Trouba

Ondra se začal učit anglicky....

"Mamííí, jak se řekne anglicky trouba? Jako ne že máš mozek blbej, ale ta na pečení..."

A já naštěstí nejsem trouba, protože vím, že "oven" :-)))))

Nejlepší vajíčka

Dnes jsme se s klukama rozhodli, že upečeme koláče. V obchodě jsme koupili mouku, cukr, tvaroh, povidla, mlíko i kvasnice. Jenže ouha, doma jsem zjistila, že nemáme vajíčka.

Ondra se nabídl, že pro ně skočí do obchodu. Dala jsem mu 2x 20 korun s tím, že postačí, když jich koupí jen šest. Ondra byl poměrně rychle zpátky, vajíčka donesl a na stůl mi položil jednu korunu. 

I ptám se svého šikovného synka: "A kde je ta druhá dvacka?"

"Nemám. Zbyla jen tahle jedna korunka. Paní prodavačka Ti ještě posílá účet," povídá Ondra.

Účet jsem zběžně proletěla a konstatovala jsem: "Ondrášku, Ty jsi koupil ty nejlepší vajíčka na světě!"

"Vážně?!?" ptá se pyšně Ondra.

"Stoprocentně!" a prohlížím si 6 vajíček velikosti L nazvaných Dobrá vejce 3 cereálií s datem snášky na skořápce, český to výrobek garantovaný potravinářskou komorou ČR, to vše za "pouhých" 39 korun.....

PS Nutno dodat, že koláče jsou z nich výborný, prostě za všechny peníze :-)

Jaký je syn? Chtěla jsem dceru...

Tak tenhle povzdech jsem dnes četla někde na netu... 

A chtělo se mi odpovědět, že nevím, jaké je to mít dceru. Ale že mít syna je skvělé. A mít dva je ještě lepší :-) A že když by si k nám našlo cestu ještě jedno miminko, přísahám, že bych chtěla zase kluka. Holku už ne. Tu jsem si přála dvakrát a nepovedlo se. Příroda věděla, že moje štěstí vypadá úplně jinak než jak jsem si ho vysnila já... 

Někdy bych před nima nejraděj prchla, nejlíp tak na měsíc na Měsíc. Ale nevyměnila bych je za žádnou růžovou culíkatou holčičku, co se zajímá o sponečky, korálky, řeší barvu sandálků a nutně potřebuje kabelku a nalakovaný nehtíky... 

Kluci jsou akční, vymyslí spoustu bláznivých nápadů, perou se, věčně mají modřiny nebo odřený kolena, roztrhaný gaťata. Pořád hrozí, že někde něco vyvedou, něco rozbijou, něco ztratí či naopak něco úžasně úžasnýho najdou. Mají plný kapsičky pokladů. Zrovna včera odpoledne mi Martínek ve školce s rozzářenýma očičkama předával to nejcennější, co za celý den sehnal - pecky z třešní :-) No musela jsem si je nechat. Jen se přiznám, že jsem si tajně přála, aby mě nenutil dát si je do mojí kapsičky :-))))) Povedlo se!

Kluci jsou do nepohody - nebojí se větru, deště ani bláta. Pračka to přece všechno vypere :-) Jsou divocí a hluční, občas jsou všude a velmi často nikde. Ovšem dají se zkrotit. I když pravda, někdy je to nadlidský výkon. Někdy jsou i agresivní, co si budem říkat.... Pak jsem holt agresivní taky, nedá se nic dělat. Ani mamky nevydrží všechno... 

Proč si spousta ženských přeje mít dceru a ne syna? Že by se bály, že jim kluci utečou, kdežto dcera by jim zůstala? Nebo že klučičí svět je neskutečně vzdálený od toho holčičího? Že jim nebudou rozumět? Že s nima nebudou naladěni na stejnou vlnu? Těžko říct, já to srovnání nemám a asi mít nebudu. 

