Vánoční karamelový likér ala baileys

Vánoce ťukají na dveře a to je pro mě příležitost mít v lednici nějaké to babské pití. Tak říká náš taťka všem těm slaďárnám ať už jsou krémově husté nebo naopak řidší konzistence, prostě likérům :-)

Většinou mi Ježíšek přinese Missis, Carolans nebo Baileys. Jenže letos jsem se rozhodla Ježíška překvapit a vyrobit si tuhle dobrotu sama. Návod jsem samozřejmě našla na netu, ale zase jsem si ho trochu upravila - občasná kreativita při přesných receptech je mi přece vlastní :-)

Domácí baileys

karamelové salko

uvařený vychladlý puding z 1/2 l mléka - karamelový, vanilkový nebo mandlový

vanilkový cukr

1/2 l rumu (tuzemáku)

Toť původní recept. Přiznám se, že rum mám ráda spíš na ovonění, ale při výše uvedeném množství mi přijde, že jeho chuť přerazí vše ostatní. Takže puding (v mém případě vanilkový s přidaným vanilkovým cukrem) jsem uvařila řidší, následně jsem ještě převařila cca hrnek mléka. Do šlehací nádoby jsem dala zhruba 3/4 plechovky karamelového salka a cca 1/4 klasického salka, uvařený puding a rum. Rum ne hned celý, ale přidávala jsem postupně, celkově zhruba 2/3 lahve, no prostě dle chuti. Nakonec jsem doředila na požadovanou konzistenci převařeným mlíkem. Ze začátku, než se vše spojilo, mi to normálníma metlama vůbec nešlo šlehat, tak jsem použila ponorný tyčový mixer. No a pak už zase metly. Výsledný likér jsem přes sítko nalila do lahve a dala do lednice. Je VYNIKAJÍCÍ!!!

PS klasické salko jsem tam dala jen proto, že jsem si část karamelového schovala na jedno výborný cukroví :-) Aspoň je vidět, že i takto to lze.

Tak cink a ťuk - ať máme letošní Vánoce takové, jaké jsme si je vysnili... 

Milý dopis od sestřičky Lenky

Je to sice už půl roku, co jsme se vrátili ze Cvikova, ale velmi velmi často na pobyt v tamní léčebně vzpomínáme. Fakt se nám stýská. Navíc letošní zimu je opravdu vidět, že klukům ozdravný pobyt ve Cvikově pomohl. Určitě teda mělo vliv více faktorů - jsou starší, přecejen trochu odolnější, mají odstraněné mandle - no všechno se počítá. Ale co se týče našeho pocitu - Cvikov prostě jednoznačně pomohl. 

Už delší dobu jsme plánovali, že napíšeme naší milé rehabilitační sestřičce Lence. A protože se blíží Vánoce, byla k tomu ideální příležitost. Krom PFka s klukama vyfocenýma u Samuelovy jeskyně ve Sloupu (čili kousek od Cvikova) jsme jí přibalili pár dalších fotek, dopis o tom, jak stále vzpomínáme a jak se nám teď vede, a malou publikaci o Brně, protože co si budem říkat - u nás na Moravě je taky moc hezky :-)

Moc mě potěšil email, který mi dnes Lenka poslala. Bože, jak moc bych se chtěla přenést v prostoru, chtěla bych aspoň chvíli být ve Cvikově, pozdravit se se všemi, zajít s klukama nakrmit koníky, jít kolem potůčku, přejít lávku a dojít až k rybníku a Vodníkovi, pokračovat k jeskyni a drakovi Ondrakovi, vyšplhat se až nahoru do kopce k lišce a Budulínkovi a nakonec skončit před "naším" pavilonem a uvelebit se s klukama na psovi vyřezávaném ze dřeva, který se víc než nápadně podobal Falkovi z Nekonečného příběhu... Jak  málo by mi stačilo ke štěstí. Nebo je to moc? 

Některá místa a někteří lidé se prostě v našem srdíčku zabydlí natrvalo...

Lenko, jsem ráda, že jsem Vás poznala, jsem ráda, že zrovna k Vám jsme ve Cvikově byli přiděleni, a budu moc ráda, když se ještě někdy potkáme. Snad to není nereálné přání... A zůstaňte i nadále taková, jaká jste, protože jste skvělá. Mám Vás fakt moc ráda! A nejen já, i kluci si na Vás stále pamatují... 

Ještě jednou díky za email, udělal mi velkou radost.

Dobrý den ........,
moc a moc děkuji za Váš balíček. Strašně moc jste mě potěšila dopisem, dárkem a fotografiemi. Děkuji mnohokrát, byl to krásný dárek, který mi udělal ohromnou radost. Velmi mě potěšila vaše slova díků a pochvaly na naší léčebnu. Fotky jsou krásné, panebože - kluci úžasní a nám dvěma to také  sluší.
Měli jsme tady hodně sněhu, ale v těchto dnech více prší, takže sněhová nadílka je pryč a zbyla jen mírná ledovatka, břečka a hnus. Je tu stále mlha a zataženo, takže v 15.00 hod. to vypadá, že je večer.
Jsem moc ráda, že jsou kluci zdraví a že jste si užili stanování, no a že vám léčebna upevnila zdraví. Budu moc ráda, jestli se shledáme, přijedete k nám na pobyt. Vím, že to bude již problematické se zaměstnáním, ale třeba se to nějak zařídí, uvidíme.
Na Moravu se zatím nechystám, ale nikde není psáno, že to tak bude napořád.
Maminek mám plno - ale ne všechny vniknou hluboko do paměti, Vy a Vaše děti ano, jakpak bych si na Vás nepamatovala, byly to chvíle velice příjemné a plodné. Jsem ráda, že i vy mě máte uloženou ve své duši a vzpomenete si na mě - a na cvičení v léčebně.
Ještě jednou děkuji za Vaše přání a poděkování, za fotky a budu vzpomínat a těšit se, že příští rok zase přijedete.
Moc děkuji. 

