Houbatý strom

Občas je tu vídáme, vypadají  moc zajímavě. 

A Ondra jim dal úžasný název - houbatý strom. Vystihl to dokonale, co?

Čtvrtý týden ve Cvikově

Na neděli jsem si žádný extra výlet neplánovala. Dopoledne jsem potřebovala vyprat prádlo a odpoledne jsem si říkala, že se uvidí podle počasí. Venku bylo nádherně. Jenže pračku mi na celé dopoledne někdo obsadil, na dopolední výlet už bylo pozdě, tak jsme s klukama aspoň vytáhli kola a šli objíždět náš pavilon. Odpoledne jsme z větší části prospali, ale k večeru jsme šli aspoň na krátkou procházku po zdejším areálu a skončili jsme na chvíli na trampolíně. Neděle holt byla spíš odpočinková.

V pondělí dopoledne jsem raději nešli na bazén, přišlo mi, že Martínkovi se rozjíždí rýma. Čekali jsme na výsledky stěrů. Takže ráno proběhlo popuze skupinové cvičení, pak jsme ještě honem sjeli nakoupit do Penny. Kluci chtěli NĚCO koupit, nakonec se naštěstí spokojili s balónama - Martínek dostal se Šmoulákama, Ondra s autíčky Caars.

Odpoledne jsem si sice zase pořádně schrupli, nicméně venku bylo parádně, takže byla škoda nikam nejít. Vyráželi jsme až v pět a tak jsem zvolila vcelku blízký cíl v nenáročném terénu - přehradu Naděje. Autem jsem zajeli až téměř k místu, kde turistická značka mizí v lese. Cesta byla moc hezká - šli jsme stále lesem, chvíleme úzká pěšina, pak zase cesta plná kamení, nicméně stále kolem potoka, chvlíli vpravo, chvíli vlevo, přecházeli jsme několik dřevěných mostků.

Kluci si to užívali, opět hledali klacky, házeli do vody kamínky, obdivovali brouky, mravence, slimáky a všelijakou jinou havěť. Vysvětlit klukům, že je všem těm tvorům líp v lese než v léčebně ve Cvikově, to mi dalo pěknou fušku - fakt je chtěli  všechny brát s sebou...

 

Asi po půl hodince jsem dorazili na místo. Přehrada je to maličkatá, ale jak je schovaná v údolí uprostřed lesů, místo působí velmi romanticky. Chvíli jsme pobyli, udělali pár fotek a zase jseme šlapali zpět. Na zpáteční cestě se nám dokonce podařilo zakoupit turisticku známku, byť bylo pondělí a penzion byl zavřený. Měli jsme holt štěstí.

Na úterní odpoledne jsme naplánovali výlet do Svojkova, jeli jsme společně s rodinkou z našeho oddělení. Zaparkovali jsem hned na začátku před jakýmsi penzionem a vydali se na nedaleký Svojkovský hrádek. Je to taková zřícenina, ale dalo se tam běhat dokola a prolézat dva "tunely", tak tam děti pořádně řádily.

Svojkov je taková malá vesnička, ale věcí k vidění je to docela dost. My si to namířili ještě k místu zavnému Mudlivý důl. Je to taková skalní kaple, na fotkách moc hezká, ale ve skutečnosti ještě hezčí. Opravdu nám toto místo přímo vyrazilo dech. 

Výlet zde ale nekončil. Cesta nám přišla pohodová, tak jsem se rozhodli, že zdoláme i vyhlídkový okruh na Dědovy kameny. Cesta vedla náročným terénem, pořád jsme se utěšovali, že vylezeme na támhle ten kopec a půjde se už líp, že zdoláme tuhle kamenitou cestu a bude to pohoda. Opak byl pravdou, po cestě jsme pochopili, že červená turistická značka je opravdu ta nejnáročnější :-) Nejprve jsme se vyšplhali na Tisový vrch. Odtud byl za celou cestu asi nejhezčí výhled do kraje.

