Razítkové sušenky

To jsem si tak před Vánocema prohlížela katalog Tescomy, uviděla jsem razítka na sušenky a rázem jsem si uvědomila, že právě toto mi celou dobu scházelo ke štěstí, že zrovna tyhle razítka strašně moc nutně potřebuji, chci a prostě je musím mít - nejlíp hned... Abych byla přesná, taky jsem strašně moc nutně potřebovala nastavitelný váleček na těsto, s kterým každá ženská i chlap dokáže vyválet těsto požadované výšky. 

Teď mám obojí a musím říct, že nelituju ani jednoho :-)

Váleček jsem dokonale využila při vánočním pečení a sušenky - ty teď peču opravdu často. Ondrovi dávám skoro každý den s sebou do školy na svačinu, Marťa by je mohl jíst na kila a nám s taťkou taky chutnají.

Receptů je na netu spousta, jedlé jsou všechny, některé nám zatím chutnaly víc, některé míň. S některým těstem se pracovalo líp, s některým hůř a s některým tak strašně špatně, že druhý pokus opakovat nebudu. Některé recepty nejsou pro razítkové sušenky úplně vhodné - buď se těsto při pečení rozlije a razítko pak není "čitelné" nebo je v těstu prdopeč či soda a to zase vyskočí do výšky a opět se deformuje obrázek. Některé těsto se tak strašně lepilo, že se mi s razítkem pracovalo moc špatně. A byť výsledek byl chuťově dobrý, za moji naštvanost při přípravě to snad ani nestálo. 

Inspiraci jsem tedy brala hlavně na netu. Nějaké recepty byly i přiloženy u razítek, ale podle mě to nebylo ono. Nicméně těm dám časem ještě šanci... Ovšem zatím nejlepší jsou od této paní www.laskominyodmaryny.cz.

Na cca 40 sušenek
230 g celozrnné pšeničné mouky
20 g pšeničných otrub
125 g másla
120 g třtinového cukru (raději jemněji mletý)
1 velké vejce
2 lžíce plnotučného mléka
1 lžička čerstvě mletého kardamomu

Suroviny smíchat ručně nebo v robotovi, je dobré nechat těsto aspoň půl hodiny odpočnout v lednici. Těsto vyválet na plát silný cca 1/2 cm. Péct cca 10-15 minut (dle velikosti tvarů na 180 stupňů. Dají se jíst hned, lepší jsou den uleželé...

Jak už je mým zvykem, původní recept beru jako základ, který si přizpůsobím k obrazu svému, tedy především s ohledem na suroviny, které mám zrovna doma...

Mouku jsem dala tu, kterou jsem právě měla v zásobě - jednou celozrnnou, jednou chlebovou a jednou klasickou bílou hladkou. Otruby nemám, dávám pšeničné vločky. A těmi jsem nešetřila, takže většinou jich bylo víc než 20 g. Máslo jsem občas ošidila jiným tukem - hlavně kvůli ceně, ale často i proto, že dělám z dvojité dávky a v zásobě mívám navíc celou heru či stelu, ale celé máslo málokdy. Nicméně z másla jsou lepší, takže už vychytávám akce a nakupuju ve velkém... Třtinový cukr dodržuju, ten má prostě jinou chuť a bez něj to není ono. Když to chcete ošidit kvůli ceně - ano, ten nejlevnější stojí pořád zhruba dvaapůlkrát tolik co obyčejný - doporučuju to namíchat aspoň 50 : 50. Mléko taky dodržuju, ale už jsem tam nalila i kefír. Teď už se mi konečně podařilo sehnat i kardamom (i když teda ne čerstvě mletý, ale jen předem mletý), ovšem předtím jsem dávala koření perníkové (od kotányho lepší než od vitany) a to nám taky moc chutná - takže teď kombinuju kardamom s perníkovým. Přidávám i strouhaný perník, ten co se s ním sypou třeba kynutý knedlíky. Nemá to chybu. S těstem se pracuje moc dobře, když se moc lepí, přidám trochu vloček či mouky. Kvůli třtinovýmu cukru a vločkám se razítkový obrázek mírně deformuje či spíš tak trochu na sušence zaniká. Jenže vzhledem k tomu, jak výborně chutnají, nám to vůbec, ale vůbec nevadí...

Co vědí chytré děti

Martínek si tento týden začal říkat moc hezkou básničku. Vždycky řekl jen kousek, třeba verš nebo dva - ale i z těch pár slov mi bylo jasné, že tuhle básničku si zamiluju já i on :-) 

Dnes už jsem ji slyšela celou a fakt se mi moc líbí. 

Chytré děti vědí už,
že k vidličce patří nůž,
ke kolejím vláček,
a k podzimu dráček,
k nohám zase boty
a k písničce noty,
k zubní pastě kartáček
a k panence panáček,
k huse žluté housátko
a ke kočce koťátko,
k vejci slepice
a k hlavě čepice,
babička k dědovi,

maminka k tátovi
a rodiče k dětem,

dokud chodí světem.