Vaše Lenka B.
PS.: klukům posílám véééééééééééélkou pusu a přeji krásného Ježíška. Vám hodně zdraví a štěstí, pohody a skvělou rodinu, kterou již máte. A hlavně HODNĚ ZDRAVÍ NEJEN VÁM, ALE CELÉ VAŠÍ  RODINĚ. L.B.

Jak jsme vyhráli

Na začátku prosince jsme měli cestu na poštu. A tam při čekání ve frontě mě napadlo, že si s klukama koupíme losy. Tedy ne sobě, ale taťkovi, aby měl radost. Původně jsem chtěla pouze nějaký za 10 Kč, jen tak pro radost. A taky aby si kluci při vybírání mohli užít pocit důležitosti - protože v tu chvíli přece všechno záleží jen a jen na nich. Nakonec jsme se ale nechali zlákat a Ondra vybral pro taťku jeden vánoční za 50 Kč. Protože to ale bylo Martínkovi líto a chtěl taky vybírat, mohli si každý koupit ještě ten malý za 10 Kč. 

Doma jsme taťkovi dárek vítězoslavně předali.

A my jsme vyhráli! 

Na velký los 200 Kč a na malý 10 Kč. 

O pár dní pozděj jsme šli na poštu pro výhru a rozhodli jsme se za 110 Kč koupit další losy. 

Ale tentokrát už dopadlo všechno tak jak má - protože "neštěstí ve hře, štěstí v lásce". 

Přesto jsme 30 Kč v plusu a užili jsme si svoji chvíli štěstí :-)

 

Lodičky

Vánoce se kvapem blíží :-) 

Byteček nám voní cukrovím, u čekadla je už víc okýnek otevřených než zavřených, venku je dokonce i sníh (i když dnes zase začal tát), na náměstí prodávají stromečky, pouštíme si koledy a vůbec se tak nějak snažíme si tento adventní čas užívat :-)

Dnes jsem se konečně přinutila i k tomu, abych u kluků v pokojíku umyla okno a vyprala záclonu, na skla dala folie s vánočním motivem a pak jsme s taťkou celé okno ozdobili světýlkama a baněčkama. Jedna červená kometa definitivně dokometila, když se ji Marťas snažil podrobně zkoumat, ale s tím se holt dopředu počítá.

No a pak jsme zhasli, vytáhli velkou místu, napustili vodou a......

No jasně - pouštěli jsem ořechové lodičky. 

Paráda.

Jsme připraveni. 

Ježíšku, haló, slyšíš nás? Už můžeš přijít :-))))) 

Dnešní ráno...

Kluci se nám budí strašně brzo, nenechají nás vyspat. Takže včera jsem jim natvrdo řekla, že dokud bude venku tma, musí zůstat v postýlkách.

Dnes ráno, krátce po šesté hodině za náma zase naklusal Martínek, v ruce pejska, došel až k posteli, pak se zarazil, řekl něco jako "tma" a téměř jako náměsíčný zase vzorně odkráčel do pokojíka, lehl si do postýlky a na chviličku ještě unul. :-)

Po půl sedmé jsem už ale musela vstát. Rozsvítila jsem, což je takové "znamení" a kluci se okamžitě přesunuli za taťkou do postele. Ondra se k taťkovi tulil, mazlili se a pak Ondra povídá: "Já tě pochovám... Kam?"

Ale s taťkou nebude tak zle :-) Ondra se chtěl asi optat podobně jako když říká: "Já ti dám pusinku. Kam?"

Ovšem nasmáli jsme se hodně. Trochu mi to připomnělo historku, když jsem byla malá. Když naši měli být doma a nebyli, nechávali mi vzkaz ve dveřích. No a jednou tam na mě čekal lístek "jsme na hřbitově" - čímž mi nechtěli sdělit, že si tam šli lehnout na věky, ale pouze okopat hrob a přesadit kytky :-)

Počítání pejsků

Martínek před sebe na stůl postupně skládal svoje pejsky z lega a počítal: "Jeden, dva, či, pět, šest, sedumnáct, osumnáct."

 

Nakonec konstatoval: "Čtyzi pejsky mám."

A před ním na stole stáli vedle sebe černý, bílý a hnědý :-))) 

Knížka na dohledy

Tenhle nápad není můj, poradila mi ho jedna kamarádka. Ale mně se natolik zalíbil, že jsem ho přijala za vlastní a rozhodla se ho realizovat. 

Už jsem se tu zmínila, že jsme nadšení sběratelé turistických známek. Rádi jezdíme na výlety, navštěvujeme zajímavá místa a hlavně - vždycky si od tam chceme přivézt něco na pamatáku. Na to jsou turistické známky úžasné. Jenže neprodávají je všude, navíc časem už si člověk nepamatuje, kdy tam přesně byl, zapomene, co zajímavého se tam přihodilo, co tam zažil a tak.

No a proto mě nadchl nápad mojí kamarádky - koupit klasické fotoalbum na fotky 10x15 a zakládat do něj pohlednice. Na každém výletě si kluci budou moct jeden pohled koupit, vyberou si ho sami, aby se jim opravdu líbil  vždyť to budou jejich vzpomínky :-) Zezadu místo adresy napíšeme kde, kdy, s kým jsme na výletě byli a do místa pro vzkaz sepíšem to nejdůležitější z daného dne.  

A tak jsme minulý týden narazili v Tescu na pěkná alba. Martínek má s Malou čarodějnicí a havranem Abraxasem, Ondra si přál s krajinkou a lavečkou. Obě moc hezká. Kluci nadšení, už se těší, až pojedeme na nějaký ten výlet...

Ten den večer, když přijel taťka z práce, mu hned Ondra hlásil: "Tatíííííí, mamka nám koupila knížky na dohledy!"

Úžasná hláška, asi jim už jinak neřekneme :-) Pevně věřím, že bude spousta příležitostí k výletům a že si je všechny společně náležitě užijem.

Kouř :-)

Včera ráno jsem vedla Ondru do školky. Byla celkem zima, teplota kolem nuly, od pusy se nám pěkně kouřilo. Ondra i Marťa dělali mašinky a předháněli se, kdo z nich upouští větší páru...

Kousek před školkou Ondra ale naznal: "Mamííí, podívej, já už nekouřím."

