V neděli pršelo. Nic moc počasí na výlet někde po venku. A tak jsme se odpoledne vydali do muzea Českého Švýcarska v Krásné Lípě. Zaparkovali jsme na náměstí, vlastně kousek od muzea. Exponáty v muzeu byly interaktivní, všechno se buď hýbalo nebo to něco dělalo, případně se na to dalo vylézt, prostě všechno mohli kluci vyzkoušet. Nejprve jsme zašli dolů do "kina" a shlédli jsme zhruba půlhodinový film o Českém Švýcarsku. Kluci seděli, koukali a ani nedutali. Bylo mi jasné, že se ještě během příštích dnů strávených ve Cvikově musíme jet podívat na soutěsky, které se ve filmu častokrát objevovaly. Pak jsme se vydali zkoumat všechny zdejší exponáty. Třeba koukat na brouky, otvírat šuflíky se sbírkou motýlů, roztáčet větrný mlýn, vylézt na rozhlednu nebo se proletět v balonu. Prima den to byl, i když pršelo :-)
V pondělí dopoledne proběhlo skupinové cvičení a pak hurá do bazénu. Kluci si vody užívají víc a víc. Už se nebojí cákání a zalehlých uší :-)
Odpoledne jsme se domluvili s rodinkou z našeho oddělení a vydali se na Havraní skály. Autem jsme zajeli do Radvance až na samý konec vesnice a odtud jsme šlapali nejprve po modré a pak po zelené turistické značce. Cesta příjemná, téměř rovinka. Nad hlavou se nám stále honily mraky, ale podle předpovědi pršet nemělo, tak jsme se deště moc nebáli. A vyplatilo se to :-) Havraní skály se tyčily kousek od cesty. Ovšem dostat se až nahoru bylo trošku náročnější. Ale stálo to za to, výhled byl parádní. Nahoře jsme posvačili, koukli na všechny strany a pak už nás čekala cesta zpět. Dolů ze skal to bylo o poznání rychlejší a u auta jsme byli taky rychle. Marťa šlapal celou cestu, takže krosničku jsem táhla zbytečně. No borec je to :-)
V úterý bylo opět deštivo. A tak jsem nalákala naši spřátelenou rodinku z oddělení do muzea v Krásné Lípě. Klukům se tam moc libilo, tak proč si to nezopakovat. Cestou jsme se však zastavili v Jiřetíně pod Jedlovou. Je to moc hezká vesnička, kde je toho hodně k vidění. My se vydali napřed do malého hornického muzea, kde byla něco o historii těžby ve zdejším kraji. Mnohem zajímavější byla ale štola sv. Jana Evangelisty, která se nachází na samém konci Jiřetína. Všichni jsme nafasovali přilby a šlo se. Viděli jsme magnetický kámen s nápisem Gluck, který nabíjí lidi pozitivní energií. Zkusila jsem a opravdu jsem cítila jakési chvění. Měli tam kapli, jezírko a pan průvodce odborný výklad prokládal spoustou historek více či méně uvěřitelných. Byla to sranda :-)
Po prohlídce jsme zamířili do Krásné Lípy do muzea. Kluci si to tam opět užili, strašně moc se jim tam líbil balón. Ondrovi se líbil tak moc, že stále tahal za provázky, až jedno táhlo urval. Moc ho to mrzlo, schoval se pod rozhlednu. Ale je to velký kluk - vysvětlila jsem mu, že to není řešení a že nejlepší bude, když se půjde přiznat. A tak jsme vzali utržené táhlo a šli za paní na pokladně. Byly tam dvě, nezlobily se, jen konstatovaly, že balón je nová expozice, že ho tam mají teprve necelý týden... Njn, Ondra jim ho dobře otestoval a oni už ví, kde byly nedostatky :-)
Ve středu jsem se s klukama vydali do Jablonného v Podještědí. Původě jsem měla v plánu dojít z náměstí k Markvartickému rybníku, případně až ke Zdislavině studánce a pak zase zpět, jenže počasí nám opět nepřálo. Jak už se tento týden stalo pravidlem - opět bylo pod mrakem, takže už cestou v autě jsem o svém původním nápadu začala značně pochybovat. Přispělo k tomu i to, že jsme vyrazili poměrně pozdě, protože kluci dlouho spali. V Jablonném jsme zaparkovali na náměstí a spěchali na vyhlídkovou věž. Kluci zdatně zdolali těch moc schodů a odměnou byl výhled na všechny světové strany. Městečko jsme měli jako na dlani. Pak jsme to vzali poklusem zpět na náměstí do infocentra, abychom to stihli ještě před zavíračkou. Koupili jsme turistickou známku a hurá k Markvartickému rybníku. Bohužel po pár metrech opravdu začalo mrholit, tak jsme to vzdali. Chtěli jsem si víc prohlédnou úžasnou baziliku minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Kochat jsme se však mohli pouze zvenčí a přes železnou bránu nahlédnout dovnitř. Prohlídku tam šlo domluvit, ale jen v určité dny a hodiny. A kluky by to asi stejně nezajímalo. Následně jsme se prošli kolem náměstí a zabloudili jsme i do přilehlých uliček. Chtěla jsem si dát kávičku, jenže restaurace, co k ní vedly z náměstí poutače, měla zrovna zavřeno, takže jsme to odpískali a jeli zpět. Škoda toho počasí, myslím, že je to moc hezké městečko.
