To jsi ty!

Celá rodinka snídáme. Vlastně ne, ale už to znáte :-) Já snídám, taťka snídá, Martínka krmím a Ondru neustále pobízíme. Má makovou buchtu a ta mu opravdu chutná, tak to s tím pobízením nemusíme přehánět. Vzorně ji zapíjí hrnkem mléka, které cucá kouzelným brčkem (dnes s příchutí karamelu), takže snídaně probíhá v pohodové atmosféře. Což je moc prima, protože je sobota, víkend před námi a krásně to začíná :-)
Taťka tedy za odměnu půjčuje Ondrovi svůj mobil. Ten si ho okamžitě zkušeně přepíná na focení...

Mobil hned namíří na taťku: "To jsi tyyyy, tati!!!" Cvak. A jak se v mobilu ukáže uložená fotka, tak nadšeně dodá: "Jasněěěě, tatííí, to jsi TY. Chachacha!"

Pak se otočí na mě a jak se mu zjevím na displeji, opět radostně hlásí: "Mamííííí, to jsi tyyyyy! Chachacha!" Cvak. Znovu obrovské nadšení.
A nakonec dojde i na Martínka: "Chachacha, to je Maťa!" Cvak. "Maťo, to jsi tyyyyyy! Chachacha!"

Takže jsme to všichni my a Ondra má obrovskou radost. Chachacha :-)

Mimochodem - "chachacha" on opravdu říká, vůbec nevím, kde k tomu přišel, kde to slyšel nebo viděl.

Školka

Tak jo, Ondra bude školkáč.

Byl 59tý, brali 158 dětí a přihlášených bylo 252. Kdyby se Ondra narodil o 4 dny pozděj, už by ho nevzali. Drsná realita...

Chtělo by se mi křičet HURRRÁÁÁ, ale ne... 

Nějak mi to najednou došlo. On už není malej kluk, něco krásného právě pomalu končí... 

Je to zvláštní.

Sluníčko

Doma moc nekreslíme. Já to neumím - zvládnu základní obrázky typu sluníčko, domeček, strom a auto. Občas se mi povede kouřící mašinka a koleje - to si hodně šplhnu :-) No a Ondrovi jsem do ruky tužky moc nedávala, abysme neměli popsané zdi a nábytek. A tak Ondra nekreslí. Za chvíli mu budou čtyři a má stále problém s držením tužky. Musím to změnit. Ale jak? On ani já nemáme ke kreslení žádný vztah...

Kamarádky mi poradily, že hodně fajn jsou trojhranné pastelky. Že se dětem dobře drží, že jim to s nima jde a že se pak rychle zdokonalují. Hmmmm, tak nákup pastelek nás nezachránil, Ondra nějak neví, co s nima...
Kvůli svému kreslícímu antitalentu jsem koupila knížku s úžasným pozitivním názvem Nauč se kreslit. Vypadá to opravdu jednoduše, podle předlohy zvládnu hodně, ale zpaměti pouze červa, šneka a žábu. To není pro Ondru moc motivační... Přesto jsme měli období, kdy byl z mého kreslení nadšený a nad každou mou žabičkou jásal a tleskal...

Tohle období je za náma, teď jásá jen nad mašinkou, která musí být modrá a jmenovat se Tomáš. Občas se spokojí s červeným Jakubem (neříkáme James) a nebo se zeleným Percym. Tomáš přece musí mít kamarády! Ovšem aby začal kreslit sám, to fakt nehrozí...

A tak jsem dnes rozhodla - žádná Kouzelná školka, žádná Včelka Mája, žádný Chip a Dale, který teď u nás frčí na DVD. Budeš kreslit. A až něco stvoříš, pak se teprve může pustit pohádka...

