Když se Ondra narodil, moc jsem se těšila na to, až začne mluvit. Ale on ne, dával si pěkně načas. Ale dočkali jsme se. Napřed první slabiky - klasicky ta-ta-ta-ta. Taťka samozřejmě slyšel "táta" a byl na to náležitě pyšný :-) Na mámu jsem si musela ještě hezky dlouho počkat.
První opravodové slovo bylo BÁC! Ondra nám názorně a neustále předváděl, že skutečně ví, co to znamená. Nejraděj když seděl v jídelní židličce, jídlo na talířku před ním a on místo do pusy házel kostičky namazaného chleba na zem. Pokaždé se zaculil a řekl to svoje BÁC! A takovou z toho měl radost! Já už menší...
No ale pak se nekonaly žádné velké pokroky nebo zlepšování skokem. Nic takového. On si teda pořád něco brebentil v té svojí hatlamatla, nikdo mu ale nerozuměl. Ovšem týden před druhýma narozeninama se to jako mávnutím kouzelného proutku zlomilo a během dvou týdnů mluvil ve větách. A už tu papulu nezvařel.
A stejně jak jsem se těšila na chvíli, kdy mluvit začne, teď se raduju z těch krátkých okamžiků, kdy aspoň na chvíli přestane. Kvantita u něj značně převyšuje kvalitu... a to mluví vcelku pěkně :-)
A čas od času z něj vypadne něco, co stojí za to zapsat. A já pečlivě zapisuju!
Žádné komentáře:
Okomentovat