Chvíli se zamyslel a pak suše konstatoval: "Asi jsem vyhasl..."

158

Letos jsem měla docela dost "štěstí" a několikrát jsem volala na linku 158.

Poprve to bylo někdy na začátku léta. Šli jsme s klukama večer z procházky, cesta vedla kolem hospody a přes silnici na protějším chodníku ležel chlap. A nehýbal se. Viděla jsem ho už z dálky. Na 99% jsem si byla jistá, že je vožralej jak zákon káže, nicméně to, že ho několik lidí obešlo obloukem a nic nepodnikli, maximálně se ještě otočili, mě docela znepokojovalo. Přecejen tu bylo malinké procento pochybností, že mu opravdu může něco být a potřebuje pomoc.

Blížili jsme se k němu, kluci už mě upozornili, že tam někdo je a ptali se, co tam dělá. A tak jsem přemýšlela, co udělám. Chodit k němu nebudu, na to se mám fakt dost ráda a mám o sebe strach. Navíc děti s sebou. A tak jsem volala 158. Nadiktovala adresu, řekla, že chlap se nehýbe a je buď mrtvej nebo ožralej. Policista se mě optal, jestli jsem zkoušela dotyčného kontaktovat a zjistit, zda něco nepotřebuje. Trochu jsem se zarazila, zda se mám za své jednání stydět či omlouvat, nicméně po pravdě jsme konstatovala, že ne, že mám s sebou dvě malý děti a že mám strach, nicméně úplně lhostejné mi to není, proto volám jim. Koukala jsem z dálky na chlapa a ten se pohnul. "Tak se hejbe, je vožralej a ne mrtvej. Ale v sedm večer by se tu na ulici válet neměl, že ne?" ptám se policisty. Ten jen kostatuje, že tam někoho posílá, já poděkuju a jsem ráda, že to tak dopadlo :-)

Před týdnem jsem jela s klukama autem po rychlostce, co vede z Brna na Svitavy. Pátek odpoledne, kolony, na silinici plno aut v obou směrech. Za Lipůvkou se to trochu rozjelo, ale nic moc. Kdo tu silnici zná, tak ví, že je naprosto nevyhovující. Na mnoha místech jen jeden pruh v každém směru, jak chytnete před sebou třeba traktor (což už se mi taky stalo), táhnete se za ním jak šneci mnoho kilometrů. Ale přede mnou nějaký osobák, jeli jsme normální rychlostí.

A tu mě najednou přes plnou čáru začal předjíždět kamion. Červený kamion bez návěsu, jen ta kabina, na ní nálepka 80 km/h a já věděla, že jede rychlej. No co, říkám si, je to blbec, spěchá. Vidím ale, že ač přede mnou, tak stále jede jedním kolem za plnou, najíždí a už už by předjel i to další auto... Fakt nebezpečný. Držím odstup, kdyby něco, ať mám prostor k brždění. Blíží se dlouhý kopec, dva pruhy. Kamion ztrácí rychlost, já ji držím, plynule ho předjíždím. Čeká nás další úsek, tentokrát dvojitá plná a já nevěřím vlastním očím - kamion mě opět předjíždí. "Do prdele," pomyslím si, brzdím, aby byl kdyžtak raději přede mnou než ve mně, troubím, on taky, auta co jedou v protisměru troubí rovněž. Sprostě v autě nadávám, což se mi běžně nestává. Vysvětluju klukům, co ten řidič udělal špatně, že je to hrubý dopravní přestupek, říkám, co všechno se mohlo stát a zároveň přemýšlím, že tohle přece není možný... Co s tím? 

A tak mě napadá pouze jediné, volám 158. Popisuju situaci, hlásím, kde jsme, bohužel si nepamatuju SPZ, jen to, že na druhém místě měl písmenko E. Červená barva, jen ta kabina bez návěsu a zn. Scania. Snad by to mělo k identifikaci stačilo. Policista hlásí, že tam někoho posílá, poděkuju a mám dobrý pocit - těmhle pirátům silnic by to nemělo jen tak projít, zvlášť ne v době mobilů, kdy s tím i za jízdy můžeme něco dělat.

Pro jistotu (a pro všechny případné rýpaly) dodávám, že jsem neměla při telefonování mobil u ucha, ale zapla jsem reproduktor, abych měla volné ruce a neporušovala předpisy :-)

No a poslední historka, kterou tu chci popsat, se nám stala zhruba v půlce prázdnin. Zaparkovali jsme s klukama v Brně u dětské nemocnice, jeli jsme něco vyřídit do centra a zhruba za dvě hodiny jsme byli zpět. Bylo divný, že na předním sedadle ležel popelník, no a pak už jsem viděla, že nám chybí autorádio. Koukla jsem do přihrádky a samozřejmě zmizel i přední panel vč. krabičky. Grrrr :-( Byla jsem naštvaná. Na druhou stranu mě potěšilo, že v autě zůstaly obě autosedačky a taky z kufru že nic nezmizelo - zrovna jsem tam měla kluků kola, kvalitní šusťákovky a vůbec prostě věci, který měly podstatně větší cenu než to rádio. "Radostnou" novinu jsem zavolala taťkovi, ten konstatoval, ať volám policajty. A tak jsem vytočila 158. Přijela velmi milá policistka, nafotila si to, sepsaly jsme společně protokol, škodu odhadla na 500 a naznala, že to udělala nějaká fetka, čili člověk, co si za naše autorádio koupí nějakej fet. Ach jo... Dala mi mejlovou adresu a ať jí pošlu ještě výrobní číslo. To mě zajímalo. "Fakt to naše autorádio budete hledat?" Vždyť nesejmula ani otisky... Já to spíš brala tak, že jsem si vnitřně nějak vylila zlost, nenechala jsem to být, nahlásila jsem to, ale že výsledek bude stejný jako kdybych nad tím mávla rukou. "Máme speciální tým lidí, co obchází bazary a zastavárny a hledají odcizené věci. Úspěšnost je poměrně velká." No tak to jsem čuměla... 