A povedlo se! Krásné sluníčko! Není jeho první, ale je první, co nakreslil úplně sám, tzn. nemusela jsem říkat, že ještě paprsky, ještě očička a tak... No, snad budou brzo následovat další pokroky :-)

Pro porovnání přidávám sluníčko z konce ledna, čili před třemi měsíci. Pokrok vidět je. Huráááááá!!!! Třeba z Ondry přecejen bude malíř. Vlohy by na to mít mohl, taťka narozdíl ode mě dokáže nakreslit asi úplně všechno :-)

 

a tady je to i s autorovým komentářem :-) když byste nic neviděli, vydržte, možná se to jen dlouho načítá....

Hody hody.....

A je po Velikonocích...

Přípravy na ně nebyly u nás nijak dramatické, ale přesto proběhly. S Ondrou jsme pilně pilovali básničku, uměl ji perfektně. Taky jsme vytvářeli přáníčka pro ba+dě. Na mně byl návrh a vystřihování, Ondra koukal a taky "tvořil". Na přední stranu lepil vajíčka z vlnité lepenky, kolem pastelkou maloval travičku, pomáhal s výběrem peříček (co tam u vajíček určitě nechaly slepičky). Ale nejvíc ho bavilo dovnitř přáníčka lepit spoustu malých barevných žabiček. To se pěkně vyřádil a bylo na něm vidět, jak je na sebe pyšnej, že mu to tak jde... 

Martínek nás pečlivě pozoroval - pro jistotu jsem ho posadila do jídelní židličky, aby si nepůjčoval ze stolu různé věci potřebné pro naše tvoření. Ale on se tvářil, že chce taky něco tvořit - tak dostal do ruky kreslící kuličku a namaloval svůj první obrázek. Na dlouhou dobu teda poslední, protože po nějaké chvíli byla zmalovaná kromě Martínka taky židlička, tričko, tepláčky a dokonce i zem pod Martínkem, o což se tedy už zasloužil Ondra... 

Vajíčka jsme barvili až o velikonoční neděli u babičky, to nám Ondra taky asistoval. Moc se mu to líbilo a pořád opakoval "já je pak budu papat".  Vajíčka se nám moc povedly, měli jsem barvy s perleťovým leskem a opravdu vypadaly krásně a netradičně. Ondra je pak u druhé babičky s tetou ozdobil nálepkama a pozděj se do nich opravdu s chutí zakousl.

Babička nám sehnala pro kluky žíly pletené z pravého vrbového proutí. Martínek okamžitě pochopil co a jak a šlehání pomlázkou se mu velice zalíbilo :-) Ondra taky pochopil, ale básničku říkat nechtěl, ne a ne a ne. Něco z něj nakonec vypadlo, ale nic moc :-( A přitom natrénováno měl! Že by se náš Ondra začal najednou stydět??? U druhé babičky to probíhalo podobně, šlehat by našim klukům šlo, básničku abych říkala sama. Tak snad příští rok to bude lepší... Zatím se při akci Ondra zmohl na zkrácenou upravenou verzi

Hody hody doprovody,

dejte vejce bílý,

slepička Vám snese za to jiný.

A pak ještě zvedl pomlázku nad hlavu a dodal, že vypadá jak Brumík, čemuž nikdo kromě mě asi nerozuměl, protože jen já jsem s Ondrou prohlížela obrázky na velikonočním multipaku 10ks Brumíků.

Velikonoční pondělí jsme už strávili doma. Ještě v posteli mě všichni vyšlehali a pak po snídani kluci s taťkou vyrazili na procházku s cílem vymrskat jednu moji kamarádku. Básnička se nezadařila ani tam, ale zážitek snad zůstal. Hlavně si ovšem donesl spoustu čokoládových vajíček, velkýho zajíce a pytlík bonbónů, takže celý odpoledne to tu pojídal a od čokolády máme zapatlané kde co :-)

Velikonoční výzdobu jsem doma moc neprožívala. Posledních 14 dní byli kluci nemocní, tak jsem se ani do květinářství nedostala, abych si opatřila aspoň rozkvetlé narcisky za okno... Ale do misky jsem si narovnala nabarvená vajíčka a do proutěného vozíčku dvě krásné kraslice, které mám už spoustu let... No, už nemám. Ondra vozíček vysypal, jednu kraslici jsem zachránila, druhá zamířila k zemi. Ondra koukal na rozbité skořápky a povídá: "To jsem nechtěl" a po chvilce dodal: "A ony nebyly dřevěný???"

