V neděli počasí moc dobře nevypadalo. Nicméně zatím nepršelo, tak jsme se po obědě vydali na výlet. Prvním cílem bylo Kryštofovo Údolí. Mohli jsme jet po hlavní a byli bysme tam skoro hned, ale mně se na mapě zamlouvala víc ta druhá cesta, která vedla třeba přes vesnici Zdislava :-) Bohužel kousek před cílem byla značená objížďka, která měřila neskutečných 35 kilometrů. Plazili jsme se v serpentinách do kopce, taťka docela nadával, až si nakonec povzdechl: "My snad jedeme na Ještěd..." Mrkla jsem do mapy a fakt. Byli jsme naštvaní, já to zkoušela nějak odlehčit, ale moc se to nedařilo. Přímo na Ještěd jsme tedy nedojeli, jen jsme míjeli odstavné parkoviště pod ním.
Do malebné vesničky Kryštofovo údolí jsme nakonec dorazili, bohužel právě začínalo pršet. Stihli jsme to ale v celou a odměnou nám bylo odbíjení a celé "představení" zdejšího orloje. Pak jsme se šli podívat do místního muzea betlémů a rázem jsme měli uprostřed léta Vánoce.
Ale čas nás tlačil, měli jsme v plánu ještě Grabštejn, který byl vzdálený cca 20 km a měli jsme na přesun asi půl hodiny. Hrad jsme našli, cestu k němu taky a celí udýchaní jsme si koupili lístky. Byli jsme poslední prohlídka a byli jsme sami. Abych pravdu řekla, na hradě samotném toho moc k vidění není, tedy vzhledem k ceně vstupného. Ovšem vidí-li člověk fotky, jak to tam bylo ještě před pár lety zdevastované a jak to tam po mnoha opravách vypadá teď, musí jen smeknout a hned pochopí, na co svým vstupným přispěl. Co ovšem za vidění stálo, byla místní věž. Nám počasí nepřálo, ovšem za jasných dnů musí být vidět hodně daleko...
Z průběhu uspěchané neděle jsme neměli moc příjemný pocit. A tak jsem to jeli napravit do Rousínova, do hospůdky, kde už jsme jednou byli a kde dělají výborné palačinky. Kluci nadšení, my taky, nakonec to byl hezký den :-)
V pondělí ráno jsme měli jít na bazén. Ale kluci pokašlávali, tak jsme raději nepokoušeli osud a šli jen na krátkou procházku na Křížovou cestu u léčebny. Bylo mokro, kluci si vzali gumáky, kalhoty do deště a šustky - no ti byli šťastní, že můžou do kalužin. A ještě větší radost měli, když jsme na křížovce potkali naši spřátelenou rodinku z oddělení.
Odpoledne, když se kluci trochu prospali, jsme vyrazili na pořádný výlet. Tentokrát do Sloupu. Chtělo by se napsat znovu do Sloupu, ale tady by člověk mohl strávit celý týden a pořád by bylo co k vidění. Taťka rozhodl, že se vydáme po Cikánské stezce, která měřila cca 4 kilometry. Byla to prima nenáročná trasa, napřed kolem potoka, později kolem skal. Hlavním lákadlem této trasy byly Malá a Velká cikánská jeskyně, dokonce jsme mrkli i dovnitř. Obě měly černé stěny a hlavně strop - to od ohňů, které se tu rozdělávaly nejen v pradávných dobách, ale i dnes.
Cesta kolem cikánských jeskyní nám trvala asi hodinu. Měli jsme lehčí "vzrůšo" na parkovišti, protože auto vedle nás vykradli. Ale i tak nám přišlo, že den ještě nekončí a ještě něco by to chtělo. Přeparkovali jsme tedy a vydali se prozkoumat ještě Samuelovu jeskyni, k níž byla taky značená cesta. A jaké bylo naše překvapení, že jeskyně není obyčejná jeskyně, ale spíš byteček 1+kk, který si ve skále vytesal poustevník. Kopec k ní vedl pořádný, to jsem teda poustevníkovi nezáviděla. Ale zase měl pěkný výhled na Sloup a na skalní hrad. Hned nad Samuelovou jeskyní byla upravená skalní vyhlídka. Bylo vtipný, že kluci šli celou cestu v gumákách, protože jsme byli připaveni pouze na cestu mokrou trávou, nikoli lezení po sklalách...
V úterý dopoledne jsme poprosili o spojení rehabilitací pro oba kluky, abychom měli dopoledne víc času a mohli se jet podívat do sklárny v Lindavě. Já s klukama už jsme tam byli ve sklářské krčmě, ovšem do sklárny jako takové jsme se prozatím nepodívali. A protože jsem si na zahnání nudy po večerech pouštěla seriál Synové a dcery Jakuba skláře, moc jsem se na prohlídku těšila a přemýšlela, jak moc to bude podobný tomu seriálu. A sklárna nezklamala. Zážitek obrovskej. Vidět, jak tahají z pece jakousi hmotu, pořád s ní točí, foukají do píšťaly, tvarují ji a nakonec vytvoří tu nádheru. I kluci čuměli jak puci :-)
Na úterní odpoledne jsme naplánovali asi nejdelší pěší výlet, na kterém jsme tady ve Cvikově byli. Nejprve jsme se vydali po žluté k nám známé přehradě Naděje. Odtud jsme však tentokrát nevraceli zpět, ale pokračovali dál po červené. Cestou jsme viděli spoutu opevněných bunkrů, co tu zbyly od 2. světové války. Kluci si to po cestě zase užívali, sbírali klacky, házeli kamínky a pozorovali všechno živé, třeba vážku nebo slilmáka.