 

Poté jsme pokračovali na samotné Dědovy kameny. Cesta vedla přes skály nahoru a dolů a někde tam už Martínek nemohl, takže jsem ho naložila do krosničky. Byla jsem vcelku i ráda, protože mi přišlo jistější nést ho na zádech než ho držet za ruku. Ovšem docela se pronesl a některý místa bych bez pomoci kamarádky fakt nezvládla. Vystoupali jsme až na samotné dědovy kameny, opět báječný výhled, ale nad hlavami se nám už honily mraky, takže jsme pospíchali zpět na parkoviště. Cesta vedla prudkým sešupem dolů, Ondra jel často po zadku, opravdu to měl jako skluzavku.

Z fotek bohužel není dost dobře patrné, jak to vypadalo pod námi. Takže jen pro představu přidávám foto z netu, jak skály vypadá zesoda  :-)

Ve středu dopoledne nás čekala muzikoterapie. Jeden pán jménem Petr seznamoval děti s různými tradičními i netradičními hudebními nástroji, snažil se zapojit všechny jejich smysly pro vnímání zvuků, potažmo hudby. Hodina strávená s ním byla velmi příjemná a klukům se opravdu moc líbila :-)

Odpoledne jsme s klukama vyazili opět na lov, samozřejmě tusitických známek :-) Nejprve jsme se stavili v Mařenicích, kde je nádherný kostel a pak už jsme pokračovali do Krompachu. Zaparkovala jsem u rozcestníku "Valy" a odtud jsme už šlapali po svých. Cestou jsme na kopci před námi viděli rozhlednu Hvozd. Vyšlapat na ni máme také v plánu, tentokrát jsem však odbočili dolevo a mířili si to po naučné stezce k Jánským kamenům. Místo leží na hranicích s Německem, takže nahoře při obíhání lavečky si mohl Ondra prozpěvovat "jsem v Česku, teď jsem v Německu a teď už zase v Česku" :-) Byl od tama nádherný výled na Oybin, což je nádherné městečko s hradem na skále. Na Jánských kamenech se nám i podařilo zakoupit turistickou známku a mohli jsme se klidným krokem vracet k autu. Den byl úspěšný. Martínek všechno ušel a já nesla krosničku zbytečně. Ondra je šikula, už vůbec nepřemýšlím nad tím, jesti odpolední výšlap zvládne nebo ne. Vím totiž stopro, že jo :-)

Čtvrtek je již tradičně tady v léčebně ve znamení společných výletů. Tentokrát jsme jeli do německého Oybinu. Cílem byl hrad na stolové hoře. Ovšem pro kluky byl asi největší zážitkem silniční vláček, který nás k hradu vyvezl. 

  

Na hradě samotném už to pro kluky až tak záživné nebylo. Byla to spíš zřícenina, i když celkem dosti zachovalá. Lákadlem samozřejmě byla věž, kterou jsme museli pokořit. 

Prohlédli jsme si všechno a  prohlídku zakončili tím, že jsme obešli celý hradní ochoz, což bylo cca 1km. Měli jsme odtud nádherný rozhled na všechny čtyři světové strany :-)  Zpět do městečka pod hradem jsme jeli opět vláčkem a pan ředitel nás tam ještě všechny pozval na zmrzlinu :-) Zmrzka byla výborná, jen si oba kluci pokecali bundy a bylo nutné je vyprat :-)))

V pátek tu ve Cvikově připravili dětem k jejich svátku, tedy Dni dětí, překvápko - divadelní soubor z Brna zde zahrál pohádku Když jde kůzle otevřít. Napsal ji Vodňanský a byla na motivy O neposlušných kůzlátkách. Děti z léčebny měly vyhrazená místa vpředu, takže kluci seděli v první řadě a měli vše jak na dlani. 

Odpoledne pršelo, šli jsme se pak jen chvíli projít tady po areálu léčebny.

V sobotu byl cíl cesty jasný - pojedeme do Nového Oldřichova. Mají tam totiž hasičské muzeum, provozují je zdejší dobrovolní hasiči a otevřeno mají pouze v sobotu. Expozice mě velmi překvapila, bylo zde obrovské množství exponátů. Jen mě mrzelo, že průvodce k nim nic neřekl. I přesto ale zdejší návštěva stála za to.