Ale vím jistě, že kluci umí úžasně vyjádřit lásku, umí říct "maminko, já tě mám rád". A mazlení jim jde na jedničku s hvězdičkou. A nevyžadují hraný zájem o věci, co mě nezajímají. Na auta či pistole mají taťku. Naopak - často mám pocit, že jsou nadšení z toho, že oni poznají, jaká značka auta kolem nás právě projela. A že mi to můžou sdělit, protože já se netajím tím, že od sebe rozeznám pouze osobák, náklaďák a trabant... Se mnou probírají jiné věci, třeba že se jim líbí Zuzka a Eliška a že až budou velcí, tak si ty holčičky vezmou za ženy a tím se z nich stanou takový skvělý mamky, jako jsem já.

Než se nám kluci narodili, často jsme si představovali, jací budou, po kom budou, jak budou vypadat... Ve spoustě věcí jsou podobní mně, denně v nich vidím a poznávám svého bezvadného muže... Prostě -  nejde je nemilovat. Nejde nemít zájem o to, co zajímá je. Chci a potřebuju být součástí jejich světa, tak jako jsou oni už napořád součástí toho mého...

Jaký je syn? Chtěla jsem dceru...  

Taky mě to kdysi napadlo, chvíli jsem byla úplně ztracená a snad i bezradná. To když jsem Pupíkovi denně zpívávala "Tereza, jedině Tereza", začala plést růžový svetřík a pak mi pan doktor někdy v 16tt nadšeně oznámil, že to bude Ondra. To samé jsem zažívala  o dva roky později, když jsem si byla jistá, že tohle těhotenství je jiné, a brala jsem to jako znamení, že budeme mít holku. Ten pocit, či spíš přesvědčení, že se paní doktorka musí určitě plést, když tam vidí pindíka, to si vybavím ještě dnes. To rozčarování ze zjištění, že v Pupíkovi nebyla ta Marťa, ale ten Marťa... 

Jaký je syn? Chtěla jsem dceru... 

Co na to říct? Snad jen - byla jsem hloupá... 

Štěstí má mnoho podob, ale to moje má prostě pindíka a za pár let tomu narostou fousy :-)

 

Jahodová zmrzlina podle mojí babičky

Když jsem byla malá, dělala moje babička úžasnou jahodovou zmrzlinu. Doteď si živě vybavím, jak jsme ji dostávali po troškách do mističky a později i do oplatkových kornoutků. A jak měla babička pořád strach, aby nás z toho nebolelo v krku :-)

Babiččin sešit s receptama mám schovaný a když na to přijde, ráda si v něm listuju a pomlaskávám si nad dobrotami, co babička připravovala. Vrací mě to do dětství, do chalupy k babičce, kde oknem z kuchyně byla vidět celá zahrada. Právě z toho okna jsme na jaře vyhlíželi první sněženky a bledule, na tu zahradu jsem chodívala trhat jahody, prodírala se malinovým bludištěm, obírala rybíz, sem tam zobla srstek a taky se přežírala hráškem :-) Není to zas až tak dlouho, přesto je to straaašně dávno. Když zavřu oči, vidím to jako dnes. Bohužel vím, že ten čas už se nikdy nevrátí, už je to pryč stejně tak jako moje babička...

Když včera Ondra s taťkou přivezli od dědy jahody, bylo mi jasné, že si s klukama zmrzku připravíme. Původní recept od babičky je 300 g jahod, 3-4 lžíce cukru a 1/2 plechovky salka. Já jsem dala víc jahod, celé salko, cukr jsem nepřidávala, zato jsem hmotu lehce zředila mlékem. Vznikl tak hustší koktejl. Většinu hmoty jsem nalila do zmrzlinovače, z části jsem udělala 6 nanuků. 

A výsledek? Vynikající! Prostě jako od babičky :-)

Tvarohovo-malinové muffiny

Naši kluci rostou jako z vody a už dávno neplatí, že nesníme plech buchet. Sníme. Hlavně teda Martínek, ten je vyloženě "buchýtkovej" :-)

A tak, když jsem minulý týden potřebovala víc místa v mrazáku a přebývala mi tam krabička malin, zapátrala jsem na netu, co by se z nich dalo upéct... No a našla jsem recept na tyhle mňamózní muffiny. A protože jseou vážně moc dobrý, tenhle týden je pečeme znovu. 

