Na neděli jsem si žádný extra výlet neplánovala. Dopoledne jsem potřebovala vyprat prádlo a odpoledne jsem si říkala, že se uvidí podle počasí. Venku bylo nádherně. Jenže pračku mi na celé dopoledne někdo obsadil, na dopolední výlet už bylo pozdě, tak jsme s klukama aspoň vytáhli kola a šli objíždět náš pavilon. Odpoledne jsme z větší části prospali, ale k večeru jsme šli aspoň na krátkou procházku po zdejším areálu a skončili jsme na chvíli na trampolíně. Neděle holt byla spíš odpočinková.
V pondělí dopoledne jsem raději nešli na bazén, přišlo mi, že Martínkovi se rozjíždí rýma. Čekali jsme na výsledky stěrů. Takže ráno proběhlo popuze skupinové cvičení, pak jsme ještě honem sjeli nakoupit do Penny. Kluci chtěli NĚCO koupit, nakonec se naštěstí spokojili s balónama - Martínek dostal se Šmoulákama, Ondra s autíčky Caars.
Odpoledne jsem si sice zase pořádně schrupli, nicméně venku bylo parádně, takže byla škoda nikam nejít. Vyráželi jsme až v pět a tak jsem zvolila vcelku blízký cíl v nenáročném terénu - přehradu Naděje. Autem jsem zajeli až téměř k místu, kde turistická značka mizí v lese. Cesta byla moc hezká - šli jsme stále lesem, chvíleme úzká pěšina, pak zase cesta plná kamení, nicméně stále kolem potoka, chvlíli vpravo, chvíli vlevo, přecházeli jsme několik dřevěných mostků.
Kluci si to užívali, opět hledali klacky, házeli do vody kamínky, obdivovali brouky, mravence, slimáky a všelijakou jinou havěť. Vysvětlit klukům, že je všem těm tvorům líp v lese než v léčebně ve Cvikově, to mi dalo pěknou fušku - fakt je chtěli všechny brát s sebou...
Asi po půl hodince jsem dorazili na místo. Přehrada je to maličkatá, ale jak je schovaná v údolí uprostřed lesů, místo působí velmi romanticky. Chvíli jsme pobyli, udělali pár fotek a zase jseme šlapali zpět. Na zpáteční cestě se nám dokonce podařilo zakoupit turisticku známku, byť bylo pondělí a penzion byl zavřený. Měli jsme holt štěstí.
Na úterní odpoledne jsme naplánovali výlet do Svojkova, jeli jsme společně s rodinkou z našeho oddělení. Zaparkovali jsem hned na začátku před jakýmsi penzionem a vydali se na nedaleký Svojkovský hrádek. Je to taková zřícenina, ale dalo se tam běhat dokola a prolézat dva "tunely", tak tam děti pořádně řádily.
Svojkov je taková malá vesnička, ale věcí k vidění je to docela dost. My si to namířili ještě k místu zavnému Mudlivý důl. Je to taková skalní kaple, na fotkách moc hezká, ale ve skutečnosti ještě hezčí. Opravdu nám toto místo přímo vyrazilo dech.
Výlet zde ale nekončil. Cesta nám přišla pohodová, tak jsem se rozhodli, že zdoláme i vyhlídkový okruh na Dědovy kameny. Cesta vedla náročným terénem, pořád jsme se utěšovali, že vylezeme na támhle ten kopec a půjde se už líp, že zdoláme tuhle kamenitou cestu a bude to pohoda. Opak byl pravdou, po cestě jsme pochopili, že červená turistická značka je opravdu ta nejnáročnější :-) Nejprve jsme se vyšplhali na Tisový vrch. Odtud byl za celou cestu asi nejhezčí výhled do kraje.