Když jsme jeli zpět, bylo ještě málo hodin a mně přišlo škoda jet do léčebny. Zamířili jsme proto do Rousínova do hospůdky, kde prodávají turistické známky zříceniny hradu Milštejn. Ještě jsme tam sice nebyli, ale v plánu to je. Jen půjdeme z jiné strany, tudíž pro známku bysme tak jak tak museli zajet. Hospůdka mě mila překvapila, byla nově zrekonstruovaná, ochotný a milý personál a tak jsme se rozhodli chvíli pobejt. Já si dala kafíčko, na který jsem se tu už měsíc těšila, no a klukům jsem objednala staročeské palačinky se zmrzlinou - byly mazané povidly a sypané vlašskými ořechy. Pro velký úspěch jsem je objednala ještě jednou a protože k vedlejšímu stolu zrovna přinesli ďábelskou topinku.... Jasně, dostala jsem na ni chuť a byla fakt dobrá :-))) Den se prostě povedl :-)

Jill - 16. den

Je pondělí, začínám druhou polovinu. 

Přiznám se bez mučení, že se mi cvičit nechce. Jestli jsem fakt tak líná nebo já nevím co, prostě se mi nechce.

Když už pak cvičím, tak mě to baví, ale donutit se začít, to je holý neštěstí.

Už si částečně pamatuju, jak jdou ty cviky za sebou. Dokonce mi to přijde čím dál tím víc zvládnutelný. Ale činky se mi zdají pořád moc těžký... 

Jill - 15. den

Stálo mě to dosti přemáhání, ale zmákla jsem to :-) 

Byla neděle, tak mi přišlo symbolický na konci týdne odcvičit první polovinu. 

Jen jsem pak už neměla sílu tu o tom psát...

Jill - 14. den

Je šílených hodin, ale já si dala na večer kafe, tak mám asi energie dosti...

Jill jsem odcvičila, většinu cviků dělám v lehčí variantě. Skokový záležitosti v pozici kliku částečně i z důvodu, abych nevzbudila dupáním ty pod sebou... Ale i při lehčí variantě ze mě leje jak z konve.

Cviky mi už nepřijdou tak šílený jako když jsem to cvičila poprve. Nicméně mám pocit, že první level byl víc na břicho a ten druhej je víc na ruce a nohy. Pocitově mi přijde, že bych si měla na břišní svaly přidat ještě Kynychovou...

Takže jdu na to, aspoň jednu desítku. Sice je už po půlnoci, ale počítat to budu do soboty. Když už jsem magor a cvičím tak pozdě, tak ať to stojí za to...

Známá neznámá

Znám ji už asi 5 let a vlastně ji vůbec neznám. Nikdy jsme se na živo neviděly, přesto bych ji v davu lidí poznala, protože jsem ji viděla nesčetněkrát na fotkách. 

Potkaly jsem se na netu, byly jsme těhotné ve stejnou dobu, měly jsme podobné starosti a radosti. Oběma se nám narodili kluci. Podruhé jsme otěhotněly taky skoro zároveň a zase to byli kluci. Podle všeho jsou ti její taky takoví "loupežníci" jako ti naši.

Postupem času mi přišlo, že máme společného i něco víc než jen stejně starý děti. Přes net si "pokecáme" skvěle, jenže v reálu nás dělí cca 200 km. I když jsem si přály se někdy potkat, nevypadalo to v nejbližší době moc nadějně.

Ale naštěstí zasáhl osud, štěstí či náhoda - my jsme ve Cvikově, oni mají kousek za Krásnou Lípou chalupu, setkání jsme si naplánovaly poměrně rychle a den D nastal minulou sobotu. 

Moc jsem se těšila. Nepřišlo mi, že jedu vlastně k cizím lidem. Sotva jsem ji a kluky uviděla, jak nás u plotu vyhlíží, krátce jsem zatroubila. Následovalo samozřejmé Ahoj jako bych ji znala odjakživa. A já ji znala, vypadala úplně stejně jak na fotkách a byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala.

Naši kluci se u nich na zahradě okamžitě "zabydleli". Jak by taky ne, měli tam pískoviště, spoustu bábovek, taky velký šlapací traktůrek. No a pro Ondru byl největším lákadlem potok, který zahradou protékal. Martínek skoro nemluvil, tak byl ze všeho vykulenej. Navíc si potřeboval chvíli schrupnout, jejich mladší taky ještě nespal, tak si šli lehnout spolu, Jejich taťka se "obětoval" a šel si lehnout s nima... 

Ondra se okamžitě chopil jedné velké stříkací pistole a už se zapojil mezi kluky. Kamarádka tam nebyla sama, kromě ní pobývali na chalupě i její rodiče a pak ještě sestra s rodinou (taky dva kluci). Z kluků se celkem rychle stala pořádná tlupa, bylo vidět, že jim je tam všem moc dobře.

Celý odpoledne si mě Ondra s Maťou skoro nevšímali a kdybych se ztratila, nevadilo by jim to. S klidným srdcem by mě vyměnili za potok a traktůrek :-)

Čas ubíhal neskutečně rychle, moc jsme si toho nestihly říct. 

Zato jsem zažili úžasnou grilovačku, kluci se hlasitě hlásili o páreček, takže moje nářky, jaký je Ondra nejedlík, nevypadaly v tu chvíli vůbec uvěřitelně. Chtěla jsem odjíždět nejpozděj v sedm, nakonec jsme se rozloučili až po osmé. Jejich taťka mi vycouval autem (měla jsem strach, abych jim to tam při odjezdu nenabořila) a jelikož jsem si všimla, že mi nesvítí přední i zadní světlo, ještě mi vyměnil žárovky. Měla jsem to prostě i s kompletním servisem :-)

Celou cestu do Cvikova jsem se v autě naculovala, dozníval ve mě pocit ze skvěle prožitého odpoledne. A pořád jsem cítila vůni masa - od hlavy až k patě jsem byli načuchlí kouřem :-)

Prima den, díky za něj, Ivčo. Bylo to moc milé setkání a já pevně věřím, že jsme se neviděly naposled... 

Třetí týden ve Cvikově

V neděli ráno se kluci probudili a mysleli, že je tady ve Cvikově čeká den jako každý jiný. Ale jen co jsem jim ukázala, že u mě na velké posteli vykukují z pod peřiny - krom mých - ještě jedny nohy, měli neuvěřitelnou radost :-) Hned se na taťku vrhli a bylo jasný, že ač je teprve šest ráno, noc právě definitivně skončila :-)

Přemýšleli jsme, kam pojedem. Počasí bylo nádherné, přímo vyzývalo k nějakému výšlapu do výšin, odkud bude parádní rozhled. Původní plán zněl Ještěd. Ale dopadlo to úplně jinak :-) Dopoledne jsme zamířili na Panskou skálu. Podle názvu mi to ještě na jaře (než jsem začala studovat mapy) nic neříkalo, ale podle fotky jsem ji poznala hned. Je to ta, kde se točila Pyšná princezna. 

Na místě jsme zjistili, že skála je opravdu pohádková :-))) S klukama jsme vyšlapali až nahoru, nebylo to úplně nejjednodušší, hlavně s Martínkem. Pečlivě jsme museli plánovat každý krok. Ale zvládli jsme to. Moc hezký to tam bylo.

Na oběd jsme zamířili do České Kamenice. Stavili jsme se tam ještě v infocentru a tam jsme ji uviděli... O pokračování dnešního výletu bylo rozhodnuto. Vydáme se na Mariinu vyhlídku. Dřevěný "domeček" na skále vypadal na fotce kouzelně, v reálu pak ještě líp :-) Cestou do Jetřichovic nám kluci usnuli, tak jsem tam na hodinku zaparkovali, sklopili i naše sedadla a celá rodinka jsme si zhruba na hodinku zdřímli. Čekal nás náročný výšlap, takže jsem přípravu nechtěli podcenit :-)

Od auta byla vyhlídka vzdálená cca 1,5 km, ale šli jsme to nahoru minimálně hodinu. Přecejen náročný terén. Kousek za Jetřichovicemi byla louka plná balíků sena. Nešlo odolat :-)

Cesta mezi skalami chvílemi připomínala pískoviště, takže Martínek usoudil, že dál nepůjde a raděj by dělal bábovičky. 

Tenhle pohled nás hnal nahoru, tam jsme se prostě museli podívat.

A takovýhle výhled nás čekal. No nádhera, co?

Cesta dolů byla o dost rychlejší. Částečně to bylo i tím, že jsem Martínka nesla za krkem. Byl to pro něj náročný den. A nejen pro něj. Ovšem stálo to za to :-)

V pondělí ráno si kluci ještě užívali taťky. Šel s náma na bazén a bezvadně jsem se tam vycákali. Zaplavat se tam moc nedá, je vysoký cca 80 cm :-) Těsně po obědě jsme se ale už museli rozloučit. Taťka nám tu nechal auto, abysme se dostali dál než jen do Cvikova, a sám se vydal domů autobusem. Čekala ho dlouhá cesta, domů dorazil zhruba za 7 hodin.

My jsme s klukama vyrazili na Dutý kámen. Byl to jeden z nejbližších cílů, autem jsme popojeli jen kousek a zbýval asi 1 km. Ovšem cesta k němu byla poměrně náročná, tedy hlavně proto, že jsem se dívala nejen pod svoje nohy, ale ještě pod další dvoje. Jít to s taťkou, užili bysme si tu cestu mnohem víc. Ale i tak jsme nakonec vystoupali až na vrchol a měli parádní výhled. Bohužel to nejdůležitější, tedy úkaz jak ve skále vznikají pukliny a proč se vlastně místu říká Dutý kámen, jsme nějak přehlídli. Když se zadaří, vyrazíme sem ještě s taťkou...

Úterní odpoledne jsme skoro celé prospali. Na nějaký velký výlet bylo už opravdu pozdě. Rozhodla jsem se tedy, že ulovíme aspoň nějaké turistické známky a vydali jsme se do Nového Boru do sklářského muzea. Pravda, pro kluky to zas až tak moc nebylo, ale já se kochala :-) 

Ve středu míváme studenou večeři, což umožňuje vrátit se z výletu pozděj. Počasí nám přálo a tak jsme ještě s jednou rodinkou z oddělení naplánovali výlet na výhlídky kolem České Kamenice. Bylo jasný, že vyrazíme od domova důchodců. Ovšem několikrát jsme lehce zakufrovali, protože Kamenice je plná jednosměrek. Ale doptali jsme se, jeden místní k nám dokonce přisedl do auta, aby nás v kopci správně nasměroval.

Brala jsem s sebou krosničku, protože jsem čekala, že Martínek brzy odpadne a bylo mi líto si kvůli tomu krátit vyhlídkovou trasu. Ale Marťa překvapoval. Určitě bylo velké plus, že nás šlo víc, dav ho prostě táhl. První nejtěžší cíl byla vyhlídka na Jehle, což je skála nad Českou Kamenicí a je odtud pěkný výhled do kraje. Cesta byla poměrně příkrá, ale Maťa šlapal a šlapal a já pořád čekala na chvíli, kdy se mi začne plést pod nohy, natahovat ruce a trochu stydlivě, leč velmi důrazně se dožadovat, abych ho už nesla. Pořád nic.

Z jehly jsme pokračovali k bratrskému oltáři, u kterého byla ve skále udělaná křížová cesta. Chvíli jsme poseděli, odpočli si a snědli svačinu.