Ve čtvrtek nás čekal výlet organizovaný léčebnou. Že jsme nad sebou měli mraky, to asi nemusím dodávat. Dnešní cíl byl stylový a do jisté míry vypovídá o zdejším kraji - jeli jsme do sklárny Ajeto v Lindavě. Do sklárny samotné jsme nešli, protože pan ředitel usoudil, že by to děti vůbec nebavilo. Ale hned vedle sklárny měli sklářskou krčmu a tady už na nás čekali s přichystaným programem. Nejprve náš pan ředitel povozil děti na lodičce - pěkně po jednom, protože loďky nevypadaly moc stabilně. Pak jsem si rybníček obešli a hurá do krčmy. Nebyla to totiž jen tak obyčejná hospůdka, ale uvnitř měli sklářskou pec a v rámci dechové terapie si všechny děti mohly vyfouknout vázičku. Kluci si vybrali formu a pak foukali do píšťaly jako rození skláři :-) Poté na nás čekal domácí štrůdl, na mě kávička a na kluky džusíky. Já jsem ještě neodolala pomerančovému pivečku. Dobré to bolo :-))) Nakonec jsme se zašli ještě podívat do sklářského pekla, kde kluky trochu vystrašili dva čerti :-) Hotové vázičky jsme dostali následují den. Musely totiž ještě vychladnout.
Zpáteční cestu pojal pan ředitel jako okružní jízdu a my se dostali do Svojkova, kde jsem si jen tak jakoby mimochodem zašli na Modlivý důl. Naši kluci všem hlásili, že oni už tam byli. A všem taky předvedli, že jsou opravdu zdatní turisti - drželi se stále vpředu a do cíle dorazili mezi prvními. Některé maminky už měly za celé odpoledne všeho až po krk a v autobuse si sdělovaly dojmy z toho, jak jim po zádech stékají čůrky potu. To ještě netušily, že pan ředitel vymyslel ještě jednu zastávku. Tentokrát jsme zastavili hned vedle lesního divadla ve Sloupu. Kluci opět hlásili, že tady už to znají a dokonce, že jsme už dvakrát byli i na rozhledně. Tam pan ředitel namířeno neměl, což byla pro některé maminky obrovská úleva :-)
Na pátek jsem se moc a moc těšili, protože se za námi chystal taťka. Z Brna mu jel autobus v šest hodin a kolem jedné dorazil do léčebny. Na odpoledne už jsem měli naplánovaný výlet - pojedem se znovu podívat na Dutý kámen. Když jsem tam byla sama s klukama, tak mi to hlavní, tedy "Dutý kámen" nějak unikl. Pořád jsem koukali pod nohy a prostě jsme ho přehlídli. Tentokrát jsem si cestu hodlala vychutnat. Jenže - opět ty mraky... Cestu už jsem znali, bylo to od auta cca 1,5 km, takže pro nás zdatné turisty naprostá pohoda. Dutý kámen jsme neminuly, tento "pytlík hranolků" jak ho nazvala kamarádka jsem náležitě obdivovali. Cílem cesty byla vyhlídka a tady nám bylo jasné, že cesta zpět bude velmi velmi rychlá. V dálce jsme totiž viděli, jak se k nám blíží přívalové deště. Takže šup šup a honem zpět. K autu jsme to docela stihli, ale k léčebně už ne. Naštěstí se taťka obětoval, nás vysadil přímo před vchodem do budovy a sám pak v tom lijáku šlapal z parkoviště.
Na sobotní dopoledne jsem taťkovi vymyslela výlet. Pojede se kouknout do podzemí Rabštejn. Jednak tam mají turistickou známku a druhak ho to bude určitě zajímat. Za války tam byla letecká továrny a poté se tam nacházely státní rezervy paliva v obrovských nádržích. Taťka přijel nadšený, tak jsem byli spokojení všichni. Jen tu turistickou známku neměli... A mně překvapilo, že vchod do tak obrovského prostoru byl v podstatě úplně nenápadný...
Žádné komentáře:
Okomentovat