Tak je to tady. Je 1. září a Ondra šel dnes poprve do školky. Moc se tam těšil a my jsme se těšili, že konečně bude zlobit taky někoho jinýho :-)
Vůbec jsem se nebála, že by tam třeba nechtěl. Tohle jsem si prostě nepřipouštěla, nepřemýšlela jsem nad tím a opravdu to neřešila. Ondra bych řekla, že s tímhle fakt nemá problém, není můj mamánek, co by se mě držel jako klíště. Spíš naopak, mám - podle mě - vcelku oprávněnou obavu, že by klidně odešel kamkoli s kýmkoli cizím, on se prostě nebojí a není stydlivej.
Mám pocit, že Ondra už školku, tedy stejně starý děti a jinou autoritu opravdu potřebuje. Zábava se mnou už není to pravý ořechový a sama vidím, že mu už doma nemůžu nabídnout další level. Ondra potřebuje stavět a tvořit, jenže je tu i Martínek, který chce zkoumat a bořit. Blbá to kombinace... Pro Ondráška bude určitě moc fajn i to, že uvidí, co už umí nebo neumí stejně staré děti, snad od nich občíhne víc toho dobrého než špatného :-)
Vůbec se nebojím, že by Ondra nezapadl do kolektivu, že by se mu stýskalo nebo že by mu někdo ubližoval (on se nedá, aspoň myslím). Zvládne se oblíct, o všechno si řekne, domluví se - tohle bude určitě v pohodě. Ve školce mají spoustu hraček, úplně jiných než my doma - a Ondra si určitě připadne jak v hracím ráji :-)
Přesto je tu jedno velké ALE.
Je mi totiž najednou tak nějak líto, že končí doba, kdy byl víceméně stále se mnou, opravdu bych vcelku přesně dokázala spočítat hodiny, kdy jsme nebyli spolu. Je mi smutno z toho, že přijdu o jeho kouzelný hlášky, který jsou čím dál tím víc povedený, mazaný a vypečený :-))) Mrzí mě, že mu nebudu moct odpovídat na zvídavý dotazy a nebudu tak vědět, o čem celý den přemýšlí. Že spolu nebudem řešit nesmrtelnost chrousta a spoustu dalších životně důležitých věcí. Taky asi zjistí, že maminka s tatínkem všechno neví a že taková paní učitelka umí to a tamto...
Není mi do breku, nemám strach, jen na mě padá taková zvláštní nostalgie...
Je dost zvláštní vědět, připustit si a naplno si uvědomit, že dnes přesně v 8.15 něco navždy skončilo a něco dalšího, byť příjemného a přínosného začíná...
Jenže - není právě tohle smyslem rodičovství? Posunout děti dál, zvětšovat jejich akční radius, otevřít a zpřístupnit jim svět, mít radost z jejich pokroků, nechat je vyrůst a ..........postupně i odejít...
Určitě jo :-)
Což ovšem nic nemění na tom, že Ondra asi navždy zůtane mým malým Ondráškem. Že se budu navždy dojímat nad fotkama z porodnice, kdy jsem poprve držela ten svůj uzlíček štěstí v náručí a všem hlásala do světa "Oznamujem všemu světu jednu prostou krásnou větu - ode dneška už jsme tři".
Ale třeba se jednou budu dojímat i nad fotkou z dneška, kdy bylo strašně těžký ho zvěčnit, protože chvíli nepostál a honem honem přes trávník místo po chodníku utíkal ke školkovým dveřím...
Jak se převlíkl, vběhl do třídy a už ho nebylo. Ztratil se v davu a já přitom chtěla pusu a ujistit ho, že až se po obědě vyspinká a nasvačí, tak si pro něho s Martínkem přijdeme. Paní učitelka mě uklidňovala, že mám být ráda, že nebrečí a že je tam jako doma. No to jsem byla, ale o pusu jsem se připravit nechtěla. Dostala jsem ji, ale takovou povinnou a šizenou :-) A pak už jsem ho zase viděla pobíhat po třídě, očička mu zářily štěstím a on honem honem nevěděl, kterou hračku si vybrat.
Tak snad Ti to Ondrášku vydrží, jsi už velkej kluk a já jsem pyšná mamka!
PS A vlasntě jo, mám strach - aby mu několikrát denně vyčistili brýle - má je furt jako čuně :-)