Původně jsme se chtěli odtud vrátit zpět, ale s druhou maminkou jsme měly pocit, že děti mají plno energie, kterou je třeba využít. Proto jsme pokračovali dále po nově vyznačené žluté (která zatím není ani v mapách na netu) a byla to pohodová cesta plná krásných výhledů. Nejprve nějaká bezjemnná vyhlídka, poté Ponorka a nakonec Žába. Ponorka byla úžasná, na vrcholu byly propojené lávky a děti se nám tam pěkně vylítaly :-)

A Maťa pořád šlapal a šlapal, s těmi staršími držel tempo i krok :-) Už jsme se vraceli zpět do Kamenice, došli jsme k nějakému rybníčku a tam už Martínek odpadl. Měl můj obdiv, kolik toho ušel, takže jsem neváhala a naložila si ho do krosničky. Potkávali jsem nějaké lidi a mě napadlo se jednoho pána, co vypadal jako místní, zeptat, jak daleko je to ještě k domovu důchodců. Trochu se zamyslel, pak povídá, ať jdeme za ním, že to bude nejlepší přes "skokaňák". Kopec to byl hodně hodně strmý a moc nepomohlo, že jsem na něm kličkovali zprava doleva a zleva doprava. Až skoro nahoře nám pán objasnil pojmenování - "skokaňák" je bývalý skokanský můstek, takže si dovedete představit ten sešup dolů, kdyby nám třeba podjely nohy :-) K domovu důchodců už jsme to pak měli kousek, odhaduju tak půl kilometru. Výlet to byl parádní, kluci byli příjemně znavení a jen co se dostali do postele, zavřeli oči a spali jak dudci :-)

Ve čtvrtek jsme se zúčastnili dalšího výletu organizovaného léčebnou. Tentokrát jsme zamířili do Žitavy, kde kluky čekal obr zážitek - cca 3/4 hodiny jsme jeli parním vláčkem po úzkokolejce do Oybinu. Jeden vůz byl otevřený, ale docela foukalo, tak jsme s klukama sedli do klasického vagonu. Ovšem na předposlední zastávce jsme přecejen přesedli a kluci mohli aspoń chvíli koukat na všechny strany. A že bylo na co koukat!

V Oybinu už na nás čekal autobus a dovezl nás do Jonsdorfu, kde jsme navštívili Motýlí dům. Napřed jsem si tedy prohlídli akvária a terária, měli tam hady, ještěrky a ještěry, želvy a žáby - no prostě všelijakou havěť,  i na pavouky jsme koukali. Ještě že byli za sklem :-) No a nakonec jsme vlezli do haly s motýlama. Ne že by všichni byli ochočení, ale při troše štěstí a především trpělivosti i na ruku sedli :-)

V pátek jsme naplánovali jenom menší výlet - zase společně s rodinkou z oddělení, cílem byla rozhledna ve Sloupu a lesní divadlo. Sice jsme tam už byli, ale místo je to nádherné, takže nám to vůbec nevadilo. Krosničku pro Martínka jsem nebrala, zase to pěkně ušel. No a Ondra? Ten už je velkej turista, ťape parádně, až koukám. Mám z nich fakt radost.

 

Na sobotní dopoledne byl plán jasný - zase se budeme věnovat sběru turistických známek. Hned po snídani jsme zamířili do Lvové na zámek Lemberk. 

Protože jsme se museli o půl dvanácté vrátit na oběd, chtěla jsem stihnout hned první prohlídku v 9 hodin. Bohužel jsme na zámku byli úplně sami, takže první prohlídka začínala až 9.45. Kousek je Zdislavina studánka, tak jsme se k ní prošli. Stihli jsme to akorát, ale chtělo to přecejen o něco víc času. Cesta k ní začínala u zámku, vedla kolem dřevěných domků a pěkného Bredovského letohrádku a pokračovala krásnou lipovou alejí. Po prohlídce zámku jsme se tam ještě vrátili udělat fotky, bylo tam opravdu krásně. 

 

Mimořádně byla otevřená i věž. Je jasné, že jsme neváhali ani minutu a i když schody připomínaly spíš příkré žebříky, vystoupali jsme až nahoru. No a výhled - jak jinak - stál za to :-)

Zpátky jsme to dolů od zámku vzali lesem po modré, byla to lepší cesta než jít po silnici. Na oběd jsem se vrátili zpět do Cvikova. Den byl teprve v půlce, měli jsme už spoustu zážitků, ale to nejlepší nás teprve čekalo :-)