Ne, nebyly... Nutno dodat, že nepřežil ani proutěný vozíček, toho se zase ujal Martínek a rozložil ho na základní součástky... 

No nic, aspoň mám příští rok důvod navíc, abych nakoupila nějaké nové velikonoční dekorace :-)

hlášky

Některé Ondrovy nezapomenutelné hlášky :-)

4.9.09 

Taťka listuje knihou, ukazuje Ondrovi včeličky a říká mu, že bydlí v úlu. Pak na to ukáže a řekne: „kde bydlí včeličky, co je to?“ a Ondra zcela zřetelně odpoví ÚD

No a večer máme pokračování s úlem… Taťka se snaží uspávat Ondru a nejde jim to. Ondra pořád chce číst o úlu, ale ukazuje na jinou knížku a pak plače, že tam úl není. Čili z pokoje se ozývá: „úd, úd, úd… tady ne, to ne… úd, úd, úd“ A taťka na to už zcela vyčerpaně: „a JAKEJ ÚD? TADY ŽÁDNEJ ÚD NENÍ!“

16.12.09

Ráno za mnou Ondra přišel, natahuje ke mě ručičku a povídá: „mamiko, mám kuličku, aha – tady kuličku… tady je, podívej, mám kuličku z nosánku“ a na prstě má smotanýho šušína...

28.4.10  

U babičky a dědečka byla pouť. Babička povídá Ondrovi, že půjdou spolu na písek. Ondra na to, že na písek nechce, že chce na kolotoče. Babička na to, že se teda půjdou na ty kolotoče podívat. A Ondra se zamyslel a povídá: „babička se půjde podívat a Ondra se bude vozit“

14.5.10

Ondra rád pojídá kukuřičné křupky. A říká jim "kupky". Když jsme ho opravili, že to jsou KŘŘŘupky, tak řekl "čubky"

8.7.10 

Peru plínky, Ondra na mě kouká a povídá: „ta je posraná“. Tak mu říkám „ta je pokakaná“. Ondra se zamyslel a povídá: „posraná je taky“.

13.9.10 

rozhovor na WC: 

„mami, ty čůráš?“
JO
„a kakáš taky?“
NE
„tak kakej!“

29.11.10 

Ondra s taťkou byli nakupovat a Ondrášek si vyžankal čokoládovýho Mikuláša. Po chvilce prý řekl: „Ještě musíme vzít mamince čerta!“ Na dotaz proč zrovna čerta povídá: „protože byla taky celej rok hodná“ 

30.11.10 

Babička koupila pro Ondru zlatý čokoládový penízky. Schovala je do krabičky a večer jsme šli ven jako hledat poklad. Ondra dostal baterku a bylo dobrodružství. Téměř na konci okružní cesty byl poklad objeven a Ondra děsně nadšenej. Napřed to nesl v ruce, pak dal "poklad" babičce do tašky. Zase začal svítit baterkou a povídá: „budeme ještě hledat poklad, nějakej velkej!“ Babička na to, že už přece jeden poklad má, že to stačí. Ondra se na ni dlouze podíval a vážně jí povídá: „neboj babi, to uneseš“ 

7.12.10

Maminko, to není obchod. To je albertjsmetuprovás :-)

14.12.10

Dnes jsme si hráli s Martínkovým novým geomagem – jsou to různý velký magnety, jdou skládat k sobě a na ně lze nasadit gumový zvířátka, který jsou složený ze dvou dílů – přední a zadní. Ondra si hrál samozřejmě s náma, pak něco popadl, sedl si na postel a povídá: "tak já mám z jedné strany kravičku, z druhé strany oslíka a vám tam zbyly prciny, tak si je dejte k sobě"

30.1.11

Taťka se otočil v autě dozadu a loktem zatroubil. Ondra hned: „co to bylo?“

No zatroubili jsme.