Ještě víc jsem čuměla, když mi přesně v den mých narozenin volal policista z bazaru, že našel v zastavárně rádio stejného typu jako je to naše. Pak se tedy ukázalo, že výrobní číslo nesouhlasí. Nicméně jen ta skutečnost, že o nás pořád ještě vědí, mě zahřála u srdíčka. Bídáci jedni zlodějský, nesmí jim to jen tak procházet...

No a minulý pátek mi zčista jasna přišel dopis ze státního zastupitelství, v němž mi jakožto poškozené sdělují, že byla podaná žaloba na jistého G.H. pro přečin krádeže a přečin poškození cizí věci. Už podle jména je mi jasné, že se jedná o občana romské národnosti. Znám jeho datum narození a vím, že bydlí v jednom pavlačáku v centru Brna v místech, kde bych se bála jít i za bílého dne... Přemýšlím, jestli i on má o mně tyhle informace... To by se mi totiž vůbec nelíbilo, stačí, že nám seděl v autě a přehraboval se nám v přední přihrádce. A taky si říkám, jak na něho přišli? Že by našli naše autorádio? To bysme ho mohli získat zpět :-) Nebo nenašli? To by nám jako G.H. měl uhradit pětikilo a my si zase můžem za pár tisíc koupit nové, co bude fungovat a sloužit úplně stejně jako to naše předchozí 5 let staré...? Takže jsem ráda, ale otázek mám spoustu... Uvidíme, jak to dopadne... 

Pevně věřím, že se mi do budoucna tyhle situace vyhnou. Byť mám s voláním na 158 jen pozitivní zkušenosti, do budoucna bych si tyhle hovory ráda ušetřila. 

PS Pro případné zloděje dodávám, že v našem autě už je ke zcizení  pouze mapa Brna, reflexní vesta a škrabka na sklo. V kastlíku máme rezervní žárovečky, tužku a žeton do nákupního vozíku. Taky s sebou vozíme dvě deky z IKEA, cena za kus byla 29,- Kč...

Marťánci

Nastal podzim, virozy zase začínají řádit, tak jsem klukům koupila vitamíny. Marťánky. Dávám jim je skoro každé ráno, můžou si vybrat ze dvou barev. Pilule se mi líbí, jsou opravdu ve tvaru Marťánků, je to takové veselé :-) 

Klukům Marťánci chutají - "no super" říkám si. 

Jenže jednou ráno byl Ondra nějakej zaraženej, vitamín moc nechtěl. Bylo nutný zjistit proč. Hlavička mu šrotovala, to jsem viděla, no a pak z něj vypadla otázka: 

"Mami, proč nemáme taky Ondránky?" 

A tak se od toho dne tyhle vitamíny u nás jmenují Marťánci a Ondránci. Naštěstí jsou v krabičce oranžoví a červení, takže nebylo až tak těžké Ondru přesvědčit, že tomu tak skutečně je. A hlavně - že tomu nikdy nebylo jinak :-)

Jak jsme šli na Babí lom

Naše zdolávání Babího lomu začalo už někdy na jaře roku 2005. Tehdy jsme se tam vydali s taťkou, kluky jsme ještě neměli. Jenže jsme na Podlesí ztratili modrou značku, lehce jsme zabloudili a nakonec jsme skončili v tamní hospůdce u Anděla. Taky to nebylo špatný :-)

Druhý pokus se konal o 14 dní později. Jenže to se nám zase celou cestu nad hlavama honily mraky, tak jsem tehdy moc stála o to, abysme to otočili zpět. Pršet tehdy nezačlo, což mi taťka od té doby neustále připomínal :-) Každopádně cíl nezdolán, jen jsme si rozhlednu vyfotili - na fotce teda není skoro vidět - ale je tam, nad mým pravým kolenem :-)))

Třetí pokus se konal tuším někdy v roce 2008. To taťka naložil Ondru a kočárek do auta a že někam popojedou a tam se projdou. No a tak dojeli autem do Lelekovic a odtud se vydali k Babímu lomu. Prý moc hezká cesta... Skončili tehdy na rozcestí u Lelkovadla, ale přímo na vrchol taky nedošli. Proč? To pochopí každý, kdo na Babí lom od Lelkovadla šel :-)

Letos na začátku prázdnin jsme naplánovali čtvrtý pokus. Odhodlaní dojít až nahoru, vyzbrojeni spoustou informací nastudovaných na netu jsme dojeli do Vranova, odtud je prý výšlap nejpohodlnější. Jak úžasné - krásná cesta vpodstatě po rovince, no prostě paráda. Došli jsme k Lelkovadlu a odtud vedla cesta do prudšího kopce. To jsme ještě zvládli. Netušili jsme ovšem, že je před námi nejtěžší, i když nejkrásnější část procházky - cesta po hřebeni Babího lomu. Hodně náročná procházka s dvěma malými dětmi. Kdybych věděla, jak to tam vypadá, nejdeme tam. Navíc nad námi pořád mraky. Rozhledna už měla být kousek, snad půl kilometru, jenže skály byly opravdu náročné na zdolávání a my stále marně vyhlíželi rozhlednu. Mraky nevypadaly vůbec dobře. Hlodalo to v nás, šli jsme stále vpřed, ale nakonec jsme se rozhodli na nic nečekat a prchat. Už ne zpátky po hřebeni, ale slezli jsme mimo vyznačenou cestu, kluky na ramena a přidali jsme do kroku. Hromy nám byly v patách... Dojeli jsme domů a začalo pršet. Měli jsme štěstí, ale stejně to byl pech, no...

Pěkně nás ten Babí lom začal štvát. Přece není možný, abysme tam nedošli! Vrtalo nám to hlavou a druhý den bylo rozhodnuto - zkusíme to znovu. Teď hned. Pátý pokus. Tentokrát jsme zvolili nejkratší cestu - z Podlesí. Dojeli jsme k hospůdce u Anděla a odtud pokračovali dál po modré. Ty jo, to byl kopec... Fakt síla! Zvlášť když člověk poponáší Martínka. Krosničku jsem neměla, nesla jsem ho za krkem. A Marťa se pěkně pronese... Cesta byla sice hodně náročná, funěli jsme všichni, pot z nás tekl, ale k cíli jsme se blížili mílovými kroky. Konečně jsme narazili na rozcestí pod Babím lomem, odkud jsme dál pokračovali po žluté. 

Zbývalo posledních 300 metrů, jenže rozhledna se před námi pořád schovávala. Věděla jsem, že tam někde je, tušila jsem, že jsme si smůlu už vybrali, přesto jsem tomu, že jsme to dokázali, uvěřila až když jsme byli skutečně nahoře. Přístup na rozhlednu je opravdu strašný :-) 

Zavládla v nás euforie a pocit vítězství. Ovšem pohled na nebe mluvil za vše - nemáme moc času se kochat, bude brzo pršet. Nic jiného jsme vlastně ani nečekali :-))) Přesto jsme si užili pohled do dálek, protože výhled je opravdu nádherný. Příští rok tam jdeme zas, snad to s počasím vychytáme líp než doteď. 

A nakonec musím dodat, že výšlap na Babí lom pro nás letos dostal ještě další rozměr. Poté, co jsme při pobytu ve Cvikově navštívili České Švýcarsko nám přišlo víc než symbolické, že se Babímu lomu říká Moravské Švýcarko :-)


PS turistickou známku jsem si koupili už loni...

Co je tak asi na rodičovství nejtěžší?

Že není cesty zpět.
A při cestě vpřed kolikrát člověk neví kudy kam...

Broučci

Když byli kluci u babičky a dědečka na prázdninách, věděla jsem, že jim děda bude číst pohádky. Děda to umí báječně - mění hlasy, ví kdy zrychlit, kdy udělat kvůli napětí pauzu, prostě dokáže zaujmout...

Jakmile se kluci vrátili, ani jsem se nemusela ptát, kterou knížku jim děda četl. Poznal by to asi každý - už ve dveřích mě totiž zdravili: "Zdařbůh, zdařbůh" :-))))

Šestkrát rád

Kluci byli v létě u babičky a dědečka na prázdninách. Poprve. Musela jsem jim vysvětlit, co to vůbec "být na prázdninách" znamená :-)

Volala jsem jim, abych se optala, jak se mají.

 "Jsme na písku!" hlásil vesele Ondra.

A hned dodal: "Maminkoooo, já tě mám strašně moc rááááád!"

To bylo tak hezký :-)

"Já tě mám taky moc ráda, Ondrášku!"

"Maminko, ale já tě mám šestkrát moc rád!"

"A já tě mám sedmkrát ráda!"

"Maminko, ale já tě mám mockrát moc rád!"

"Já tebe taky, ty můj broučku!"

V tu chvíli se na druhém konci telefonu dere ke slovu Martínek.

"Já mám taky moc rád, šestkrát..."

Sedmý týden ve Cvikově. Poslední...

V neděli taťka odjel i s naším autem, čímž pro nás výletování mimo Cvikov vlastně skončilo. Bylo mi to líto, ale nic se nedalo dělat. Taťka musel odvézt naše auto domů a vrátit se pro nás s dodávkou, protože do menšího auta nebylo možné všechno nacpat. I tak jsme měla obavy, jestli všechno v pohodě poberem :-)

V pondělí jsme měli poslední společné cvičení. Děti naposledy foukaly do flutteru (odkaz je tady), což je moc prima věc na odhleňování. Bohužel taky neskutečně drahá, přes pojišťovnu to získají pouze astmatici, takže naši kluci to mít nebudou. Zato jsem jim opatřila TheraPEP (tady), to je výdechový trenažér. Ondrovi to s ním jde dobře, Marťa se snaží, zlepšuje se, ale ideální to není. Zvažovala jsem pořízení i nádechového trenažeru DHD CliniFLO (tady), ale než jsem si to rozmyslela, už ho v léčebně vyprodali.

Další věc, kterou jsme si ze Cvikova přivezli, je Rhino konvička na vyplachování nosu (tady). Než jsem sestřičce dovolila, aby nosy vypláchla klukům, zkusila jsem to napřed na sobě. A koukala jsem! Měla jsme úžasný pocit čistého nosu. Klukům se to moc nelíbilo, ale můžu říct, že si celkem zvykli. Hlavně je příjemné, že se jim podaří hezky se vysmrkat a můžou volně dýchat. Pro tyhle větší děti mi to přijde účinnější než odsávačka. Máme z toho doma rituál, vyplachujeme nosy preventivně každé ráno, při potížích několikrát denně.

V úterý odpoledne bylo v léčebně tvoření na téma Aleje. A tak jsme se zúčastnili. Udělali jsme dva stromečky z rolky od toaleťáku, novin a krepáku. Kluci pak pomalovali nějaké kamínky. Bylo to prima.

Středa byla opět ve znamení tvoření, tentokrát ho pořádaly maminky z pavilonu D. Děti kreslily na textil, jedna maminka předváděla a učila korálkování, druhá maminka vázala krásné kytice z lučních květů atd. Já klukům koupila dřevěné meče - kluci jsou z nich nadšení a doteď je máme doma :-)

Na čtvrtek byl naplánovaný poslední společný výlet s léčebnou. Jelo se do Liberce do Dinoparku. Moc se nám tam líbilo, ale měla jsem pocit, že Martínek se trochu bál. Byla tam tma a moc fotit se tam nedalo.

Ve čtvrtek večer za námi přijel taťka, ale to už kluci spali. Takže páteční probuzení bylo jedno velké překvapení...

Pátek jsem si hodlala náležitě užít - čekaly nás poslední inhalace, poslední rehabilitace, poslední setkání s naší rehabilitační sestřičkou Lenkou. Bylo mi hodně smutno. Přecejen 7 týdnů je dlouhá doba, zvykli jsme si, ve Cvikově nám bylo moc fajn. Se sestřičkou Lenkou jsme si vyměnili dárečky, kluci jí skočili kolem krku, i na slzičky došlo... Doteď se nám po ní moc stýská a těžko říct, jestli se ještě někdy uvidíme. Snad.

