Nejkrásnější cvikovský víkend

Čekal nás poslední víkend ve Cvikově a my si ho hodlali náležitě užít. A zpětně vím, že se nám to povedlo na jedničku s hvězdičkou.

V sobotu ráno jsme vyrazili do Horní Světlé a tam dojeli až k chatě Luž. Cíl byl jasný - půjdeme na Luž. Tedy ne na tu chatu, ale na nejvyšší vrchol Lužických hor, 793 m vysoký kopec, který je přesně na hranicích s Německem. 

Od chaty to nebylo daleko, necelý 1,5 km. Ale převýšení značné, to bylo vidět už z dálky. Koupili jsme turistickou známku a kolem chaty viděli nezvyklé rušno. Zrovna se tam totiž konaly slavnosti lužických luk. 

Vydali jsme se po červené. Ze začátku se šlo dobře, rovinka a mírné stoupání, kluci ťapali a pobíhali, bylo to fajn. Po půl kilometru jsme narazili na rozcestí a od tohoto místa už šlo do tuhého. Cesta pokračovala po strmých serpentinách, kluci ťapali, ale už to bylo dlouhé a únavné, spíš se tak ploužili a Marťa se ke konci chtěl nést. Jenže to už porost kolem řídl a bylo jasné, že cíl je blízko. A taky že jo. Odolala jsem náporu natažených Marťových ručiček a on - šikula náš - to zvládl sám až na vrchol. Ondra jakbysmet, ale ten už je zkušený turista :-)

Kluci měli ohromnou radost, že to dokázali, že to zvládli sami. Opravdu se nám všem začaly vyplavovat endorfiny :-)))

V turistických průvodcích se o Luži píše, že je odedávna vyhledáván pro vynikající kruhový rozhled. Což zní úžasně. Ale když to vidíte na živo, je to ještě mnohem úžasnější. Měli jsme štěstí i na počasí, ten den bylo opravdu vidět hodně daleko...Tímhle místem prochází i česko-německá hranice, takže kluci skákali přes hraniční kameny a chvíli byli v Česku a pak zas v Německu, měli z toho ohromnou srandu. Posvačili jsme, udělali spoustu fotek a vydali se na cestu zpět. Ta už ubíhala mnohem rychleji. Na posledních cca 300 metrů už Martínek nevydržel a já ho naložila do krosničky. Přesto jsem byla na kluky pyšná.

 

Dole jsme se pak ještě stavili na mini jarmarku, který byl součástí oslav lužických luk. Koupili jsme si med, dali nějaké pivko (taťka nealko), taky páreček a jelo se domů. Bylo zhruba poledne a den pro nás zdaleka nekončil!

Na oběd jsme se vrátili zpátky do léčebny, chvíli jsme tam pobyli a pak už jsme vyrazili na další výlet. Jeli jsme do Oybinu. Já s klukama jsem tam už sice byla, nicméně místo to bylo nádherné a taťka ho chtěl vidět, tak proč ne.  

Napřed jsme na zdejším nádraží omrkli parní lokomotivu. Tady by kluci mohli stát hodiny a hodiny a stejně by je to neomrzelo. Pak jsem nasedli do silničního vláčku a nechali se vyvézt až na hrad. Tam jsme si zase všechno prohlídli, šli jsme na věž a nakonec obešli ochozy. Opravdu je to moc hezké místo. I turistickou známku, první zahraniční, jsme si tu koupili :-) 

Dolů jsme jeli zase vláčkem a pak už hurá domů. Začal se zvedat vítr, cestou domů jsme viděli, jak už je v Německu obří průtrž, hnalo se to za námi... Ale kupodivu ještě ve Cvikově nás déšť nedostihl, stavili jsme se tedy v Penny pro ledňáky. Jenže to jsme neměli dělat :-) Průtrž dorazila v plné síle a bylo jasné, že z auta se na pokoj suší nedostaneme. Taťka alespoň domluvil s vrátným, že nás může přivézt až před vchod do léčebny. I tak jsme trochu zmokli. Ovšem chudák taťka musel jet zaparkovat auto zpět před bránu, no a cestou to od deště pěkně schytal a byl mokrej až na kůži.

V neděli jsme se rozhodli dobýt hrad Tolštejn, tedy spíše jeho zříceninu. Bylo to jedno z dalších lákadel v krásné vesničce Jiřetín pod Jedlovou. Původně byla v plánu i samotná Jedlová, na jejímž vrcholu stojí rozhledna, ale to bysme zatím s klukama nezvládli. 

Tolštejn jsme viděli už z dálky, čněl se nad krajem, bylo jasné, že výhled bude úžasný. Zaparkovali jsme na velkém parkovišti kousek nad samotným centrem vesničky a vydali se po pěkné cestě (značené cyklostezce) vzhůru. Čekaly nás necelé 2 km stoupání, bohužel na Martínka dolehla únava a šlapat se mu nechtělo ani trochu. Celou cestu pobrekával, nakonec jsem ho musela naložit do krosničky. Nicméně cíle jsme dosáhli. 

 

Nejprve jsme vylezli na vyhlídkové místo, odkud byl opravdu nádherný výhled, no skoro jak z Luže :-) Pak jsem si sedli do místní hospůdky a já si dala míchaná vejce se šunkou, no to bylo něco tak úžasného. Člověk ani netuší, co mu v léčebně bude vzácné :-) Kluci si dali palačinky a byli spokojení. Já jsem ještě ochutnala jahodové pivo a to teda bylo :-)

Z Tolštejnu jsme zamířili ještě do Varnsdorfu, to už nám kluci v autě usínali. Zde jsme koupili místní pivo Kocour, v jedné malé cukrárně ještě zmrzlinu a turistickou známku a pak už jsme jeli zpět do léčebny. Taťka se chystal na cestu domů na Moravu, bral si s sebou naše auto, takže bylo jasné, že jsme ve Cvikově dovýletovali. Byla jsem moc ráda, že se ten poslední víkend tak perfektně povedl. Máme na co vzpomínat...