Poté jsme pokračovali na samotné Dědovy kameny. Cesta vedla přes skály nahoru a dolů a někde tam už Martínek nemohl, takže jsem ho naložila do krosničky. Byla jsem vcelku i ráda, protože mi přišlo jistější nést ho na zádech než ho držet za ruku. Ovšem docela se pronesl a některý místa bych bez pomoci kamarádky fakt nezvládla. Vystoupali jsme až na samotné dědovy kameny, opět báječný výhled, ale nad hlavami se nám už honily mraky, takže jsme pospíchali zpět na parkoviště. Cesta vedla prudkým sešupem dolů, Ondra jel často po zadku, opravdu to měl jako skluzavku.
Z fotek bohužel není dost dobře patrné, jak to vypadalo pod námi. Takže jen pro představu přidávám foto z netu, jak skály vypadá zesoda :-)
Ve středu dopoledne nás čekala muzikoterapie. Jeden pán jménem Petr seznamoval děti s různými tradičními i netradičními hudebními nástroji, snažil se zapojit všechny jejich smysly pro vnímání zvuků, potažmo hudby. Hodina strávená s ním byla velmi příjemná a klukům se opravdu moc líbila :-)
Odpoledne jsme s klukama vyazili opět na lov, samozřejmě tusitických známek :-) Nejprve jsme se stavili v Mařenicích, kde je nádherný kostel a pak už jsme pokračovali do Krompachu. Zaparkovala jsem u rozcestníku "Valy" a odtud jsme už šlapali po svých. Cestou jsme na kopci před námi viděli rozhlednu Hvozd. Vyšlapat na ni máme také v plánu, tentokrát jsem však odbočili dolevo a mířili si to po naučné stezce k Jánským kamenům. Místo leží na hranicích s Německem, takže nahoře při obíhání lavečky si mohl Ondra prozpěvovat "jsem v Česku, teď jsem v Německu a teď už zase v Česku" :-) Byl od tama nádherný výled na Oybin, což je nádherné městečko s hradem na skále. Na Jánských kamenech se nám i podařilo zakoupit turistickou známku a mohli jsme se klidným krokem vracet k autu. Den byl úspěšný. Martínek všechno ušel a já nesla krosničku zbytečně. Ondra je šikula, už vůbec nepřemýšlím nad tím, jesti odpolední výšlap zvládne nebo ne. Vím totiž stopro, že jo :-)
Čtvrtek je již tradičně tady v léčebně ve znamení společných výletů. Tentokrát jsme jeli do německého Oybinu. Cílem byl hrad na stolové hoře. Ovšem pro kluky byl asi největší zážitkem silniční vláček, který nás k hradu vyvezl.
Na hradě samotném už to pro kluky až tak záživné nebylo. Byla to spíš zřícenina, i když celkem dosti zachovalá. Lákadlem samozřejmě byla věž, kterou jsme museli pokořit.
Prohlédli jsme si všechno a prohlídku zakončili tím, že jsme obešli
celý hradní ochoz, což bylo cca 1km. Měli jsme odtud nádherný rozhled na
všechny čtyři světové strany :-) Zpět do městečka pod hradem jsme jeli opět vláčkem a pan ředitel nás tam ještě všechny pozval na zmrzlinu :-) Zmrzka byla výborná, jen si oba kluci pokecali bundy a bylo nutné je vyprat :-)))
V pátek tu ve Cvikově připravili dětem k jejich svátku, tedy Dni dětí, překvápko - divadelní soubor z Brna zde zahrál pohádku Když jde kůzle otevřít. Napsal ji Vodňanský a byla na motivy O neposlušných kůzlátkách. Děti z léčebny měly vyhrazená místa vpředu, takže kluci seděli v první řadě a měli vše jak na dlani.
Odpoledne pršelo, šli jsme se pak jen chvíli projít tady po areálu léčebny.
V sobotu byl cíl cesty jasný - pojedeme do Nového Oldřichova. Mají tam totiž hasičské muzeum, provozují je zdejší dobrovolní hasiči a otevřeno mají pouze v sobotu. Expozice mě velmi překvapila, bylo zde obrovské množství exponátů. Jen mě mrzelo, že průvodce k nim nic neřekl. I přesto ale zdejší návštěva stála za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat