Dnešní ráno...

Kluci se nám budí strašně brzo, nenechají nás vyspat. Takže včera jsem jim natvrdo řekla, že dokud bude venku tma, musí zůstat v postýlkách.

Dnes ráno, krátce po šesté hodině za náma zase naklusal Martínek, v ruce pejska, došel až k posteli, pak se zarazil, řekl něco jako "tma" a téměř jako náměsíčný zase vzorně odkráčel do pokojíka, lehl si do postýlky a na chviličku ještě unul. :-)

Po půl sedmé jsem už ale musela vstát. Rozsvítila jsem, což je takové "znamení" a kluci se okamžitě přesunuli za taťkou do postele. Ondra se k taťkovi tulil, mazlili se a pak Ondra povídá: "Já tě pochovám... Kam?"

Ale s taťkou nebude tak zle :-) Ondra se chtěl asi optat podobně jako když říká: "Já ti dám pusinku. Kam?"

Ovšem nasmáli jsme se hodně. Trochu mi to připomnělo historku, když jsem byla malá. Když naši měli být doma a nebyli, nechávali mi vzkaz ve dveřích. No a jednou tam na mě čekal lístek "jsme na hřbitově" - čímž mi nechtěli sdělit, že si tam šli lehnout na věky, ale pouze okopat hrob a přesadit kytky :-)