Propojení

Věříte na nadpřirozeno? Na něco, co se přece nemůže stát a ono se to přesto stane? 

Včera Ondra v nemocnici podstoupil plánované vyšetření v celkové anestezii. Vím, že výsledky - ať takové či makové - nás posunou zase dál. Doteď absolvoval spoustu odběrů krve, což nyní (snad) skončí. Tohle jsem si říkala, tím jsem se uklidňovala. Dle doktorů prostě správná volba.

Přesto, když se za ním zavřely dveře a já zůstala na prázdné chodbě sama, bylo mi bídně. Zavolala jsem manželovi, mamce, ale čas stále neutíkal. Měla jsem s sebou sudoku, ale luštění mi nešlo. Najednou začalo něco pravidelně pípat. Přepadl mě ukrutný strach, zděšení. Před očima mi okamžitě vyskočily vypjaté scény z filmů, obzvlášť monitror s vodorovnou čárou... Automaticky jsem čekala, že najednou přiběhne spousta doktorů. Příšerně jsem se o Ondru bála. 

Naštěstí nic z toho se nekonalo, to jen kousek dál se pokoušel jeden pán dozvonit na nějaké oddělení. Ufff :-))) 

Po půl hodině, kdy každá minuta byla spíš jak hodina, se konečně otevřely dveře a já už byla zase s Ondrou. Spal. A mně se svíral žaludek, bála jsem se, aby se v pořádku probudil, aby nenastaly komplikace... Všechno dopadlo dobře. Už ho máme doma, i když s virozou a teplotama kolem 38.

Ale co je na tom všem zajímavé? 

Že doba, kdy Ondráška přivezli na sál, se přesně shodovala s okamžikem, odkdy začal být doma Martínek plačtivý. Taťka říkal, že to bylo jakoby bez příčiny, z ničehož nic... Ale oba si myslíme, že to není jen tak, že jsou třeba kluci nějak propojení...