Odpoledne jsme jeli ještě do sklárny Ajeto, kluci vyfoukli babičkám vázičky, my si tam dali ještě palačinky, pivečko, chvíli poseděli... Po páté hodině jsme opouštěli sklárnu a jeli jsme se ještě podívat do Pustých kostelů - místa, kde se natáčelo Peklo v pohádce S čerty nejsou žerty. Jeli jsme tam už podruhé, tentokrát jsme měli s sebou baterku, čelovku a vypravili jsme se projít i náhon. Úžasný pocit jít v černočerné tmě. Bylo to takové tajuplné a strašidlácké :-)

Cestou zpět jsme se ještě zašli podívat na Modlivý důl. Tohle místo má svoje zvláštní kouzlo, tak jsme chtěli, aby ho zažil i taťka.

A pak už nám bylo jasné, že náš pobyt ve Cvikově se opravdu blíží ke konci. Večer jsme balili základ, v sobotu ráno jsme dobalili zbytek, naložili to do dodávky a jeli domů. Teda ne přímo, stavili jsme se ještě u tety v Praze obhlídnout její nový byteček. Ale pak už jsme byli rádi, že opět sedíme v autě a jedeme směr Morava. Dálnice na Brno je strašná, drncalo to celou cestu. Ondra i Maťa poplakávali, že se jim stýská po Cvikově. Ale pak usnuli, asi i tím drncáním. 

Dojeli jsme dobře a shledání s domovem a s vlastníma postýlkama bylo nádherné... Přesto vzpomínky na Cvikov zůstanou, bylo to nádherných 7 týdnů a jsme ráda, že jsme tam mohli být... 

Nejkrásnější cvikovský víkend

Čekal nás poslední víkend ve Cvikově a my si ho hodlali náležitě užít. A zpětně vím, že se nám to povedlo na jedničku s hvězdičkou.

V sobotu ráno jsme vyrazili do Horní Světlé a tam dojeli až k chatě Luž. Cíl byl jasný - půjdeme na Luž. Tedy ne na tu chatu, ale na nejvyšší vrchol Lužických hor, 793 m vysoký kopec, který je přesně na hranicích s Německem. 

Od chaty to nebylo daleko, necelý 1,5 km. Ale převýšení značné, to bylo vidět už z dálky. Koupili jsme turistickou známku a kolem chaty viděli nezvyklé rušno. Zrovna se tam totiž konaly slavnosti lužických luk. 

Vydali jsme se po červené. Ze začátku se šlo dobře, rovinka a mírné stoupání, kluci ťapali a pobíhali, bylo to fajn. Po půl kilometru jsme narazili na rozcestí a od tohoto místa už šlo do tuhého. Cesta pokračovala po strmých serpentinách, kluci ťapali, ale už to bylo dlouhé a únavné, spíš se tak ploužili a Marťa se ke konci chtěl nést. Jenže to už porost kolem řídl a bylo jasné, že cíl je blízko. A taky že jo. Odolala jsem náporu natažených Marťových ručiček a on - šikula náš - to zvládl sám až na vrchol. Ondra jakbysmet, ale ten už je zkušený turista :-)

Kluci měli ohromnou radost, že to dokázali, že to zvládli sami. Opravdu se nám všem začaly vyplavovat endorfiny :-)))

V turistických průvodcích se o Luži píše, že je odedávna vyhledáván pro vynikající kruhový rozhled. Což zní úžasně. Ale když to vidíte na živo, je to ještě mnohem úžasnější. Měli jsme štěstí i na počasí, ten den bylo opravdu vidět hodně daleko...Tímhle místem prochází i česko-německá hranice, takže kluci skákali přes hraniční kameny a chvíli byli v Česku a pak zas v Německu, měli z toho ohromnou srandu. Posvačili jsme, udělali spoustu fotek a vydali se na cestu zpět. Ta už ubíhala mnohem rychleji. Na posledních cca 300 metrů už Martínek nevydržel a já ho naložila do krosničky. Přesto jsem byla na kluky pyšná.

 

Dole jsme se pak ještě stavili na mini jarmarku, který byl součástí oslav lužických luk. Koupili jsme si med, dali nějaké pivko (taťka nealko), taky páreček a jelo se domů. Bylo zhruba poledne a den pro nás zdaleka nekončil!

Na oběd jsme se vrátili zpátky do léčebny, chvíli jsme tam pobyli a pak už jsme vyrazili na další výlet. Jeli jsme do Oybinu. Já s klukama jsem tam už sice byla, nicméně místo to bylo nádherné a taťka ho chtěl vidět, tak proč ne.  

Napřed jsme na zdejším nádraží omrkli parní lokomotivu. Tady by kluci mohli stát hodiny a hodiny a stejně by je to neomrzelo. Pak jsem nasedli do silničního vláčku a nechali se vyvézt až na hrad. Tam jsme si zase všechno prohlídli, šli jsme na věž a nakonec obešli ochozy. Opravdu je to moc hezké místo. I turistickou známku, první zahraniční, jsme si tu koupili :-) 

Dolů jsme jeli zase vláčkem a pak už hurá domů. Začal se zvedat vítr, cestou domů jsme viděli, jak už je v Německu obří průtrž, hnalo se to za námi... Ale kupodivu ještě ve Cvikově nás déšť nedostihl, stavili jsme se tedy v Penny pro ledňáky. Jenže to jsme neměli dělat :-) Průtrž dorazila v plné síle a bylo jasné, že z auta se na pokoj suší nedostaneme. Taťka alespoň domluvil s vrátným, že nás může přivézt až před vchod do léčebny. I tak jsme trochu zmokli. Ovšem chudák taťka musel jet zaparkovat auto zpět před bránu, no a cestou to od deště pěkně schytal a byl mokrej až na kůži.

V neděli jsme se rozhodli dobýt hrad Tolštejn, tedy spíše jeho zříceninu. Bylo to jedno z dalších lákadel v krásné vesničce Jiřetín pod Jedlovou. Původně byla v plánu i samotná Jedlová, na jejímž vrcholu stojí rozhledna, ale to bysme zatím s klukama nezvládli. 

