Sem tam vykládám klukům básničky.
Zpaměti.
Kdysi jsem jich uměla spousty, teď bez problémů zvládnu Křišťálovou studánku od Sládka, Poštovní schránku od Wolkera a Kytici od Erbena. Ovšem nevím, jak moc je pro moje kluky přínosné poslouchat v mém podání "Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly", případně dnes, v době SMS a emailů, téměř historické verše "Poštovní schránka na rohu ulice". Určitě dám i začátek Máje "Byl pozdní večer, první máj, večer máj, byl lásky čas." Ale na to mají kluci ještě času dosti :-)))
Vzhledem k tomu, že přednášení básniček mi šlo, často jsem byla "ozdobou" různých besídek či recitačních pásem určených k oslavám VŘSR, Vítězného února, případně osvobození a Rudé armády. A tak není divu, že mi naskakují třeba následující verše od Oldřicha Syrovátky "V té zemi krásných lip, kde nad továrnou hvězda plane, je lidem stále líp." nebo tyhle, u kterých autora neznám "Pro koho Lenin žil? Všem lidem pro štěstí. Teď tichým spánkem spí na Rudém náměstí."
Básnička začínající slovy "Maminko, ví to pan prezident, že mám žákovskou knížku, že se chci učit každý den opravdu na jedničku?" vypadá na první pohled jako motivační verše pro našeho prvňáčka. Ovšem jen do chvíle, kdy člověku dojde, že prezident je v tomto případě myšlen Gottwald a básnička se týká února 48.
Přesto i mezi těmito je jedna, kterou už moji kluci slyšeli mockrát a já ji mám moc ráda - už od nějaké druhé třídy, kdy jsem ji četla v Mateřídoušce... Jen nevím, jak přesně se jmenuje a kdo ji napsal (ale zkusím zjistit)
Mamiko, namaluj mi mír!
Skloní se máma nad papír a štětec v ruce zaváhá.
Mír?
Pak rozhodne se v malé chvilce -
vykrouží velké žluté slunce,
vlaštovka k němu modrým nebem letí.
A v trávě na babu si hrají děti.
Kolem je z pestrých kytek zahrada.
No ne, ta máma je tak šikovná... !
Tohle je přece naše ulice,
dva človíčci se na ní vedou za ruce.
Mámo, vždyť to jsi přece ty a já!
Další moje oblíbená je Kámen v botě od Mileny Lukešová. Kdysi jsem ji vybrala pro svýho bráchu a on s ní v první třídě vyhrál 1. místo ve školním kole. Určitě mimo jiné zaujal i tím, že si před sebe postavil obrovský balvan, zabořil se do něj pohledem a po celou dobu svého přednášení koukal jen a pouze do země na ten šutr...
Už vím, kamínku,
tak to ty,
to tys mi vlezl do boty.
Už ať jsi venku -
raz, dva, tři.
Kamínek do bot nepatří.
Poslušně řekl:
- Hm, to jistě.
Jenomže ležet celý den
pořád jen na tom jednom místě,
když bota zná kdejaký kout--
Chtěl jsem se trochu proběhnout.
Děkuji...
A jak letěl stranou,
zavolal ještě:
- Na shledanou!
A pak je jedna básnička, kterou mi kdysi vystřihla z novin moje babička. Dodnes ji mám schovanou. Přednášela jsem ji ve druhé třídě a protože je moc hezká, pamatuju si ji doteď. A občas ji s láskou povídám klukům na dobrou noc. Už od mala, když byli ještě v postýlce. Je sice pro holčičky, ale to neva. Napsal ji Josef Hanzlík a jmenuje se Než půjdeš spát.
Nejdřív Ti přeju pěkné usínání,
jak v mechu nebo na medová stráni.
Přeju
Ti spánek, aby nebyl krátký,
abys v něm mohla doplout do pohádky.
Ty
nejkrásnější pohádky Ti přeju,
ty plné draků plné čarodějů,
ale i princů
ve stříbrné zbroji,
kterých se saň i černokněžník bojí.
Ať ve Tvém
spánku nikdy nezhasíná
kouzelná lampa chlapce Aladina.
Ať zlatá jabloň
vydá hojnost plodů,
ať třetí bratr najde živou vodu
a s ní i poklad
nedozírné ceny,
ať zkamenělé bratry odkamení.
Ať všechno skončí ve
svatební slávě
a Zlatovláska, to jsi Ty teď právě,
ať žije šťastně se statečným princem.
Ať se ji ale stýská po mamince!
Protože řek, těch
bývá devatero,
Ty ale musíš umět vybrat, kterou
se v noci tiše vyplouvá
do pohádky
a kterou ráno připlouváme zpátky.