„Taťko, ještě zatrub!“

To nejde, to bylo omylem.

„To nevadíííí, tak ještě omylem“

16.2.11

Ondra si říká říkanku: „paci paci pacičky, táta koupil smradlavý botičky, měly rozvázaný tkaničky“

Kvantita a kvalita

Když se Ondra narodil, moc jsem se těšila na to, až začne mluvit. Ale on ne, dával si pěkně načas. Ale dočkali jsme se. Napřed první slabiky - klasicky ta-ta-ta-ta. Taťka samozřejmě slyšel "táta" a byl na to náležitě pyšný :-) Na mámu jsem si musela ještě hezky dlouho počkat.

První opravodové slovo bylo BÁC! Ondra nám názorně a neustále předváděl, že skutečně ví, co to znamená. Nejraděj když seděl v jídelní židličce, jídlo na talířku před ním a on místo do pusy házel kostičky namazaného chleba na zem. Pokaždé se zaculil a řekl to svoje BÁC! A takovou z toho měl radost! Já už menší...

No ale pak se nekonaly žádné velké pokroky nebo zlepšování skokem. Nic takového. On si teda pořád něco brebentil v té svojí hatlamatla, nikdo mu ale nerozuměl. Ovšem týden před druhýma narozeninama se to jako mávnutím kouzelného proutku zlomilo a během dvou týdnů mluvil ve větách. A už tu papulu nezvařel. 

A stejně jak jsem se těšila na chvíli, kdy mluvit začne, teď se raduju z těch krátkých okamžiků, kdy aspoň na chvíli přestane. Kvantita u něj značně převyšuje kvalitu... a to mluví vcelku pěkně :-)

A čas od času z něj vypadne něco, co stojí za to zapsat. A já pečlivě zapisuju!

Otázky

Snídáme. Tedy já snídám, čtyřleťáka Ondru pobízím ať snídá a šestnáctiměsíčního Martínka jsem právě dokrmila, nechala ho sedět v jídelní židličce a dala mu piškot, ať se krmí sám. Druhý mám připravený na stole.

"Mamíííí, proč máš pro mě ten piškot?" ptá se Ondra

"To není pro Tebe, to je pro Maťu"

"Aha. A proč máš pro Maťu piškot?"

"Aby ho mohl papat"

"A jóóó. Ale on ho nechce papat, podívej"

a já koukám, jak si Marťa vytahuje z pusy oslintaný piškot a začne ho drobit a patlat všude kolem. Uááááá.

Nesnídám. Honem mu utírám ruce, umývám židličku a sbírám drobečky na zemi.

"Mamíííí, proč mu utíráš ty ruce?

"Aby je měl čisté, Ondrášku. Papej"

"A jóó, jasně. A mamííí, proč Maťa drobil ten piškot?"

"Nevím" odpovím po pravdě a jdu dál snídat.

"Mamííí a proč jsi mu umyla tu židličku?"

"Aby tam neměl drobečky. Papej"

"Mamííí a proč tam nemá mít drobečky?"

"Ondro, ty máš dneska tak blbý otázky. Už nemluv a jez!"

"A mamííííí, proč mám blbý otázky?"

Mlčím, nevím co říct, vím, že takových otázek dnes bude ještě asi milion pět, a to je teprve 8 hodin ráno. Vydržím to? Musím...

"Papat" povídá do ticha Martínek a natahuje ke mě ručičku, ve které drží kousek piškotu, co mu zůstal na tepláčcích.

Mám je ráda, kluky moje. I když někdy je to o nervy :-)