Tolštejn jsme viděli už z dálky, čněl se nad krajem, bylo jasné, že výhled bude úžasný. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti kousek nad samotným centrem vesničky a vydali se po pěkné cestě (značené cyklostezce) vzhůru. Čekaly nás necelé 2 km stoupání, bohužel na Martínka dolehla únava a šlapat se mu nechtělo ani trochu. Celou cestu pobrekával, nakonec jsem ho musela naložit do krosničky. Nicméně cíle jsme dosáhli. 

 

Nejprve jsme vylezli na vyhlídkové místo, odkud byl opravdu nádherný výhled, no skoro jak z Luže :-) Pak jsem si sedli do místní hospůdky a já si dala míchaná vejce se šunkou, no to bylo něco tak úžasného. Člověk ani netuší, co mu v léčebně bude vzácné :-) Kluci si dali palačinky a byli spokojení. Já jsem ještě ochutnala jahodové pivo a to teda bylo :-)

Z Tolštejnu jsme zamířili ještě do Varnsdorfu, to už nám kluci v autě usínali. Zde jsme koupili místní pivo Kocour, v jedné malé cukrárně ještě zmrzlinu a turistickou známku a pak už jsme jeli zpět do léčebny. Taťka se chystal na cestu domů na Moravu, bral si s sebou naše auto, takže bylo jasné, že jsme ve Cvikově dovýletovali. Byla jsem moc ráda, že se ten poslední víkend tak perfektně povedl. Máme na co vzpomínat... 

Šestý týden ve Cvikově

V neděli počasí moc dobře nevypadalo. Nicméně zatím nepršelo, tak jsme se po obědě vydali na výlet. Prvním cílem bylo Kryštofovo Údolí. Mohli jsme jet po hlavní a byli bysme tam skoro hned, ale mně se na mapě zamlouvala víc ta druhá cesta, která vedla třeba přes vesnici Zdislava :-) Bohužel kousek před cílem byla značená objížďka, která měřila neskutečných 35 kilometrů. Plazili jsme se v serpentinách do kopce, taťka docela nadával, až si nakonec povzdechl: "My snad jedeme na Ještěd..." Mrkla jsem do mapy a fakt. Byli jsme naštvaní, já to zkoušela nějak odlehčit, ale moc se to nedařilo. Přímo na Ještěd jsme tedy nedojeli, jen jsme míjeli odstavné parkoviště pod ním.

Do malebné vesničky Kryštofovo údolí jsme nakonec dorazili, bohužel právě začínalo pršet. Stihli jsme to ale v celou a odměnou nám bylo odbíjení a celé "představení" zdejšího orloje. Pak jsme se šli podívat do místního muzea betlémů a rázem jsme měli uprostřed léta Vánoce. 

Ale čas nás tlačil, měli jsme v plánu ještě Grabštejn, který byl vzdálený cca 20 km a měli jsme na přesun asi půl hodiny. Hrad jsme našli, cestu k němu taky a celí udýchaní jsme si koupili lístky. Byli jsme poslední prohlídka a byli jsme sami. Abych pravdu řekla, na hradě samotném toho moc k vidění není, tedy vzhledem k ceně vstupného. Ovšem vidí-li člověk fotky, jak to tam bylo ještě před pár lety zdevastované a jak to tam po mnoha opravách vypadá teď, musí jen smeknout a hned pochopí, na co svým vstupným přispěl. Co ovšem za vidění stálo, byla místní věž. Nám počasí nepřálo, ovšem za jasných dnů musí být vidět hodně daleko...

Z průběhu uspěchané neděle jsme neměli moc příjemný pocit. A tak jsem to jeli napravit do Rousínova, do hospůdky, kde už jsme jednou byli a kde dělají výborné palačinky. Kluci nadšení, my taky, nakonec to byl hezký den :-)

V pondělí ráno jsme měli jít na bazén. Ale kluci pokašlávali, tak jsme raději nepokoušeli osud a šli jen na krátkou procházku na Křížovou cestu u léčebny. Bylo mokro, kluci si vzali gumáky, kalhoty do deště a šustky - no ti byli šťastní, že můžou do kalužin. A ještě větší radost měli, když jsme na křížovce potkali naši spřátelenou rodinku z oddělení.

Odpoledne, když se kluci trochu prospali, jsme vyrazili na pořádný výlet. Tentokrát do Sloupu. Chtělo by se napsat znovu do Sloupu, ale tady by člověk mohl strávit celý týden a pořád by bylo co k vidění. Taťka rozhodl, že se vydáme po Cikánské stezce, která měřila cca 4 kilometry. Byla to prima nenáročná trasa, napřed kolem potoka, později kolem skal. Hlavním lákadlem této trasy byly Malá a Velká cikánská jeskyně, dokonce jsme mrkli i dovnitř. Obě měly černé stěny a hlavně strop - to od ohňů, které se tu rozdělávaly nejen v pradávných dobách, ale i dnes.

Cesta kolem cikánských jeskyní nám trvala asi hodinu. Měli jsme lehčí "vzrůšo" na parkovišti, protože auto vedle nás vykradli. Ale i tak nám přišlo, že den ještě nekončí a ještě něco by to chtělo. Přeparkovali jsme tedy a vydali se prozkoumat ještě Samuelovu jeskyni, k níž byla taky značená cesta. A jaké bylo naše překvapení, že jeskyně není obyčejná jeskyně, ale spíš byteček 1+kk, který si ve skále vytesal poustevník. Kopec k ní vedl pořádný, to jsem teda poustevníkovi nezáviděla. Ale zase měl pěkný výhled na Sloup a na skalní hrad. Hned nad Samuelovou jeskyní byla upravená skalní vyhlídka. Bylo vtipný, že kluci šli celou cestu v gumákách, protože jsme byli připaveni pouze na cestu mokrou trávou, nikoli lezení po sklalách...

