácat... To byl požitek!!! (ano, ano - moje teorie o špinavých dětech a skvěle prožitém dni...)

Večer ve vaně ze sebe Ondra s Marťou to pískoviště smývali. Oni si ho totiž pomalu a postupně, jen po malých hromádkách, přesouvají domů. Písek nenosí v kyblíku, ani ho nevozí v kolečkách. Oni zásadně tajně a nenápadně - nejlíp v kapsičce tepláčků, v botkách i v ponožkách, mezi prsty rukou i nohou, ve vlasech, Marťa dokonce i v plíně. A to jsem určitě ještě neobjevila všechny skrýše :-)

Kluci poslední dobou večerní koupání naprosto zbožňují. Po večeři Maťa hlasitě křičí "kóópat, kóópat" a automaticky utíká směr koupelna. Honem honem sedne na hrnec, při čůrání se už už  zvdedá a sápe se do vany. Musím mu pomoct, protože sám tam ještě nevleze. To Ondra ano a taky se tam řítí rychlostí blesku :-)

Vždycky jim napustíme něco vody, necháme je, ať si pohrají (a odmočí se) a pak je teprve vydrbem. Mají tam spoustu hraček, hlavně kelímky, vodní mlýnek, lodičky atd, takže o zábavu postaráno. Včera večer si ale vymysleli novou atrakci. Stoupli si, chytli se za okraj vany, pak vyšpulili zadek dozadu a pustili se, čímž dosedli do vany, kousek se ve vodě sklouzli a tím udělali obrovské vlny, které cákaly nejen na ně, ale i na zem a koupelna byla rázem celá zaplavená. Oba se u toho děsně řechtali, závodili, kdo bude rychlejší a komu se povede víc cáknout.

Jak jsem to uviděla, samozřejmě jsem je řádně sprdla, že to teda ne, ať se podívají na svoji nebohou matku, která to celý musí vytřít atd atd. Ale když jsem je chvíli pozorovala, jak je to oba fakt baví, jak se předhání, kdo udělá větší vlny a hlavně jak Marťas zdatně sekundoval Ondrovi - tak jsem taky dostala záchvat smíchu. Ještě jsem tam přitáhla taťku, ať taky vidí, co kluci dělají a nakonec jsme se smáli všichni čtyři :-) My s taťkou teda před klukama jen tak trochu - přecejen vyplavování koupelny není zrovna chvályhodná činnost.

Ale i tak z toho mám dobrej pocit. Vypadá to, že Ondra začíná svého malého brášku brát na milost. Všimla jsem si, že občas (zatím opravdu jen občas) už v něm má parťáka - a to je moc dobře.

Had

Klukům jsme do pokojíčku pořídili další skříňky a poličky, aby bylo kam dávat ty haldy hraček, co mají :-) Trochu jsem jim to tam přerovnali - zvrchu jsme sundali hračky dávno zapomenuté a naopak ty ohrané putovaly do vrchních pater. Zase je to bude chvíli bavit :-)

A tak se stalo, že Ondra znovu objevil "hada". Ono je to vlasntě švihadlo - pořízené s úmyslem skákat a něco snad i zhubnout. Jen jsem netušila, že mě z toho budou šíleně bolet kolena a ze dvou lekcí ve fitku se budu měsíc dávat dohromady :-( škoda, švihadla mě bavily...

No ale švihadlo už tehdy zabavil Ondra, jenže si ho motal kolem krku, tak jsme ho dali nahoru do krabice (aby ho nedejbože nezačal šmodrchat kolem krku taky Martínkovi) - a teď se tedy znovu objevilo.

Ondra povídá: "To je cvičenej had!"

"A proč cvičenej?" ptá se taťka.

"Protože je na cvičení," konstatuje Ondra :-)