Jak jsme šli na Babí lom

Naše zdolávání Babího lomu začalo už někdy na jaře roku 2005. Tehdy jsme se tam vydali s taťkou, kluky jsme ještě neměli. Jenže jsme na Podlesí ztratili modrou značku, lehce jsme zabloudili a nakonec jsme skončili v tamní hospůdce u Anděla. Taky to nebylo špatný :-)

Druhý pokus se konal o 14 dní později. Jenže to se nám zase celou cestu nad hlavama honily mraky, tak jsem tehdy moc stála o to, abysme to otočili zpět. Pršet tehdy nezačlo, což mi taťka od té doby neustále připomínal :-) Každopádně cíl nezdolán, jen jsme si rozhlednu vyfotili - na fotce teda není skoro vidět - ale je tam, nad mým pravým kolenem :-)))

Třetí pokus se konal tuším někdy v roce 2008. To taťka naložil Ondru a kočárek do auta a že někam popojedou a tam se projdou. No a tak dojeli autem do Lelekovic a odtud se vydali k Babímu lomu. Prý moc hezká cesta... Skončili tehdy na rozcestí u Lelkovadla, ale přímo na vrchol taky nedošli. Proč? To pochopí každý, kdo na Babí lom od Lelkovadla šel :-)

Letos na začátku prázdnin jsme naplánovali čtvrtý pokus. Odhodlaní dojít až nahoru, vyzbrojeni spoustou informací nastudovaných na netu jsme dojeli do Vranova, odtud je prý výšlap nejpohodlnější. Jak úžasné - krásná cesta vpodstatě po rovince, no prostě paráda. Došli jsme k Lelkovadlu a odtud vedla cesta do prudšího kopce. To jsme ještě zvládli. Netušili jsme ovšem, že je před námi nejtěžší, i když nejkrásnější část procházky - cesta po hřebeni Babího lomu. Hodně náročná procházka s dvěma malými dětmi. Kdybych věděla, jak to tam vypadá, nejdeme tam. Navíc nad námi pořád mraky. Rozhledna už měla být kousek, snad půl kilometru, jenže skály byly opravdu náročné na zdolávání a my stále marně vyhlíželi rozhlednu. Mraky nevypadaly vůbec dobře. Hlodalo to v nás, šli jsme stále vpřed, ale nakonec jsme se rozhodli na nic nečekat a prchat. Už ne zpátky po hřebeni, ale slezli jsme mimo vyznačenou cestu, kluky na ramena a přidali jsme do kroku. Hromy nám byly v patách... Dojeli jsme domů a začalo pršet. Měli jsme štěstí, ale stejně to byl pech, no...

Pěkně nás ten Babí lom začal štvát. Přece není možný, abysme tam nedošli! Vrtalo nám to hlavou a druhý den bylo rozhodnuto - zkusíme to znovu. Teď hned. Pátý pokus. Tentokrát jsme zvolili nejkratší cestu - z Podlesí. Dojeli jsme k hospůdce u Anděla a odtud pokračovali dál po modré. Ty jo, to byl kopec... Fakt síla! Zvlášť když člověk poponáší Martínka. Krosničku jsem neměla, nesla jsem ho za krkem. A Marťa se pěkně pronese... Cesta byla sice hodně náročná, funěli jsme všichni, pot z nás tekl, ale k cíli jsme se blížili mílovými kroky. Konečně jsme narazili na rozcestí pod Babím lomem, odkud jsme dál pokračovali po žluté. 

Zbývalo posledních 300 metrů, jenže rozhledna se před námi pořád schovávala. Věděla jsem, že tam někde je, tušila jsem, že jsme si smůlu už vybrali, přesto jsem tomu, že jsme to dokázali, uvěřila až když jsme byli skutečně nahoře. Přístup na rozhlednu je opravdu strašný :-) 

Zavládla v nás euforie a pocit vítězství. Ovšem pohled na nebe mluvil za vše - nemáme moc času se kochat, bude brzo pršet. Nic jiného jsme vlastně ani nečekali :-))) Přesto jsme si užili pohled do dálek, protože výhled je opravdu nádherný. Příští rok tam jdeme zas, snad to s počasím vychytáme líp než doteď. 

A nakonec musím dodat, že výšlap na Babí lom pro nás letos dostal ještě další rozměr. Poté, co jsme při pobytu ve Cvikově navštívili České Švýcarsko nám přišlo víc než symbolické, že se Babímu lomu říká Moravské Švýcarko :-)


PS turistickou známku jsem si koupili už loni...