V úterý dopoledne jsme poprosili o spojení rehabilitací pro oba kluky, abychom měli dopoledne víc času a mohli se jet podívat do sklárny v Lindavě. Já s klukama už jsme tam byli ve sklářské krčmě, ovšem do sklárny jako takové jsme se prozatím nepodívali. A protože jsem si na zahnání nudy po večerech pouštěla seriál Synové a dcery Jakuba skláře, moc jsem se na prohlídku těšila a přemýšlela, jak moc to bude podobný tomu seriálu. A sklárna nezklamala. Zážitek obrovskej. Vidět, jak tahají z pece jakousi hmotu, pořád s ní točí, foukají do píšťaly, tvarují ji a nakonec vytvoří tu nádheru. I kluci čuměli jak puci :-)

Na úterní odpoledne jsme naplánovali asi nejdelší pěší výlet, na kterém jsme tady ve Cvikově byli. Nejprve jsme se vydali po žluté k nám známé přehradě Naděje. Odtud jsme však tentokrát nevraceli zpět, ale pokračovali dál po červené. Cestou jsme viděli spoutu opevněných bunkrů, co tu zbyly od 2. světové války. Kluci si to po cestě zase užívali, sbírali klacky, házeli kamínky a pozorovali všechno živé, třeba vážku nebo slilmáka.

Kousek za rozcestníkem se cesta dosti zhoršila, všude bahno, bylo vidět, že se tu den před tím přehnala velká voda. Martínek už nechtěl moc šlapat, byl rád, když se uvelebil v krosničce. Zato Ondra byl šikula, šel sám celou cestu. Milštejn jako takový je opravdu zřícenina hodně zřícená. Moc se toho nezachovalo, hrad to připomínalo jen velmi velmi vzdáleně. V tomto případě obzvlášť platilo, že "cesta může být cíl"... 

Od Milštejnu jsme to už vzali po neznačené cestě dolů, hnaly se nad náma mraky a my před nimi marně utíkali. Došli jsme na začátek osady Naděje, kluci už dál nemohli, tak jsem s nima zůstala pod stromem (aspoň částečně ukrytí před deštěm) a taťka šel ještě jeden kilák pro auto. Výlet parádní, kluci příjemně znavení, měla jsem obrovskou radost. Ušli jsme víc než 6 kilometrů :-)

Ve středu odpoledne šel Ondrášek do školičky a já s taťkou a Martínkem jsme se šli projít po areálu. Na odpoledne jsme si žádný velký výlet neplánovali, měli jsme totiž na programu saunu, takže bylo jasný, že budem muset nějakou dobu zůstat na pokoji, relaxovat a chladnout. Ono vůbec tahle naše první návštěva v sauně byla poměrně zajímavá. Kluci netušili, že je po velkém vedru čeká ledový bazén. Moc jsem se s nima nemazlila a prostě je tam na pár sekund oba ponořila. Podruhé se jim tam nechtělo a potřetí už jsem věděla, že je to pro ně přesně tak akorát :-)

No a kam teda takhle na chvíli zajet? Nesmí to být moc daleko a musí to být takový rychlý cíl. A tak jsme vyrazili do pohádky. Teda na místo, kde se točila pohádka. Asi to chce ještě nějakou nápovědu, takže "Ať už peklo bylo nebo nebylo, vymyšlené bylo dobře." No jasně, S čerty nejsou žerty. A my se jeli podívat na místo, kde se točily scény v pekle.

To místo leží kousek od vísky Svitava a říká se tomu tam Pusté kostely. Jsou tam takové jakoby jeskyně, ale nejsou přírodní, nýbrž uměle vytvořené, neboť se tam těžily sklářské písky. Kousek dál za bývalou leštírnou skla se nachází Pekelné doly, což je něco podobného, jen v daleko větším měřítku, i zde se natáčelo pár scén z pekla, například scéna s váhou a Dorotou Máchalovou, co jim ji strhla :-) Teď se tam nachází motorkářská hospoda, motorkáři můžou vjet až dovnitř. Je to tam zajímavý, zatuchlý a mají tam draho. Někde uprostřed mezi těmahle dvěma jeskyněma se nachází bývalý náhon, který jsme nemohli najít a když už jsme ho našli, tak jsme netušili, že je to ono. Navíc jsme si zapomněli baterku, takže bylo jasný, že na tohle místo se ještě jistojistě vrátíme.

Na zpáteční cestě jsme nejeli přímo domů, ale udělali si ještě okružní jízdu. Vzali jsme to přes Brniště, kde je Stezka hastrmanů. Jen jsme omrkli první informační panel, naivně jsme si mysleli, že snad někdy později si ji budeme moct projít. Hmm a už jsme to nestihli.

Čtvrtek už jako tradičně patřil společnému výletu. Tentokrát jsme mohli hlasovat - buď zoo Liberec nebo soutěsky v Hřensku. Můžete hádat, co jsme si vybrali my. No jasně že soutěsky :-) Jenže počasí nám nepřálo a nakonec bylo rozhodnuto, že celá léčebna pojede do zoologické. Ale i tam bylo hezky. Počasí spíš chladnější, naštěstí nepršelo. Zvířat jsme viděli spoustu, hlavně zdejší raritu - bílýho tygra. Ale spal, byl to lenoch :-)

V pátek jsme plánovali velký výlet. Ale kam? Ještě když jsme vyjížděli, tak to vypadalo na Ještěd. Jenže jsme zajeli natankovat a na benzince se rozhodli, že pojedeme na soutěsky, když jsme se tam tak těšili :-) Cesta do Hřenska byla dlouhá, parkování v Hřensku drahé, ale soutěsky krásné. 

Zaparkovali jsme kousek od vchodu do soutěsky. Cesta parádní, koukali jsme nádheru zdejší přírody, na to, jakou sílu má voda, která se tudy valí, a na klid skal, co tu již staletí tiše stojí... Měli jsme štěstí, když jsme došli k přístavu, zrovna se chystala vyplout loďka, takže jsme ani nemuseli čekat. Plavba trvala necelou půl hodinku, průvodce svůj výklad prokládal drobnými vtípky, skvěle jsme se bavili. A kluci čuměli :-) My velcí taky taky, je tam opravdu krásně. Když jsme vystoupili z lodičky, bylo jasné, že nestihneme plavbu v další soutěsce, pěší cesta zpět taky nebyla reálná (vedla oklikou a Marťas by to určitě neušel), tak jsme se šli ještě kousek projít soutěskou a pak se opět lodičkou vrátili zpět. Počasí se ovšem hodně zhoršilo a začalo pršet. Naštěstí nás kryly stromy :-)