Z dávky je 24 kousků, u nás minule zmizly za 24 hodin. Tož schválně, jak dlouho vydrží tentokrát?

Tvarohovo-malinové muffiny - 24 ks

200g másla  (lze namíchat s herou)

250g polotučného tvarohu (dala jsem plnotučný)

200g cukru moučka + 1 vanilkový cukr

150g polohrubé mouky 

150g hladké mouky

1 prášek do pečiva 

špetka soli

4 vejce 

asi 2 hrsti malin (klidně i víc, určitě lze dát i jiné ovoce)

2 lžíce rumu

Změklé máslo a cukr utřeme, přidáme tvaroh a znovu pořádně vyšleháme.

Postupně přidáme žloutky a sůl. Poté vmícháme postupně mouky s práškem do pečiva a rum. 

Vmícháme sníh z bílků a nakonec opatrně maliny. 

Plníme do formiček a pečeme na 180 - 190°C asi 20min.

 

Všem mámám...

Blíží se svátek matek, ve školce už se nacvičují básničky a písničky. A dnes si Ondra kreslil a najednou mi začal recitovat:

Kdyby mi tak někdo řekl, 

třeba kamarád,

"prodej mi tu svoji mámu, 

dám ti za ni hrad".

Neprodám, neprodám, ani za nebe.

Nechám si tu svoji mámu jenom pro sebe.

Martínek  mi básničku říkal už dřív, dnes moc nechtěl, ale slíbila jsem mu, že si pustíme Vinnetoua, takže mi odříkal tuhle:

Dáme kvítí do džánku,

tahle bude pro mamku.

Na překrásnou kytičku,

uvážeme pentličku.

A teď můžu zavolat:

"maminko, já mám Tě rád!"


No máme my to kluky šikovný. Už se těším, až to budou říkal ve školce :-)

Sobotní výletování

Dlouho jsem neměla čas něco napsat. Tak projíždím příspěvky a našla jsem jeden rozepsaný z loňského léta, tuším 17. srpna... 

Na sobotu hlásili nádherné počasí a musím uznat, že předpověď vyšla dokonale. S jednou maminkou z oddělení jsem se domluvily, že vyrazíme společně s ní i její holčičkou, a to jak ráno, tak odpoledne. Děti nám oběma po obědě pořád ještě spí, tak jsem usoudily, že je lepší se vrátit do léčebny na teplý oběd a vyspat se do pořádné postele než být celý den pryč.

Ráno jsme vyrazili na Dutý kámen. My už tam byli loni, ale to nevadí. Kluci, hlavně teda Marťa, byli tehdy malí a já si to tam moc neužila - pořád jsme koukala pod nohy, vedla jsem za ruku oba dva, nahoře na vyhlídce jsem měla strach, aby se mi nezřítili dolů. Letos to bylo jiný. Ondra šel ukázněně, Marťu jsem chvílema jistila, ale je na nich fakt vidět, že jsou o rok dál. Celou cestu sbírali klacky, šišky, zakopávali o kořeny stromů, pobíhali po lese sem a tam.... a byli šťastní :-)

Vyhlídka na samotém vrcholku Dutého kamene nezklamala. Kluci už poznali Klíč i Ortel (místní nejvyšší vrcholy), viděli jsme Cvikov a vůbec - zkrátka pohled do kraje z výšky prostě stojí za to. Děti dostaly k svačince banán, což bylo super, protože si tam s ním sedly na jakousi kamennou "lavici", co byla nahoře, a kluci i jejich malá kamarádka seděli aspoň chvíli v klidu :-)

Cesta zpět byla stejně pohodová jako ta směrem tam a po příjemně stráveném dopoledni už jsme se těšili na odpoledne...