Básničky pro hezký den

Sem tam vykládám klukům básničky. 

Zpaměti. 

Kdysi jsem jich uměla spousty, teď bez problémů zvládnu Křišťálovou studánku od Sládka, Poštovní schránku od Wolkera a Kytici od Erbena. Ovšem nevím, jak moc je pro moje kluky přínosné poslouchat v mém podání "Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly", případně dnes, v době SMS a emailů,  téměř historické verše "Poštovní schránka na rohu ulice". Určitě dám i začátek Máje "Byl pozdní večer, první máj, večer máj, byl lásky čas." Ale na to mají kluci ještě času dosti :-)))

Vzhledem k tomu, že přednášení básniček mi šlo, často jsem byla "ozdobou" různých besídek či recitačních pásem určených k oslavám VŘSR, Vítězného února, případně osvobození a Rudé armády. A tak není divu, že mi naskakují třeba následující verše od Oldřicha Syrovátky "V té zemi krásných lip, kde nad továrnou hvězda plane, je lidem stále líp." nebo tyhle, u kterých autora neznám "Pro koho Lenin žil? Všem lidem pro štěstí. Teď tichým spánkem spí na Rudém náměstí."

Básnička začínající slovy "Maminko, ví to pan prezident, že mám žákovskou knížku, že se chci učit každý den opravdu na jedničku?" vypadá na první pohled jako motivační verše pro našeho prvňáčka. Ovšem jen do chvíle, kdy člověku dojde, že prezident je v tomto případě myšlen Gottwald a básnička se týká února 48.

Přesto i mezi těmito je jedna, kterou už moji kluci slyšeli mockrát a já ji mám moc ráda - už od nějaké druhé třídy, kdy jsem ji četla v Mateřídoušce... Jen nevím, jak přesně se jmenuje a kdo ji napsal (ale zkusím zjistit)

Mamiko, namaluj mi mír!

Skloní se máma nad papír a štětec v ruce zaváhá.

Mír?

Pak rozhodne se v malé chvilce -

vykrouží velké žluté slunce, 

vlaštovka k němu modrým nebem letí.

A v trávě na babu si hrají děti. 

Kolem je z pestrých kytek zahrada.

No ne, ta máma je tak šikovná... !

Tohle je přece naše ulice,

dva človíčci se na ní vedou za ruce.

Mámo, vždyť to jsi přece ty a já!

Další moje oblíbená je Kámen v botě od Mileny Lukešová. Kdysi jsem ji vybrala pro svýho bráchu a on s ní v první třídě vyhrál 1. místo ve školním kole. Určitě mimo jiné zaujal i tím, že si před sebe postavil obrovský balvan, zabořil se do něj pohledem a po celou dobu svého přednášení koukal jen a pouze do země na ten šutr... 

Už vím, kamínku, 

tak to ty,
to tys mi vlezl do boty.
Už ať jsi venku -
raz, dva, tři. 

Kamínek do bot nepatří.

Poslušně řekl:  

- Hm, to jistě.
Jenomže ležet celý den
pořád jen na tom jednom místě,
když bota zná kdejaký kout--
Chtěl jsem se trochu proběhnout.
Děkuji...

A jak letěl stranou,
zavolal ještě: 

- Na shledanou!

A pak je jedna básnička, kterou mi kdysi vystřihla z novin moje babička. Dodnes ji mám schovanou. Přednášela jsem ji ve druhé třídě a protože je moc hezká, pamatuju si ji doteď. A občas ji s láskou povídám klukům na dobrou noc. Už od mala, když byli ještě v postýlce. Je sice pro holčičky, ale to neva. Napsal ji Josef Hanzlík a jmenuje se Než půjdeš spát.

Nejdřív Ti přeju pěkné usínání, 

jak v mechu nebo na medová stráni. 

Přeju Ti spánek, aby nebyl krátký, 

abys v něm mohla doplout do pohádky. 

Ty nejkrásnější pohádky Ti přeju, 

ty plné draků plné čarodějů, 

ale i princů ve stříbrné zbroji, 

kterých se saň i černokněžník bojí. 

Ať ve Tvém spánku nikdy nezhasíná 

kouzelná lampa chlapce Aladina. 

Ať zlatá jabloň vydá hojnost plodů, 

ať třetí bratr najde živou vodu 

a s ní i poklad nedozírné ceny, 

ať zkamenělé bratry odkamení. 

Ať všechno skončí ve svatební slávě 

a Zlatovláska, to jsi Ty teď právě, 

ať žije šťastně se statečným princem. 

Ať se ji ale stýská po mamince! 

Protože řek, těch bývá devatero, 

Ty ale musíš umět vybrat, kterou 

se v noci tiše vyplouvá do pohádky 

a kterou ráno připlouváme zpátky.