Kousek za rozcestníkem se cesta dosti zhoršila, všude bahno, bylo vidět, že se tu den před tím přehnala velká voda. Martínek už nechtěl moc šlapat, byl rád, když se uvelebil v krosničce. Zato Ondra byl šikula, šel sám celou cestu. Milštejn jako takový je opravdu zřícenina hodně zřícená. Moc se toho nezachovalo, hrad to připomínalo jen velmi velmi vzdáleně. V tomto případě obzvlášť platilo, že "cesta může být cíl"...
Od Milštejnu jsme to už vzali po neznačené cestě dolů, hnaly se nad náma mraky a my před nimi marně utíkali. Došli jsme na začátek osady Naděje, kluci už dál nemohli, tak jsem s nima zůstala pod stromem (aspoň částečně ukrytí před deštěm) a taťka šel ještě jeden kilák pro auto. Výlet parádní, kluci příjemně znavení, měla jsem obrovskou radost. Ušli jsme víc než 6 kilometrů :-)
Ve středu odpoledne šel Ondrášek do školičky a já s taťkou a Martínkem jsme se šli projít po areálu. Na odpoledne jsme si žádný velký výlet neplánovali, měli jsme totiž na programu saunu, takže bylo jasný, že budem muset nějakou dobu zůstat na pokoji, relaxovat a chladnout. Ono vůbec tahle naše první návštěva v sauně byla poměrně zajímavá. Kluci netušili, že je po velkém vedru čeká ledový bazén. Moc jsem se s nima nemazlila a prostě je tam na pár sekund oba ponořila. Podruhé se jim tam nechtělo a potřetí už jsem věděla, že je to pro ně přesně tak akorát :-)
No a kam teda takhle na chvíli zajet? Nesmí to být moc daleko a musí to být takový rychlý cíl. A tak jsme vyrazili do pohádky. Teda na místo, kde se točila pohádka. Asi to chce ještě nějakou nápovědu, takže "Ať už peklo bylo nebo nebylo, vymyšlené bylo dobře." No jasně, S čerty nejsou žerty. A my se jeli podívat na místo, kde se točily scény v pekle.
To místo leží kousek od vísky Svitava a říká se tomu tam Pusté kostely. Jsou tam takové jakoby jeskyně, ale nejsou přírodní, nýbrž uměle vytvořené, neboť se tam těžily sklářské písky. Kousek dál za bývalou leštírnou skla se nachází Pekelné doly, což je něco podobného, jen v daleko větším měřítku, i zde se natáčelo pár scén z pekla, například scéna s váhou a Dorotou Máchalovou, co jim ji strhla :-) Teď se tam nachází motorkářská hospoda, motorkáři můžou vjet až dovnitř. Je to tam zajímavý, zatuchlý a mají tam draho. Někde uprostřed mezi těmahle dvěma jeskyněma se nachází bývalý náhon, který jsme nemohli najít a když už jsme ho našli, tak jsme netušili, že je to ono. Navíc jsme si zapomněli baterku, takže bylo jasný, že na tohle místo se ještě jistojistě vrátíme.
Na zpáteční cestě jsme nejeli přímo domů, ale udělali si ještě okružní jízdu. Vzali jsme to přes Brniště, kde je Stezka hastrmanů. Jen jsme omrkli první informační panel, naivně jsme si mysleli, že snad někdy později si ji budeme moct projít. Hmm a už jsme to nestihli.
Čtvrtek už jako tradičně patřil společnému výletu. Tentokrát jsme mohli hlasovat - buď zoo Liberec nebo soutěsky v Hřensku. Můžete hádat, co jsme si vybrali my. No jasně že soutěsky :-) Jenže počasí nám nepřálo a nakonec bylo rozhodnuto, že celá léčebna pojede do zoologické. Ale i tam bylo hezky. Počasí spíš chladnější, naštěstí nepršelo. Zvířat jsme viděli spoustu, hlavně zdejší raritu - bílýho tygra. Ale spal, byl to lenoch :-)
V pátek jsme plánovali velký výlet. Ale kam? Ještě když jsme vyjížděli, tak to vypadalo na Ještěd. Jenže jsme zajeli natankovat a na benzince se rozhodli, že pojedeme na soutěsky, když jsme se tam tak těšili :-) Cesta do Hřenska byla dlouhá, parkování v Hřensku drahé, ale soutěsky krásné.
Zaparkovali jsme kousek od vchodu do soutěsky. Cesta parádní, koukali jsme nádheru zdejší přírody, na to, jakou sílu má voda, která se tudy valí, a na klid skal, co tu již staletí tiše stojí... Měli jsme štěstí, když jsme došli k přístavu, zrovna se chystala vyplout loďka, takže jsme ani nemuseli čekat. Plavba trvala necelou půl hodinku, průvodce svůj výklad prokládal drobnými vtípky, skvěle jsme se bavili. A kluci čuměli :-) My velcí taky taky, je tam opravdu krásně. Když jsme vystoupili z lodičky, bylo jasné, že nestihneme plavbu v další soutěsce, pěší cesta zpět taky nebyla reálná (vedla oklikou a Marťas by to určitě neušel), tak jsme se šli ještě kousek projít soutěskou a pak se opět lodičkou vrátili zpět. Počasí se ovšem hodně zhoršilo a začalo pršet. Naštěstí nás kryly stromy :-)
