Tak tenhle povzdech jsem dnes četla někde na netu...
A chtělo se mi odpovědět, že nevím, jaké je to mít dceru. Ale že mít syna je skvělé. A mít dva je ještě lepší :-) A že když by si k nám našlo cestu ještě jedno miminko, přísahám, že bych chtěla zase kluka. Holku už ne. Tu jsem si přála dvakrát a nepovedlo se. Příroda věděla, že moje štěstí vypadá úplně jinak než jak jsem si ho vysnila já...
Někdy bych před nima nejraděj prchla, nejlíp tak na měsíc na Měsíc. Ale nevyměnila bych je za žádnou růžovou culíkatou holčičku, co se zajímá o sponečky, korálky, řeší barvu sandálků a nutně potřebuje kabelku a nalakovaný nehtíky...
Kluci jsou akční, vymyslí spoustu bláznivých nápadů, perou se, věčně mají modřiny nebo odřený kolena, roztrhaný gaťata. Pořád hrozí, že někde něco vyvedou, něco rozbijou, něco ztratí či naopak něco úžasně úžasnýho najdou. Mají plný kapsičky pokladů. Zrovna včera odpoledne mi Martínek ve školce s rozzářenýma očičkama předával to nejcennější, co za celý den sehnal - pecky z třešní :-) No musela jsem si je nechat. Jen se přiznám, že jsem si tajně přála, aby mě nenutil dát si je do mojí kapsičky :-))))) Povedlo se!
Kluci jsou do nepohody - nebojí se větru, deště ani bláta. Pračka to přece všechno vypere :-) Jsou divocí a hluční, občas jsou všude a velmi často nikde. Ovšem dají se zkrotit. I když pravda, někdy je to nadlidský výkon. Někdy jsou i agresivní, co si budem říkat.... Pak jsem holt agresivní taky, nedá se nic dělat. Ani mamky nevydrží všechno...
Proč si spousta ženských přeje mít dceru a ne syna? Že by se bály, že jim kluci utečou, kdežto dcera by jim zůstala? Nebo že klučičí svět je neskutečně vzdálený od toho holčičího? Že jim nebudou rozumět? Že s nima nebudou naladěni na stejnou vlnu? Těžko říct, já to srovnání nemám a asi mít nebudu.
Ale vím jistě, že kluci umí úžasně vyjádřit lásku, umí říct "maminko, já tě mám rád". A mazlení jim jde na jedničku s hvězdičkou. A nevyžadují hraný zájem o věci, co mě nezajímají. Na auta či pistole mají taťku. Naopak - často mám pocit, že jsou nadšení z toho, že oni poznají, jaká značka auta kolem nás právě projela. A že mi to můžou sdělit, protože já se netajím tím, že od sebe rozeznám pouze osobák, náklaďák a trabant... Se mnou probírají jiné věci, třeba že se jim líbí Zuzka a Eliška a že až budou velcí, tak si ty holčičky vezmou za ženy a tím se z nich stanou takový skvělý mamky, jako jsem já.
Než se nám kluci narodili, často jsme si představovali, jací budou, po kom budou, jak budou vypadat... Ve spoustě věcí jsou podobní mně, denně v nich vidím a poznávám svého bezvadného muže... Prostě - nejde je nemilovat. Nejde nemít zájem o to, co zajímá je. Chci a potřebuju být součástí jejich světa, tak jako jsou oni už napořád součástí toho mého...
Jaký je syn? Chtěla jsem dceru...
Taky mě to kdysi napadlo, chvíli jsem byla úplně ztracená a snad i bezradná. To když jsem Pupíkovi denně zpívávala "Tereza, jedině Tereza", začala plést růžový svetřík a pak mi pan doktor někdy v 16tt nadšeně oznámil, že to bude Ondra. To samé jsem zažívala o dva roky později, když jsem si byla jistá, že tohle těhotenství je jiné, a brala jsem to jako znamení, že budeme mít holku. Ten pocit, či spíš přesvědčení, že se paní doktorka musí určitě plést, když tam vidí pindíka, to si vybavím ještě dnes. To rozčarování ze zjištění, že v Pupíkovi nebyla ta Marťa, ale ten Marťa...
Jaký je syn? Chtěla jsem dceru...
Co na to říct? Snad jen - byla jsem hloupá...
Štěstí má mnoho podob, ale to moje má prostě pindíka a za pár let tomu narostou fousy :-)
